Thief |Avengers ff|

10.Kapitola

Letět letadlem do Berlína trvalo přibližně třináct hodin, přičemž jsme kvůli hustému provozu asi třičtvrtě hodiny kroužili nad letištěm a čekali, až se nám uvolní přistávací dráha. Když stroj konečně dosedl na asfalt, šlo už vše poměrně rychle. Zkontrolovali nám opět pasy a pak se celé osazenstvo našeho letadla rozdrobilo do davu ostatních cestujících.

Měla jsem hlad a byla jsem unavená. Třeštila mi hlava a měla jsem pocit, že v lebeční dutině stále slyším křik toho malého dítěte, které sedělo několik sedaček za mnou. Navíc jsem mohla sotva chodit, jelikož po dlouhých hodinách strávených v sedě mi jaksi zakrněly nohy. Navíc jsem si až v letadle uvědomila, že jsem si nekoupila nic na čtení, takže mě nejspíš čekala smrt nudou. Přísahala bych, že znám všechny bezpečnostní pokyny v případě havárie nazpaměť i pozpátku. Celou cestu jsem ale k mému velkému údivu přežila.

Koupila jsem si bagetu se sýrem a zašla si vyzvednout své zavazadlo. Když jsem se posadila na lavičku a zamžourala na hodiny v letištní hale, zjistila jsem, že už je něco kolem půl osmé večer. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu rovnou na nejbližší nádraží a pokusím se chytit nějaký vlak na Ukrajinu. Pravděpodobnost, že mi něco pojede byla sice malá, ale já neměla dostatek energie vymýšlet jiné řešení.

Kufr jsem nechala kufrem kdesi před letištěm a kombinézu si složila do batohu. Venku vytrvale pršelo. Jako naschvál se mi všechny taxíky vyhýbaly, ale naštěstí mi asi po deseti minutách usilovného mávání na všechna projíždějící auta jeden taxík zastavil.

Celá mokrá jsem se zhroutila na zadní sedadla a usečeně řidiči anglicky sdělila, aby mě odvezl na letiště. Čekala jsem, že jízda se obejde bez komplikací, to by ale muž nesměl skrz zpětné zrcátko do mě zabodnut své světlé oči.

,,Jste neobyčejný člověk, slečno Doomová."

Cosi jakoby se mi zadrhlo hluboko v krku a já cítila svou narůstající paniku.

,,Jmenuji se Samantha Kendriksová, nevím, o čem to mluvíte..."

Zalhala jsem, což mělo za důsledek, že se taxikářovy rty roztáhly do širokého pokrouceného úsměvu.

,,A já jsem britská královna. Ale co, každý se přece už nějak narodil."

Odpověděl mi muž ironicky a mně až v tu chvíli došlo, že se z toho asi jen tak nedostanu. Seděla jsem tiše na zadních sedadlech a pokoušela se zhodnotit celou mou situaci. Mohla jsem zmizet někde ve stínu auta a pak utéct až by vozidlo zastavilo, ale to nebylo řešením této situace. Fyzické nebezpečí mi nehrozilo a muž, jakkoliv vycvičený, mi nijak nemohl zabránit v odchodu.

,,Co po mně chcete?"

Projížděli jsme právě mnohoramennou křižovatkou, takže jsem se jeho odpovědi nedočkala. Místo toho muž zapl rádio a z reproduktorů auta se vyvalil nějaký německý pop.

,,Doom... To nezní moc mexicky, nemyslíte?"

,,Také z vás nemám pocit průměrného taxikáře... K věci."

,,Nu dobrá."

Pokýval muž teatrálně hlavou a povzdechl si. Jeho oči ale pořád s jistou vážností a ostražitostí přeskakovaly ze silnice na mě a zase zpět. Stále mě ostražitě sledoval, což u mě vyvolávalo silné nepohodlí a pocit ohrožení. Nevěděla jsem, co byl zač a možná jsem to ani vědět nechtěla.

,,Naše skromná organizace vás a tu vaši skupinku sleduje už asi deset měsíců. Víte, máme zájem o výjimečné lidi a-"

,,Ne, nebudu bojovat, nejsem voják."

Musela jsem jej přerušit. Neměla jsem v plánu ucházet se o místo v nějaké superhrdinské sebrance. Chápala jsem, že ostatní státy se Avengers snaží trumfnout, ale rozhodně mě nelákala myšlenka na Kapitána Rusko, Čínu nebo Koreu.

Muž se ale opět jen lehce pousmál a zabubnoval prsty o volant. Nepatrně si poposedl a ztlumil hlasitost rádia, ve kterém právě jeden z uvaděčů cosi v němčině slavnostně hlásal.

,,To my víme, proto vám nabízíme spolupráci ve výzkumu. Samozřejmě dobře placenou spolupráci."

,,Co by to pro mě mohlo znamenat?"

,,No, víme o vašem menším konfliktu s panem Starkem,  i dítěti by došlo, že utíkáte právě před ním. Nabízíme tedy nejen peníze, ale i ochranu a anonymitu.

Jako kompenzaci za naše služby po vás budeme požadovat vzorky DNA a výsledky jak fyzických, tak psychologických testů navržených našimi odborníky. To je vše."

Shrnul jejich podmínky i nabídky a dal mi prostor k přemýšlení. A já tak i udělala. Ponořila jsem se do chaotického toku svých myšlenek a na několik okamžiků naprosto vytěsnila okolí. Zvažovala jsem všechna pro a proti. Celá věc se zdála být až moc jednoduchá a výhodná, vlastně jsem neměla co ztratit. Bylo to všechno až příliš snadné.

,,K čemu vám to bude? Co jste vlastně zač?"

Tomu muži ani té jeho organizaci jsem nevěřila. Možná za to mohly informace, které si o mně dokázali nashromáždit možná jejich otevřená nabídka.

,,Kdybych vám to řekl, musel bych vás zabít, což by byla jistě škoda. Každopádně vás náš výzkum nemůže nijak ohrozit a o ostatní lidi vám nejde, tak co tu teď řešíme?"

První větu pronesl se smíchem, jako kdyby se mělo snad jednat o nějaký vtip. V jeho slovech bylo ale více pravdy, než jsem si i sama byla ochotná připustit. Oni museli být nebezpeční. Nabízeli mi skrýš před samotnými Avengers a to o nich zcela jistě něco vypovídalo.

,,Rozmyslím si to."

Odpověděla jsem mu na jeho otázku nakonec neurčitě. To už taxík pomalu zastavoval u krajnice před budovou a já usoudila, že se bude nejspíš jednat o nádražní halu.

,,Jistě. Do té doby z vás nespustíme oči."

Opět se zasmál a mně z toho zvuku přejel mráz po zádech.  Neváhala jsem ani na okamžik a co nejrychleji z auta vystoupila na chodník. Stále pršelo, ale mně to bylo tak nějak jedno, sledovala jsem ten taxík, dokud nezmizel za rohem. Věděla jsem, že před nimi se ve stínech schovat nedokážu. To oni byli stíny.