Thief |Avengers ff|

42.Kapitola

Ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem snad ještě unavenější než večer, když jsem se rozhodla jít spát. Nicméně nový den přinesl i novou práci a já měla v hlavě stále ukotvené mé rozhodnutí z předchozího dne. Hydra se mi zdála až podivně tichá a nečinná a já si proto usmyslela, že nebudu čekat na jejich výzvu a na základnu se dostavím už dnes.

Alyoně jsem ještě před svým odchodem dala zbraň a v rychlosti ji poučila, jak s ní má vlastně zacházet. Navíc jsem jí doporučila, aby byla celý den ve městě a přespala třeba někde v motelu, peníze ode mne měla. Uvědomovala jsem si, jakému nebezpečí ji svým odchodem vystavuji, ale Pevnost mě k sobě lákala více.

Nasoukala jsem se do své zlodějské uniformy, kterou mi Hydra dala, a přes ni na sebe hodila ještě kabát, aby mi nebyla zima. Venku bylo zase tak hnusně, že by psa nevyhnal, a ulice se ztrácely pod metrovými závějemi prachového sněhu. Větve stromů se pod jeho tíhou křivily až k zemi, div nepraskly, a současně se ohýbaly pod silným náporem větru.

Termosku s horkým čajem jsem si nesla v ruce, když jsem opustila svou vilu, a abych se tou sněhovou bouří nemusela probojovávat a plýtvat tak fyzickými silami, ztratila jsem se ve stínech. Pak už to šlo hladce, celé mrtvé město bylo pod temnými mraky a kvůli sněhu nefungovalo veřejné osvětlení, takže byl prostup skrze Sokovii snadný. V lese byla ale tma až příliš a já se několikrát málem ztratila, stopy nedávného útoku, rozbořené bunkry a vyvrácené stromy, mě ale spolehlivě vedly přímo k pevnosti.

Něco bylo ale špatně již od prvního pohledu. Bránu nikdo nehlídal a těžká olověná vrata ležela opodál vytržena a zdeformována. To ale nebylo to jediné, co bylo jinak. Hradní zdi se na mnoha místech bortily, na dvoře nebylo ani živáčka a těch několik aut polehávalo střechou vespod. Nebyla jsem ji jistá, zda se jednalo pouze o odkazy Avengers, nebo toto místo postihlo ještě něco dalšího.

Nepozorovaně jsem se dostala až dovnitř. Chodby byly ztichlé a tmavé a celým komplexem prostupoval plazivý mráz. Kvůli velikosti celého objektu jsem ale nedokázala určit, zda se tu někdo nachází, nebo bylo místo zcela opuštěné. Jestli ale Hydra odešla, proč mi nikdo o ničem nedal vědět?

Opatrně jsem procházela skrze známé části pevnosti a snažila se cokoliv najít. Narazila jsem na pracovnu barona von Struckera a chvíli jsem váhala, zda bych vůbec měla jít dovnitř. Nakonec jsem se ale odhodlala a skrze škvírou mezi zavřenými dveřmi a podlahou jsem se protáhla dovnitř.

První, na co mi padl pohled byl Strucker. Napůl seděl a napůl ležel na lůžku, zády se částečně opírajíc o stěnu za ním. Nevykazoval žádné vitální reakce a jeho kůže byla světlejší než obvykle. Po jeho levé straně, asi v úrovni mých očí, bil do očí velký, krví zhotovený, kostrbatý nápis.

Peace. Klid.

V tu chvíli by snad každému došlo, že věci se vyvinuly poněkud rozdílným směrem, než byl původní plán, a ani já jsem nebyla výjimkou. Něco se muselo ohavně pokazit a bylo dost možné, že teď vrah nebo vrazi barona půjdou i po mně.

Jelikož už ale na záchranu mého nadřízeného bylo poněkud pozdě, rozhodla jsem se alespoň prohledat jeho kancelář, zda mi zde něco nenapoví příčinu jeho smrti. Problém byl, že jsem absolutně netušila, kde a jak vůbec začít. Baron sice působil dojmem, že zrovna odpočíval, ale jeho kancelář svědčila o velkém spěchu. Všude se válely vysoké stohy potištěných papírů a mnoho barevných složek, které snad byly tichými svědky všech těch experimentů a výzkumů, kterými sokovijská základna za celou dobu svého bytí prošla.

A pak jsem si všimla malého ohniště, které Strucker v rohu místnosti na betonové podlaze vytvořil. Přešla jsem k němu, abych si spálené zbytky mohla prohlédnout. Kromě popela ze spálených papírů jsem v černé hromádce našla i kousky elektroniky. Chvíli jsem je převracela mezi prsty, než mi došlo, že držím žárem poničené harddisky a malinké komponenty z flashek.