Thief |Avengers ff|

9.Kapitola

Jakmile se za mnou dveře auta zavřely a od okolního světa mě dělilo zatmavené sklo, taxík se rozjel určeným směrem. Neváhala jsem a svou kombinézu si začal rozepínat. Nechápala jsem, proč mi stále zůstala se všemi mými věcmi i po mém ošetření. Možná se chtěl pan Stark zachovat jako gentleman, přece jenom jsem byla zástupcem něžného pohlaví a navíc, jak sám řekl, mi bylo sotva šestnáct. Oficiálně nezletilá, mladistvá, prostě ještě dítě.

Jo, bylo to sice hezký, ale já si za těch necelých šestnáct let zažila více hrůz než kdejaký dospělý Američan. Jako jedno z dětí chudého mexického páru člověk neměl zrovna idylické dětství, zvláště když se otec zapletl do obchodu s drogami a kvůli četným dluhům po nás šlo dost věřitelů. Do Spojených států jsme se původně chtěli dostat legálně, ale když nás úřady odmítli, rozhodli se rodiče jít přes hranice načerno. Byli jsme blízko, ale cosi se strašně pokazilo. Byla jsem tehdy malá a už si téměř nic nepamatuji, ani to, jak jsem se jediná přes hranici dostala. To, že mě neeskortovali zpět bylo nejspíš obrovské štěstí, možná se mé papíry někde ztratily.

Jo, je to asi smutné, ale ani v Mexiku, ani v jiných zemích jižní a střední Ameriky, to nebylo nic neobvyklého. Byla jsem jen jedna z miliónú dalších dětí. Měla jsem prostě jen krapet víc štěstí.

Možná tyhle věci mě donutily tak rychle dospět, možná to bylo tím, že jsem vypadala o několik let starší než ve skutečnosti. Všichni mě brali vždy jako dospělou. A mně to nevadilo.

V duchu jsem poděkovala Jodie, že oblečení v pytli neobsahovalo nějaké vratké lodičky ani nějakou variaci kombiné pro supermodelky. Rychle jsem se proto, sledována občasnými znuděnými pohledy řidiče, převlékla do tmavých riflí a modré košile a celou mou vizáž doplnila párem černých tenistek.

Spěšně jsem z pytle vylovila kreditku a pas. Od teď jsem se měla jmenovat Samantha Kendricks, původem z Floridy a mělo mi být čerstvých devatenáct. Nikdo se mě tedy potenciálně nemusel vyptávat, proč sama a bez zavazadel, cestuji až do Evropy. V dnešní době... mladí lidé se cítili znudění z jejich bezstarostných, dokonalých životů a až nechutného komerčního přebytku. Chtěli adrenalin, vzrušení. Chtěli dělat bláznivé věci. A já teď měla zapadnout do toho anonymního davu, využít jejich rozežranosti a schovat se pod masku hloupé dospívající. Kdo by se honil za svéprávnou dospělou holkou, která chtěla zažít trochu té zábavy?

Avšak hůře se dělá než mluví a já již z předešlých akcí moc dobře věděla, že hra na jinou osobu není tak  úplně můj šálek čaje. Nebyla jsem špión, byla jsem zloděj. Uměla jsem sice skvěle lhát, krátkodobě, ale dlouhodobá přetvářka mě neuvěřitelně psychicky vyčerpávala. Musela jsem ale těch několik hodin v letadle udržet na tváři naivní veselý výraz a nevrhat kolem sebe znuděné a podrážděné pohledy. Vyžadovala to situace.

Taxík mi zastavil přímo před prosklenou letištní halou. Bez toho, aniž bych vedla nějaké zdlouhavé rozhovory, jsem taxikáři podala požadované peníze, které jsem vylovila v kapse riflí, a pak jistým krokem se vydala k posuvným dveřím. Snažila jsem se chovat přirozeně, přestože mi v hlavě hlodaly pochybnosti.

Toto newyorkské letiště bylo sice obrovské a mohutně frekventované, ale já tu za tu dobu byla snad už tisíckrát. Často se tak dělo pod cizími jmény a s každou další návštěvou tohoto dopravního uzlu jsem se obávala toho, že mě někdo pozná, že si uvědomí, že mé jméno znělo minule jinak než teď. Zatím se tak ale ještě nestalo a já musela opět zkusit své štěstí.

Věděla jsem, kde se přesně co nacházelo, takže mi nečinil problém si jako první koupit lístky a pak si i skočit opatřit menší kufr a batůžek. Má pracovní kombinéza měla dost kovových částí, které by přes detektory neprošly a ještě by u ochranky vzbudily mnoho nepříjemných otázek, proto jsem ji vyndala z igelitového pytle a nacpala do kufru. Nechtěla jsem ji prostě jen tak někde vyhodit, kvůli nejrůznějším vzpomínkám pro mě symbolizovala cosi jako domov. Zbytek peněz, pas i zakoupená letenka pak putovaly do batohu.

Do odletu mého letadla do Berlína mi zbývaly necelé čtyři hodiny, čas tak akorát na to, abych se skrz dlouhé řady dostala k odbavení zavazadel, detektorům a kontrole pasů. V rychlosti jsem si pak ještě zaběhla pro něco k jídlu a koupila si nový telefon. Jela jsem sice posléze do východní Evropy, ale i tak jsem očekávala, že by tam mohla být mobilní síť nebo něco tomu podobného...

Vše, až na neuvěřitelné fronty, probíhalo neuvěřitelně hladce. Přes ochranku jsem prošla bez jakýchkoliv problémů a ani potom mě nikdo nesledoval. Znamenalo to, že pan Stark nechal celou tu věc být? Byl to podle médií génius, existovala tedy možnost, aby mu nedošlo, že se co nejrychleji pokusím dostat ze země? Neprobíhalo to přesně takto v hromadně akčních filmů?

Žádné komplikace ale nenastaly, což se mi sice jevilo nanejvýš podivně, avšak přesně tak mi to vyhovovalo. Proto jsem bez váhání prošla letenkovou kontrolou a skrze přistavený tunel se dostala až do letadla.

✴✴✴✴✴

Jo, je to krátké. Jo, je to nudné. Obě tyto věci vím a v téhle kapitole je i vidím. Ale nemohla jsem ji z příběhu jen tak vystřihnout. Prostě... bylo to jakési nutné zlo, tak snad už to příště bude lepší...

JulMar01