Thief |Avengers ff|

21.Kapitola

Alyon už spala, což znamenalo, že cesta byla volná. Sice mě ještě před několika hodinami nakonec donutila přísahat na život mé matky a kdo ví, co ještě, že dnes v noci dům neopustím, ale ani to mi nemohlo zabránit v mém původním plánu plánu.

Tiše jsem ze sebe sundala deku a jelikož jsem šla spát v mikině a teplácích, pod kterými jsem měla navlečenou svou pracovní kombinézu, stačilo mi si sundat vrchní vrstvu oblečení, sebrat ze země již připravený batoh a zmizet ve tmě.

Cestu k mostu jsem téměř ani nevnímala, jelikož se pro mě za tu dobu stala automatismes. Místo toho jsem se v myšlenkách vracela k představám mého vysněného klidu. Ten se ale kvůli plavovlásce až nepříjemně rychle kamsi vytratil a na mou hlavu se sesypalo ještě více problémů, jelikož mi bylo jasné, že Alyon budu muset kontrolovat, jestli dostatečně jí, jestli jí na těle nepřibývají další krvavé šrámy a tak podobně.

Zastavila jsem se až na místě, kam jsem včera došla po hádce s mou společnicí a nabyla tvaru. Mou kůži okamžitě ovanul chladný noční vzduch a vůně divokého lesa.

Les se mi zdál dnes o dost tmavší než minule, ale možná za to mohly těžké mraky, které zabraňovaly měsíčnímu svitu trochu prozářit noc. Ne tedy, že by mi to nějak vadilo...

Zadívala jsem se do míst, kde uprostřed lesů měla stát ta budova. V té temnotě se ale dokonale ztrácela a já její polohu mohla odhadnout pouze podle paměti. Zalovila jsem ve vzpomínkách a pokusila se odhadnout nejen směr, ale i přibližnou vzdálenost budovy od silnice. Bylo to jistě více než deset kilometrů daleko, odhadovala jsem, že takových patnáct, což znamenalo, že cesta ve stínech by mi mohla zabrat sotva půl hodiny.

Rozběhla jsem se po silnici k lesu a před příkopem, táhnoucím se podél asfaltu až kdo ví kam, jsem se mocně odrazila. Avšak ještě než se mě špičky dotkly lesní půdy, jsem ztratila hmotnou podobu a zmizela tak domnělým sledujícím z očí.

Proplétala jsem se mezi vrásnitými kmeny stromů bez toho, aniž bych do kteréhokoliv z nich mohla narazit. Minula jsem stádo pasoucích se srn a přeskočila bublajcí potok, který si skrz porost a černé čedičové skály razil cestu až k Sokovii. Půda byla vlhká od deště a já v těch několika málo okamžicích, kdy měsíc vyšel nad mraky, zahlédla, jak se kapky stříbří v pavučinových sítích.

Náhle jsem ale prudce zastavila, když se cosi mihlo v mém zorném poli. Něco betonového, nějaká teď či co... Otočila jsem se zpět a vydala se pomalu k místům, kde jsem tu věc čekala.

Jak jsem se přibližovala, cítila jsem rostoucí vlny podivné energie. Bylo to zvláštní, vždy jsem byla schopna vnímat pouze energii světla, ale teď tu žádné nebylo. Muselo se tedy jednat o skutečně velmi silný zdroj, nějakou superbaterku. V tu chvíli jsem nevěděla, co si mám vlastně myslet.

Když jsem tu věc uviděla, jako první mi to připomnělo starý bunkr z druhé světové, jaké jsem při cestě vlakem přes Evtopu často vídala. A nejspíš to opravdu nějaký bunkr byl, jen daleko mladšího původu. Na jeho střeše bylo umístěno dlouhé hranaté dělo. Kov, ze kterého byla zbraň i dvířka do bunkru vyrobena, musel být buď pozinkovaný nebo se o něj někdo pravidelně staral. Nebo obojí. Nenesl totiž žádné známky poškození nebo odlupování rzi. A právě pod tou vrstvou betonu jsem cítila ten zdroj energie.

Na chvíli jsem opět musela zvážit mé cíle, jelikož bylo zřejmé, že tato děla strážila tu podivnou budovu tam hluboko v lesích a také to, co její zašedlé zdi skrývaly. Dál mě ale hnala má, možná až dětská, zvědavost, že které jsem ještě nestačila úplně vyrůst  a mé nevyspělé já chtělo zažít to dobrodružství a najít ten tajemný poklad.

Po nějaké době jsem se tedy opět vydala na cestu. Čím více jsem se ale mému cíli přibližovala, tím více jsem té podivné energie cítila. Skrýval se tam snad nějaký reaktor? Nebo to byla pouze nějaká vytížená křižovatka elektrických kabelů?

Čert ví.

Nakonec jsem to nechala plavat a soustředila se na okolí. Za několik dalších minut se již přede mnou mezi stromy vynořily oprýskané vysoké zdi, jejichž vrcholy byly navíc obehnány spirálami ostnatých drátů. Ti lidé nejspíš nechtěli, aby k nim kdokoliv lezl.

Mě ale nějaká směšná zeď nemohla ani v nejmenším zastavit. V milisekundě jsem již stála na druhé straně a vzhlížela k pevnosti přede mnou. Její stěny byly oblé, takže mi asociovala pevnost Boyard nebo nějaký přestavěný hrad. Zdi měla hladké a první malá tmavá okna se nacházela asi až tři metry nad zemí. Jelikož se mi nechtělo složitě dostávat až tam nahoru a zároveň jsem chtěla zjistit, jak byl komplex rozsáhlý, rozhodla jsem se, že půjdu hledat dveře.

Mé nehmotné já se tlačilo vzduchem podél zdí, nenechávajíc tak za sebou žádné stopy. Musela jsem ujít nejméně tři sta metrů, než jsem se konečně dostala na větší plac. Nacházelo se zde několik terénních vozidel armádního stylu a maskování, ale ani na vteřinu jsem nepochybovala, že k obranným složkám státu nepatří. Mým dalším velkým objevem ale byly plechové dveře, které sice na sobě měly velký a těžký visací zámek, což ale pro mě opět nebyla důstojná překážka.

Protáhla jsem se škvírou mezi prahem a dveřmi a jednoduše se tak dostala dovnitř. Chodba byla potemělá, ale bylo mi to jedno, chtěla jsem najít ten zdroj energie, který mě k sobě až živočišně táhl.

Všechny své další kroky jsem ale volila opatrně, a i když jsem věděla, že mě nikdo nemůže vidět, cítila jsem kolem sebe jisté nebezpečí. Přesto jsem postupovala zcela intuitivně, až mě můj instinkt zavedl do jedné z prostorných místností.

Zmateně jsem se rozhlédla, odtud nevedly žádné další dveře či okna dál a přesto jsem cítila, že nejsem úplně u zdroje. Zoufale jsem se vrhla na kamennou zeď, až jsem ke své velké radosti objevila maličkou skulinku, odkud proudil nejen vzduch, ale i vlny energie. Vmáčkla jsem se do ní a konečně se ocitla na druhé straně.

Brada mi poklesla, když jsem si uvědomila co vidím. Místnost byla obrovská. Na hrubých ocelových lanech visela ze silného stropu zavěšená poškozená mrtvá torza těch oblud, která měla před nedávnem za následek částečné zdevastování New Yorku. Zubaté čelisti měly stále rozevřené, jako by se chystali začít řvát, a kovové pláty jejich krunýře se leskly v nažloutlém světle.

Ach ano, to světlo.

Pohled mi padl na podivný předmět, jenž byl uchycen v ocelovém stojanu a jenž připomínal jakési kopí. V jeho podivně ohnutém hrotu zářil jasný žlutý kámen a ozařoval své okolí. Toto byl můj cíl, ten sladce a toužebně volající zdroj energie.

Pomalu jsem se ke kameni rozešla. Jeho světlo mě lákalo jako nočního motýla a já už se nedokázala soustředit na nic jiného.

,,Jsem rád, že jste nás nezklamala, slečno Doomová."

Ozvalo se mi za zády a já vyděšeně ztuhla. I přes paniku jsem si ale uvědomila, že stále setrvávám ve své nehmotné podobě a je tedy nemožné, aby mě kdokoliv spatřil. Když jsem se ale otočila k muži, který promluvil, už jsem si tak jistá nebyla. Jistě se díval do míst, kde jsem opravdu v danou chvíli byla, a mírně se usmíval.

,,Už jsme na vás čekali."