Thief |Avengers ff|

35.Kapitola

Poslední nádech a výdech, než jsem vkročila do stínů. Mé tělo opět pohltila ta nepopsatelná volnost a já pocítila, jak se energie postupně zcela uvolnila z mého těla.

Sledovala jsem Wandu a kontrolovala každý její pohyb. Přežívala jsem v jejím stínu a byla jí tak neustále v patách. Nebyla jsem si jistá, zda mě pomocí svých schopností dokáže vnímat i v mé beztvaré podobě, ale její tvář se už nezdála tak bojácná a nevinná.

Vykročila z naší místnosti bezpečí a klidu do chodby, která stále ještě zela prázdnotou a oba její konce se zakusovaly dál do pevnosti. Zvuk se skrze zdi a volné prostory šířil docela přesně a bylo tam snadno odhadnutelné místo i směr, kde se nacházel zdroj toho hluku.

Náhle se ozval další výbuch, tentokrát však na druhé straně než jsme obě mířily. Maximoff se zastavila a nejistě vykročila o krok zpět. Vypadala teď jako Buridanův osel, který zemřel pro jeho nerozhodnost, když si nedokázal vybrat mezi stejnými kupkami sena. I dívka teď poněkud zmateně otáčela hlavu oběma směry, nerozhodnost v očích. Čas ale ubíhal a osel pomalu umíral, někdy prostě bylo nutné udělat cosi náhodného.

Zhmotnila jsem se zpět a čelila pohledu modrých očí. Uvědomila jsem si, jak moc podobné jsou těm Pietrovým. Avšak zatímco se v těch mladíkových objevoval stříbřitý lesk, jeho sestra opývala jakousi ohnivou jiskrou. Nedokázala jsem si ale vzpomenout, zda tyto prvky měly i před jejich vstupem do projektu.

,,Menší změna plánu. Já vlevo, ty vpravo. Buď opatrná, jestli se ti něco stane, Pietro mě zabije."

Nuceně jsem se usmála, čímž jsem jí odvahu bohužel nijak nezvedla. Hluboce jsem si povzdechla a rukou v tmavé rukavici si prohrábla své kratší vlasy, které se mi nikdy nepovedly svázat do drdolu. Neměla jsem v motivování lidí žádné zkušenosti, tím, že jsem preferovala individuální práci, se můj kontakt s jinými lidmi značně omezoval.

,,Drž se Struckera a nic se ti nestane. Až to všechno skončí, sežeň svého bratra a sejdeme se venku před dveřmi do sektoru A."

Rychle jsem se ji ještě pokusila ujistit, než jsem se od ní zase odvrátila a ztratila pevný tvar. Ještě chvíli jsem zůstávala ve stínech chodby, abych jen tiše sledovala, jak se Wanda opatrně rozběhla určeným směrem. Na okamžik jsem osaměla, když zmizela za rohem, a já se zaposlouchala do ozvěn.

Křik již nebyl tak zřetelný, ne že by jej něco tlumilo, spíše již nebylo moc osob, které by toho byly schopné. O to více vynikly zvuky trysek a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem si vybrala tu horší možnosť. Čekala mě konfrontace se Starkem, osobou, které jsem se všemi možnými prostředky snažila vyhnout. Osud měl ale nejspíš zvrácený smysl pro humor.

Nemělo smysl otálet, i přes paniku a nervozitu jsem se přinutila vyrazit známými pletenci starých chodeb a podivných výklenků, které skrývaly množství zazděných průchodů. Těžké kovové kroky se s každou vteřinou stále přibližovaly a strach mě paradoxně opouštěl. Mé srdce se automaticky zbavilo omezujících emocí a zbyla mi tak pouze chladná a vypočítává mysl.

Místo průniku do pevnosti jsem našla poměrně rychle a snadno. V čelní zdi jedné z větších místností zela obrovská díra o průměru nejméně dvou a půl metru. Ledový vichr divoce proudící skrze otvor rozhazoval stohy bezcenných papírů a starých novin. Mnoho z nich stejně skončilo v rozsáhlých krvavých klaužích, které se líně rozpínaly od nehybných chladnoucích těl. Kovový pach ani chlad jsem naštěstí v této své fázi nedokázala cítit a toto místo zkázy jsem dokázala překonat bez větších problémů.

Následovala jsem zjevné stopy i ozvěnu kroků, až jsem vplula do pokoje, kde se rovněž nacházel slavný americký hrdina. Kovová zbroj v ikonických barvách rudé a zlaté působila oproti sokovijské smuteční šedi až téměř výsměšně. Přesto právě proto dokázala svou nenápadnostní skrýt mnohé tajemství. Dokud nepřišli ti šašci...

Bůh žehnej Americe!

Notnou chvíli jsem jej ještě sledovala, jak obchází po obvodu místnosti a komunikuje se svým brněním, pak jako by našel to, co hledal a přešel k jedné ze zdí. Moc dobře jsem si uvědomovala, co přesně ta domnělá stěna skrývá. Pamatovala jsem na události před několika týdny, kdy jsem se poprvé vkradla do pevnosti pod vábivým voláním té prazvláštní energie. I teď mě volala, byla stejně neodbytná jako tenkrát, vždy tu byla, celou tu dobu, a tak jsem se jí naučila ignorovat.

,,Budu vás muset poprosit, abyste opustili oblast, pane Starku."

Pronesla jsem chladně do ticha, zatímco jsem stála v koutě napůl ponořená ve tmě. Oslovený se prudce otočil, trysky energie namířené proti mě.

,,Ty? Co tady sakra děláš?"

Zavrčel přes masku a nepřestával na mě mířit. Bohužel jsem nemohla vidět překvapení v jeho obličeji, i tak mi jeho hlas ale naznačoval mnohé.

,,Skrývám se zde před Avengers."

Odpověděla jsem mu kysele a založila si ruce na hrudi. Svou mačetu jsem skryla jeho pohledu, jelikož by bylo opravdu směšné a ubohé, kdybych ji byť jen považovala za adekvátní zbraň proti jeho zbroji. A já neměla v plánu působit dětinsky.

,,To je tak, když si někdo vybere špatnou stranu. Varoval jsem tě."

Odsekl zatvrzele a své ruce pomalu spustil podél trupu. Stále mě ale pozorně sledoval a vyčkával útok.

,,Nejsem tu jako člen Hydry, ale jako bojovník za Sokovii. Bráním svůj domov stejně jako ti lidé dole ve městě a jsem připravena bít se o jeho místo."

Vykročila jsem trochu více na světlo, i když to znamenalo větší riziko. Ruce jsem mírně rozpřáhla do stran, abych tak dosáhla lepšího efektu, že teď patřím sem a hovořím jménem celého města.

,,Jsi přece z Mexika. Nechápu, co tím chceš říct."

,,Chci tím říct, že rakety, které na Sokovii spadly, nesly vaše jméno. Nejsem tu jediný člověk bez rodičů, každý tady o někoho přišel. Kdyby vám někdo zabil rodiče a vy byste znal jejich vraha, nepomstil byste se?"

Možná už mi to všechno lezlo na mozek. Jindy bych se nejspíš sama sobě za ty velké řeči vysmála, za ten pocit zapálenosti a určitý způsob zaslepenosti. Jistě, projekt mi mnoho dveří nejspíš uzavřel, ale třeba se tak některé nové otevřely.

,,Rozhodně bych si zachoval chladnou hlavu."

Naklonil hlavu na jednu stranu, ale jeho tvář stále zůstávala skryta. Jeho hlas si nesl ten svůj sarkastický a drzý podtón, i přestože muž setrvával vážný.

,,To my také. Proto vás teď nechám odejít, můžete si vzít to žezlo, můžete budovu srovnat se zemí. Ale věřte mi, že toto není naše poslední slovo."

Udělala jsem krok zpět a zmizela. Celou tu dobu, co Stark nechápavě a zaskočeně hleděl do tmy, jsem zůstávala v místnosti. Tiše jsem jej sledovala. Cosi otupujícího mi velelo, abych vyčkala a opět čelila té lákavé energii. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak moc toto vše bylo zbytečné, že jsem se právě připravila o možnosti a že to postrádalo jakýkoliv smysl. Ale možná jsem jen nevědomky chtěla konečně čelit té noční můře, kterou pro mne Ironman byl, zbavit se zžírajícího strachu a připomenout světu, že tu stále jsem a mohu být hrozbou. Minimálně dokud při mě bude stát mé město a stíny okolních lesů.

Bůh žehnej Sokovii!