Thief |Avengers ff|

31.Kapitola

Celé jeho tělo se otřáslo námahou, potem slepené pramínky vlasů mu přilnuly k orosené pokožce. Snažil se zoufale ovládnout situaci, ale já jsem mu to nedovolila. Vnímala jsem každé napětí jeho svalů, každý trhaný výdech i nádech a nedovolila mu přestat.

,,Poddej se tomu. Příjmi to, co je ti přirozené."

Vrazila jsem mu facku a on na okamžik zakolísal.

,,Není to přirozené. Bolí to"

Vyhrkl zoufale a uhl další mé ráně. Všimla jsem si, jak sebou jeho ramena prudce trhnula, když chtěl zvednout paži, aby mě vykryl. Jeho zápěstí ale byla pevně svázána několika smyčkami za jeho zády a on se tak nijak nemohl bránit.

,,Bude tě to bolet víc, když to neudělaš."

Zavrčela jsem a rozmáchla se ve vzduchu varovně teleskopickým obuškem. Pietrovo břicho jsem schválně minula jen o pár centimetrů, abych ho co nejvíce namotivovala poslechnout mé příkazy.

,,Uteč mi."

Ušklíbla jsem se a tentokrát mířila přesně. Muž se s tlumeným výkřikem zlomil v pase a couvl o několik kroků dozadu.

,,Chceš další?"

Hrozila jsem mu a pomalými krůčky se k němu blížila. Možná by mne za to lidé mohli odsoudit, ale toto mě opravdu naplňovalo pocitem štěstí. Ne, že by mne bavilo týrat bezbranné, ale s každým dalším dnem jsem viděla jejich pokrok. Viděla jsem, že nic nebylo zbytečné.

A vlastně, trochu vzrušující to bylo...

Úderem lokte jsem ho srazila na kolema. Uchopila jsem pevně jeho delší vlasy a trhla jeho hlavou dozadu. Sochu jsem se sehnula, abych se ho nosem téměř dotýkala.

,,Jak chceš bojovat za Sokovii, když nedokážeš čelit ani sám sobě?"

Zasyčela jsem výsměšně.

Nejspíš byla má slova dostatečnou motivací, tím hůř ale v tom okamžiku pro mě. Pietro, který v sobě opět našel kousek vůle a vzteku vůči všem těm americkým věcem, které jsem v tu chvíli představovala, se prudce vymrštil vpřed. Svým čelem vší silou krátce zaútočil proti mému obličeji. Zasažena nečekanou bolestí jsem lehce ztratila rovnováhu a svalnaté tělo mě shodilo na zem. Nechal mě ale být a já stejně byla téměř ihned na nohou.

Dobré bylo, že jsem už věděla, jak na něj. Dokázala jsem jej dostatečně vyprovokovat, aby začal něco dělat.

,,Rodiče by na tebe asi nebyli hrdí."

V jeho očích vzrostl hněv na další novou úroveň. Propaloval mě svým pohledem tak ostře, že bych jindy už více neříkala. Cítila jsem ale tu pomyslnou hranici, ten kýžený zlom, na kterém teď balancoval.

,,Ještě, že se na to teď nemusejí dívat."

Nenápadně jsem ukročila mírně doprava, přesně do míst, kde se po zemi plazil stín jedné z ledabyle pohozených starých židlí.

,,Očividně by ale stejně pro nikoho neměli žít."

Teď.

Zmizela jsem ve stínu ve stejnou chvíli, kdy Pietro opustil svou pozici. Nebyla jsem schopná ten nepřirozeně rychlý pohyb nějak kontrolovat, mohla jsem zahlédnout pouze slabou modrostříbrnou záři, která se za ním táhla jako ocas komety.

Trvalo to všechno necelé tři sekundy, než opět zpomalil. Padl na všechny čtyři na druhé straně podlouhlého krytu a trpěl v agónii. Prsty škrábal o betonovou podlahu a dusil se bolestí. I z té dálky jsem slyšela jeho nekontrolovatelné sténání.