Thief |Avengers ff|

12.Kapitola

A Bůh, ve kterého nevěřím, se nade mnou nakonec slitoval. Krotitelka psů si mě za těch celých třicet minut ani jednou nevšimla, na to byla až příliš zaměstnaná svým miláčkem.

Tím ale mé štěstí neskončilo. I ve vlaku se mi povedlo dívce vyhnout a dokonce se mi tak dařilo i po celou dobu mé cesty k přestupu. Našla jsem si kupé s neškodně vyhlížejícím starším párem a dokonce se i trochu prospala. Celou dobu jsem pažemi sice křečovitě svírala batoh a každý podezřelý zvuk mneokamžitě probudil. Ne, že by pár vypadal nějak agresivně, ale já prostě nevěřila nikomu.

Pravidelné drncání přes železniční prašce mě ale dokonale uklidňovalo a těch pár chvil, co jsem opravdu propadla spánku, mi byly schopné vrátit alespoň část postrádané energie. S tvářemi nalepenými na zamlžené okno jsem seděla skroucená na sedadle a užívala si drahocenné chvíle klidu.

Cesta ale byla sama o sobě i tak vyčerpávající, mnohonásobné přestupy a pestrost jazyků byly pro mě až téměř smrtící. Nebyla jsem zrovna dvakrát přizpůsobivý člověk, který s oblibou vídal změny. Nikdy jsem sice neměla problém improvizovat, ale velký odskok ze zaběhnutých kolejí mého života můj vlak spokojenosti dokonalr vykolejil. Milovala jsem svůj dosavadní životní styl, opakující se poklidnou rutinu. Tma, ticho, sport, knihy, sex, spánek a cukr. Co z toho jsem měla teď?

Jela jsem někam na východ. Do zcela neznámého města, o kterém jsem vlastně nic nevěděla. Navíc jsem neuměla jejich jazyk a ani jsem neměla tušení, jak s místními komunikovat. Doufala jsem z celé duše v angličtinu.

Nevadilo mi, že jsem jela mezi cizí lidi a nikoho tam neznala. Oni mě také neznali. Mohla to být skvělá příležitost začít znovu. Měla jsem dům, peníze a čistý štít. Mohla jsem se alespoň pokusit o normální život. Mít stereotypní práci, fandit svému oblíbenému sportovnímu klubu, po víkendech péct bábovky a třeba i založit rodinu. Jo, ale nic z toho mě vůbec nelákalo, nebyla jsem ten typ člověka, který by toužil po romantickém vztahu, dětech a takové té klišé svatbě.

Naštěstí se celá má cesta vlakem už blížila ke konci. V ukrajinském městě Rovno jsem přestoupila na přímý vlak do Sokovie, stejně tak jistá dívka se svým psem. Bylo to divné, zatraceně moc. Pracovala snad pro ty lidi, mezi které patřil i ten muž v taxi? Nebo jsem byla jen paranoidní a tohle byla jen shoda okolností?

Bylo to tu ale překrásné.

Pohledy z okna vysokorychlostního vlaku působily zcela čarokrásně. Slunce zde mělo jistý chladný lesk, který se odrážel od tmavých jehlic jedlí a smrků. Z nekonečných lesů kolem kamenného mostu, na kterém ležely koleje, chaoticky vzlétávaly houfy poplašeného divokého ptactva a já z temných hlubin toho kouzelného porostu cítila tisíce párů zvířecích oči, které ostražitě pozorovaly svištící vlak. Zde příroda byla dosud nespoutaná a vzduch čistý. Na první pohled se vše jevilo jako malý kousek ráje.

Mou pozornost ale náhle upoutal cosi nepřírodního. Nahla jsem se k zamlženému oknu ještě více a dlaní z něj střela drobné kapky nakondenzované vody. Mezi kopci se tyčila jakási stavba. Myslela jsem, že jde možná o nějaký starý hrad, kterých po celé Evropě bylo opravdu hodně, ale pak se má domněnka vyvrátila. Objekt byl sice střežen jakousi zdí, kamenným opevněním, ale plochá střecha a neporušená skleněná okna svědčila o relativně moderní stavbě. Byla jsem ale od té budovy příliš daleko, abych dokázala určit, zda je obydlená.

Hodiny na mém telefonu mi ukazovaly, že zbývá necelých deset minut, než vlak zastaví v Sokovii. Byli jsme už opravdu blízko a tak nepřipadalo v úvahu, že bych mohla ještě usnout. Místo toho jsem se prostě jen opřela čelem o chladné sklo a sledovala měnící se krajinu.

Již jsme se dostali do Sokovie a zastavili v mé cílové stanici. Neváhala jsem tedy. Sebrala jsem z protějšího sedadla svůj batoh a přehodila si jej přes rameno. Skrz dav lidí jsem se konečně dostala ven z vlaku a rozešla se po refýži nejkratší cestou k východu z nádražní haly.

Můj následující plán byl snadný. Chtěla jsem si prostě zavolat další taxík, aby mne odvezl k mému novému domu. Klíče měla být pečlivě uschovány na předem domluveném místě na pozemku. Až bych se dostala do zcela prázdného domu, přespala bych tam jednu noc a druhý den jela zařídit to nejdůležitější. Nejspíš bych potom přespala opět v domě, nebo bych si zamluvila pokoj v nějakém místním hotelu. Možností jsem měla dost. Zatím.

Před nádražím jsem byla mezi prvními z cestujících z mého vlaku, takže jsem měla velkou šanci chytit taxík rychle. Mávla jsem spěšně na jeden projíždějící a ten mi doopravdy zastavil u krajnice. Přinutila jsem se k relativně milému úsměvu, který by dokázal skrýt mou otrávenou náladu a vyčerpání, a otevřela jsem dveře na straně spolujezdce.

,,Dobrý den. Mohl byste mě-"

Začala jsem laskavě. O to víc jsem byla překvapena taxikářovou reakcí. Jeho oči potemněly nepochopitelnou agresí a hněvem a on v zlomku sekundy zase otevřené dveře spolujezdce prudce zabouchl, vypustil z úst pár ostrých ruských slov, o kterých jsem v danou chvíli věděla, že  se jedná o nadávky, a odjel ode mně pryč.

Co to sakra bylo?

Zmateně jsem za autem hleděla a snažila se pochopit, co jsem udělala špatně. Dle mého názoru jsem se chovala přímo ukázkově, vezmeme-li v potaz mou skrývanou podráždenost.

,,Být tebou, tak se tu angličtinou moc nechlubím."

Ozval se za mnou náhle povědomý hlas a já se bleskově otočila k druhé osobě. Sice mi zrovna od ní nemohlo hrozit bezprostřední nebezpečí, ale u jejího společníka jsem si tak jistá nebyla. Pes ale vypadal snad ještě vyčerpaněji než já sama, takže jsem plnou pozornost začala věnovat světlovlasé dívce.

,,Co?"

Nechápala jsem její slova. Ona jen pohnula levým ramenem a lehce se pousmála. Za úsměv se to něco ale považovat nedalo.

,,Hele, nevím, před čím se tu snažíš schovat, ale měla sis o tomhle místě možná zjistit něco víc. Protože jinak bys tu nejezdila."

Zadívala se na dav proudících cestujících a rukama si přidržovala lem šatů, který se jí vlivem větru samovolně zvedal.

,,Pro Američany tu není bezpečno."

Zakroutila hlavou a opět pohlédla na mě. Její slova možná působila přehnaně, ale její světlé oči mi říkaly, že vše myslí vážně. V tu chvíli jsem začala mírně pochybovat, zda Sokovie byla tou nejlepší volbou.

,,Já to zvládnu."

Ujistila jsem ji a mé rty se roztáhly do úšklebku, když jsem zachytila její další nejistý pohled.

,,Ne, nezvládneš. Ne tady."