Thief |Avengers ff|

53.Kapitola

Cítila jsem pod daněmi hladký chladný povrch, když jsem se pomalu vracela do reality. Zároveň ale nastoupila i bolest, kterou v mém těle zanechal elektrický proud, a jemné brnění v konečcích prstů.

Pomalu jsem otevřela oči a ani mě tak moc nepřekvapilo, když mě do nich zasáhlo bílé světlo. Posadila jsem se a pokoušela se si zvyknout na tu ostrou záři, která mě jakoby propalovala. Mezitím jsem se alespoň pokoušela uvědomit si okolí svými ostatními smysly. Došlo mi, že mě chytili, nebylo jiné vysvětlení.

Konečně jsem si trochu přivykla na ten jas a pomrkávala jsem kolem. Místnost byla celá bílá a zdála se i poměrně prozlehlá, s vysokým stropem, na který bych nedosáhla, ani kdybych začala skákat. Světlo vycházelo snad odevšad, z podlahy, ze stropu, ze stěn. Všimla jsem si svou mužů v bílém, jenž hlídali východ z pokeje a došlo mi, že to, co jsem původně považovala jen za jakýsi podivný lom světla, byla vlastně skleněná stěna, která sem tam odrazila nějaký ten paprsek. Skleněné stěny, jak jsem si uvědomila, mě obklopovaly ze všech čtyř stran v jakémsi čtverci, přičemž dvě protilehlé tabule od sebe mohly být nejméně pět metrů. Dokonalé vězení pro člověka jako já.

Zády jsem se opřela o průhlednou stěnu a natáhla nohy před sebe, byla jsem tu sotva dvě minuty a už jsem se začala nudit, neuměla jsem si představit, že bych tu měla strávit byť jen hodinu. Klimatizace stereotypně hučela a vojáci za sklem se zdáli tak moc nehybní, až jsem o jejich pravosti začínala pochybovat. Koho to ale zajímalo?

Náhle mě ale zaujal jakýsi rozruch právě u východu z pokoje. Těžké ocelové dveře cvakaly, jak povolil zámek, oba vojáci uchopili madlo a vší svou vahou za něj začali tahat. Dveře povolily a mě se tam naskytl pohled na něj.

,,Tebe bych tu nečekal."

Zavolal ke mně pan Stark, když si všiml, že mu věnuji svou pozornost. Ve výrazných tmavých očích se mu odrážela jakási hrdost, ale i pozornost, která dokazovala, že nehodlá brát věci na lehkou váhu. Renesanční to člověk, tak trochu humanista.

,,Máš štěstí, že jsem Furyho ukecal, abych s tebou mohl mluvit já, Shield by se s tebou takhle nemazal."

Poznamenal a postavil se před sklo. Sledoval mě, s rukama hluboko v kapsách svého obleku jako zlatou rybku v akváriu. Netušila jsem, co se mu honilo hlavou, vlastně jsem ani nevěděla, jak se tváří. Svůj zrak byl totiž pevně přichycen kamsi mimo něj.

,,Fajn, tak poslyš, mnoho lidí svůj život nezačalo tak úplně dobře. Třeba já. Předtím než se ze mě stal Iron man jsem dělal zbraně. Ty samé, co zničili tenkrát Sokovii. Ale pak jsem si uvědomil, co všechno jsem způsobil a okamžitě jsem toho nechal. Nestálo mi to za to."

Všimla jsem si v periferním vidění, jak lehce pokrčil rameny. Zůstávala jsem ale zticha, tak nějak jsem ani nevěděla, co bych mu na to měla říct.

,,Víš, Jean, hrdinové nejsou vždy ti, kteří vyhrávají. Jsou těmi, kdo něco ztratili. Ale oni nepřestávají bojovat, stále se vrací. Nevzdávají se."

Jeho slova měla jistou hloubku, ale nevěděla jsem, nakolik se se mnou pokoušel manipulovat. Co pan Stark po mně vůbec chtěl? Zatím jenom mluvil a já z jeho řeči nedokázala nic vydedukovat. A já přitom tak nerada chodila kolem horké kaše.

,,To zní jako definice sériového vraha."

Utrousila jsem a konečně k němu obrátila pohled. Postřehla jsem, jak mu v očích na okamžik zajiskřilo, a on se lehce pousmál.

,,Teď si mi zkazila pointu."

Odfrkl si a pohodil hlavou. Já místo toho opět svůj zrak netečně sklonila ke špičkám mých bosých chodidel. Neměla jsem náladu na jakoukoliv zábavu, na ti jsem byla až moc naštvaná, že jsem se nechala chytit.