Thief |Avengers ff|

46.Kapitola

Jak jsem předpokládla, helikariér mě bezpečně dopravil na zem asi do hodiny. Tam dole se vojáci snažili nějak korigovat výstup lidí ze vzdušného plavidla, ale neměli nejmenší šanci vše uřídit. Vyděšení obyvatelé se snažili prostě jen dostat co nejdál a ve vnitřku vznášedla zůstali pouze zranění.

Ven jsem se dostala v davu a jakmile jsem doběhla do bezpečné vzdálenosti, zamířila jsem směrem do opuštěné čtvrti. Ještě předtím jsem si však dopřála krátký moment a vzhlédla vzhůru.

Ano, útok jsem očekávala, avšak to, co se dělo teď, se opravdu vymykalo všem mým předpokladům. Nechápala jsem, jak se ten kus města mohl prostě vytrhnout ze země a uletět. Sokovie překvapila, opět.

Vytlačila jsem z hlavy všechno, co mě mohlo potencionálně zdržovat a rozptylovat. Slunce jako kdyby bylo všude a já proto vystoupila na světlo. Přidala jsem do kroku, až klusu, časy, kdy jsem pravidelně běhala, již byly pryč, a já jsem nemohla běžet tak rychle, jak bych chtěla.

Začala jsem poznávat známé bloky i krátery v ulicích. Vyrušila jsem stádo srn, které se stahovaly do města za teplem, a to se mi ve vteřině vytratilo z očí někde ve dvorcích. Jinak byla čtvrť tichá a klidná, jako kdyby ji události posledních hodin zcela minuly. Ani ve vzduchu jsem necítila žádné podivné těžké napětí a to mě možná děsilo ještě víc.

Základnu Škorpionů jsem našla téměř okamžitě a záhy potom jsem začala hledat vhodnou cestu. Jestliže jsem se dovnitř chtěla dostat nepozorována, musela jsem najít vhodnou cestu ze stínů, která by mne zavedla až do budovy. Nakonec to nebylo až tak těžké, jak jsem očekávala, vzít to podél zbytků rozbořených zdí se ukázalo jako dobrý nápad a já se tak za chvilku již nacházela v prostorách, odkud dvůr střežil jeden ze Škorpiónů.

Vše hrálo pro mě, tedy minimálně lehké přítmí, které vevnitř panovalo. Voják tedy neměl nejmenší šanci jakékoliv obrany, když jsem se objevila přesně za jeho zády. Potřebovala jsem sice najít nějakého pilota a ukrást vrtulník nebo letadlo, ale aby se nic nepokazilo, má práce musela být čistá. A proto byl každý nadbytečný Škorpion hrozba.

Byla jsem rychlá a tichá, takže muž ani nestačil vykřiknout, když se mu čepel mého nože zakousla hluboko do krku. Toto nejspíš byla má první přímo zaviněná smrt a já věděla, že rozhodně ne poslední. Minimálně by to schytal ještě Fisher.

Tělo jsem nechala, jak bylo, a po paměti se vydala směrem, kde jsem tenkrát zahlédla hangár. Mnoho lidí jsem cestou nepotkala, snad všichni pomáhali v ostatních čtvrtích Sokovie a zde zbylo nejspíš pouze pár vybraných. Znamenalo to sice, že ohrožení kleslo, na druhou stranu se nalezení pilota mohlo jevit jako větší komplikace.

Hangár byl vylidněný, dva vrtulníky zde ale naštěstí stály. Byla jsem realista a věděla jsem, že uřídit vrtulník není jen tak a sama bych to určitě nedokázala. Člověk potřeboval hodiny tréninku, aby dovedl byť jen čistě vzlétnout. A já jsem neměla v plánu dnes umřít, ještě navíc svou vinou.

Najednou se ale do mého zorného pole dostal další člověk. I když byl očividně také vojákem, až na pistol malé ráže, co se mu houpala u pasu, nebyl nijak výrazněji ozbrojen. Rozhodla jsem se, že protentokrát navážu kontakt a předtím, než se ho zbavím, se z něj pokusím dostat informaci, kde bych mohla pilota najít. Přece jenom, v Sokovii začínali být lidé ohroženým druhem a lepší šance už se mi třeba nenaskytne.

Objevila jsem se za jeho zády a okamžitě se zmocnila jeho zbraně. Sotva jsem unikla z vojákova dosahu, když se proti neznámému instinktivně ohnal. Hlaveň jsem namířila proti jeho čelu a ještě ukročila půl metru dozadu, aby na mě nedosáhl. Tihle muži by mě ve vteřině dokázali odzbrojit a já bych ani neměla šanci si čehokoliv všimnout.