Thief |Avengers ff|

23.Kapitola

V pevnosti jsem zůstala ještě dlouho potom, co vyšlo slunce nad obzor, aby mě Fisher seznámil s pravidly i s projektem. Samozřejmě, že jsem věděla, že mi říká tak třetinu všech informací, ale dokázala jsem se s tím málem smířit. Také mě oficiálně zařadili do svých řad a zasvětili mě do své původní ideologie.

Probrali jsme taky pár věcí týkajících se mě a toho výzkumu. Byla jsem označena jako Thief, jednoduše prostě jako subjekt T, což v budoucnu mělo být mé označení v projektu. Také mi oznámili, že již zítra bude projekt zahájen, takže bude nezbytné, abych byla přítomna.

Fisher mě poté odvezl z vile, přičemž jsem mu ani jedinkrát nemusela udat směr, a pak s příslibem toho, že se pro mě zítra vrátí, nasedl zpět na svou motorku a zmizel mi z dohledu. Ještě nějakou chvíli jsem zírala do ulice, po které se ještě před okamžikem ten elegantní stroj řítil, a přemýšlela jsem.

Vyčítala jsem si, že jsem jejich nabídku nepřijala již napoprvé, mohla jsem se tak určitě vyhnout několika problémům a ušetřit trochu času. Vždyť Hydra přistoupila na všechny mé podmínky, ať už se jednalo o plat či variabilitu mé ,,pracovní" doby. Znělo to fajn a já byla s jejich přístupem maximálně spokojená.

Když jsem se ale otočila směrem k vile, úsměv mi z tváře okamžitě opadl. Všimla jsem si bledé kostnaté postavy hledící z šera skrze špinavé tabulky skla. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to v okně není žádný duch, ale má podviživená spolubydlící. V tu chvíli mi došlo, že i když já k ní necítila žádné závazky, ona to viděla zcela odlišně. Tušila jsem, že jakmile do toho baráku vkročím, objeví se ten kostlivec přede mnou a se zklamaným, dotčeným a naštvaným výrazem se zase začne hádat. Neměla jsem chuť tomu opět čelit, ale věděla jsem, že nemám jinou možnost.

Postava již z okna zmizela a já se rozhodla pokračovat. Přelezla jsem přes zrezivělou bránu a začala se brodit přes hustou trávu, kterou však na několika místech již stačil ušlapat ten pes. To se ale už přede mnou otevřely domovní dveře a sluneční paprsky ozářily plavovlásku v šatech. Netvářila se moc přívětivě.

,,Ahoj?"

Pokusila jsem se pousmát, ale místo toho to asi muselo vypadat tak, že se na ni zlomyslně šklebím.

,,Kde jsi sakra celý den byla!?"

Vyletěla na mě okamžitě. Někde v domě dokonce začala štěkat ta její obluda.

,,Já byla-"

,,Slíbila jsi, že toho necháš!"

Křičela dál a vztekle na mě ukazovala. V očích se jí opět objevily slzy a hlas se jí mírně chvěl. Tak nějak jsem v tu chvíli nevěděla, co bych měla dělat, proto jsem jen klidně stála na místě a sledovala ji. 

,,Sakra, dokážeš si představit, jaký jsem měla strach, když jsi ráno nikde nebyla a neobjevila se ani po obědě? Myslela jsem, že se ti něco stalo."

Mluvila dál a dál a dál...

,,Tak by to nebyla tvoje věc."

Zasyčela jsem na ni podrážděně a složila si ruce na hrudi. Ona udělala několik kroků vpřed a zastavila se až těsně přede mnou. Shora jsem ji klidně sledovala, zatímco její oči hořely hněvem.

,,Co si o sobě vůbec myslíš!?"

Křikla a uhodila mě pěstí do ramene. Zatnula jsem zuby, abych jí úder nevrátila a stále jsem ji jen klidně propalovala lehce výhružným pohledem. Ona ale jakoby ho neviděla.

,,Do prdele, přestaň být tak cynická k dění okolo tebe. Někteří lidé neměli tak lehký život jako ty."

Vyčítala mi agresivně a mě od ní přiletěla další rána. Snažila jsem se zůstat chladná, ale planoucí hněv se ve mě s každým jejím slovem hromadil. Zatím jsem se ale držela.

,,Jsi chladnokrevná zrůda, která se jen tváří jako člověk."

Další úder.

,,Nedokážeš si ničeho vážit, protože jsi celý život měla všeho plnou prdel."

Cítila jsem jak se mé pěsti samovolně zatnuly. Věděla jsem, že jestli se neovládnu, skončí to špatně. Cítila jsem ale, že tento boj začínám pomalu prohrávat.

,,Jsi nechutná."

Zakřičela předtím, než mi vrazila facku.

V tom okamžiku už jsem se neudržela. Vztek a zuřivost ve mně vybuchl a já na Alyonu zaútočila. Pevně jsem ji uchopila za její dlouhý cop a prudce ji za vlasy strhla na zem. Dívka začala vyděšeně křičet a volala svého psa. Já ale zabouchla dveře od domu ještě dřív, než se bestie dostala ven. Zuřivě na mě štěkala a dveře se pod náporem jejího těla prohýbaly. Já však svou pozornost plně soustředila k dívce.

Snažila se vstát, ale já jí to nedovolila. Jediným úderem jsem ji srazila zpět na zem a začala do ní kopat. Už se zmohla pouze na ochranu svého obličeje.

Slyšela jsem, jak mezi vzlyky a prudkými nádechy zoufale šeptá mé jméno. Po nějaké době, kdy ji skrze lehké letní šaty začala prosakovat horká krev a její obrana hlavy ochabla, se spolu s její silou ztratil i její jemný hlas.

Bylo mi to ale jedno, vůbec jsem to nevnímala. Chtěla jsem jí prostě co nejvíce ublížit a následky mi v té chvíli byly zcela ukradené. Chtěla jsem jí potrestat za tu bolest, kterou mi svými slovy způsobila a já jsem tak s útoky nepřestala ještě dlouho potom, co jen bezvládně ležela za zemi v kaluži své vlastní krve.

Postupně můj hněv ale vychladal a nakonec i mé rány zcela ustaly. Při pohledu na tělo ležící u mých noh jsem uznala, že jsem to trošku přehnala. Na druhou stranu si to Alyon alespoň zapamatuje pro příště, tedy jestli to přežije.

Zhluboka jsem vydechla. Opět jsem se cítila lehce, jako by ze mě všechny starosti opadly. Poklekla jsem z dívce a vzala ji do náručí. Když jsem vstala, společně s ní jsem opustila hmotnou podobu, abych se lehce dostala do domu a prošla přes zuřícího psa. Musela jsem plavovlásku ošetřit, sehnat nějaké jídlo a také zavolat mé skupině, že nakonec zde v Sokovii zůstávám.

✴✴✴✴✴

Zdravím,
snad mi prominete ten podivný mentální stav hlavní postavy i její činy v této kapitole. Na druhou stranu jsem psala již v popisku knihy, že příběh nebude o hrdinech, a myslela jsem to zcela vážně. Vždyť bez zla by dobro nemohlo existovat. Navíc si jsem jistá, že plno z vás by se se mnou dokázalo hádat, zda Jean je padouchem či pouze člověkem s pošramocenou minulostí.

Budu vděčná za jakýkoliv způsob zpětné vazby.

JulMar01