Thief |Avengers ff|

11.Kapitola

Stát v silném dešti dlouhou dobu se ukázalo jako ne zrovna nejlepší nápad. Do několika sekund jsem byla promoklá až na kost a i když bylo období léta, zde v Berlíně bylo chladno.

Brzy jsem se ale odhodlala opustit chodník a schovat se před nepříznivým počasím v letištní hale. K mé smůle zde bylo opravdu málo lidí, což mohlo znamenat jen jediné - všechny vlaky jsou už pryč. Musela jsem tedy nejspíš čekat další dlouhé hodiny, než se objeví nějaký vhodný spoj.

Otráveně jsem odfrkla a posadila se na nejbližší lavičku, nehledě na počet přilepených žvýkaček a sprostých nápisů. Bylo mi to jedno. Byla jsem člověk, který ke svému životu nutně potřeboval dlouhý spánek a poslední dny mi tedy moc nepřály. A věděla jsem, že sladký svět snů mě nečeká ani v nejbližší budoucnosti. Nehodlala jsem spát na nádraží nebo ve vlaku, nehodlala jsem riskovat krádež peněz či dokladů. Musela jsem tedy vydržet bdělá ještě hodně dlouho dobu.

Z batohu jsem si vytáhla vystydlý burger, který jsem si koupila už na letišti, a hladově se do něj zakousla. Za několik krátkých minut se kolem mé lavičky začaly objevovat houfy městských holubů a já neměla to srdce nehodit jim alespoň kousek housky. Alespoň jsem se něčím zabavila.

..........

Z malátného polospánku mě nemilosrdně vytrhl ostrý psí štěkot a zběsilé plácání desítek párů křídel. Málem se mi překvapením povedlo spadnout z lavičky, na které jsem posdávala, ale včas jsem se zachytila odpadkového koše a tak se setkání mé tváře a špinavých kachlí nekonalo. S nakrčeným nosem jsem si tu ruku otřela do rychlí, zatímco jsem sledovala celou scénu před sebou.

Můj první dojem byl, že jim z místní zoo utekl polární medvěd. Obrovská divoká bílá bestie sebou prudce trhala a pokoušela se ulovit jednoho z vyděšených holubů, přičemž jen dělala tolik hluku, co jen to bylo možné. Až na druhý pohled mi došlo, že se jedná jen o opravdu velkého psa. A pak jsem si všimla drobného stvoření, které za tou obludou bylo téměř až bezvládně smýkáno.

Dívčiny vlasy byly stejně světlé, jako srst jejího zvířete, to bylo ale asi tak vše, co je na první pohled spojovalo. Její tělo by se ani vzdáleně nedalo považovat za mohutné či abnormálně přerostlé, naopak, působilo až poněkud lehce podvyživeně a dohadovali výšky sotva sto padesáti pěti centimetrů. Oproti mně i svému psovi byla dívka skutečný drobeček. Přestože bych jí tipovala tak na šestnáct, tetování na její paži mi prozradilo, že byla již nějakou dobu nejspíš plnoletá.

Na svého psa cosi v ruštině pokřikovala, snažíc se tak tu obludu zkrotit. Moc jí to nešlo, vzhledem k tomu, že zvíře jakoby její trhání vodítkem vůbec přes hustou srst necítilo. V tomto podivném vztahu očividně nebyla pánem ona.

Přesto jsem nehnula ani brvou, bylo mi přesně jasné, co byla ta dívka zač. Pokládala jsem za příliš velkou náhodu, že se po mě podivné cestě taxíkem objeví v mé blízkosti někdo, kdo nejspíš pojede stejným směrem jako já. Osoba přede mnou sice tělesnou konstitucí neodpovídala mé představě tajného agenta, ale odmítala jsem prostě uvěřit tomu, že se jedná opravdu pouze o jedinečnou náhodu.

Měla jsem to v plánu nechat být, opravdu! Ale když psisko přeskočilo přes lavičku, na které jsem shrbeně seděla a znuděně vše pozorovala, nestihla jsem se vyhnout ječící dívce, kterou pes táhl za sebou a která mě v následujícím okamžiku srazila z lavičky. Čekal mě tvrdý dopad zády na špinavou dlažbu a jako bonus se mi kostnatý loket plavovlásky zapíchl bolestivě do břicha.

A to mi stačilo k tomu, abych začala nějak jednat.

Shodila jsem ze sebe cizí tělo a ještě ne zemi jsem rychle uchopila látkové vodítko. Prudce jsem jím trhla, zapřená koleny o zem, což zvíře očividně ani v nejmenším nečekalo a nohy mu podklouzly na kachlích. To mi dalo další čas. Bleskově jsem protáhla vodítko mezi přišroubovanými ocelovými nohami lavičky a jednoduchým, ale pevným, uzlem jsem zapříčinila, že pes se od lavičky nemohl oddálit nad metr a půl.

Okamžitě jsem uskočila z jeho dosahu a sledovala, jak se pes snaží osvobodit, zatímco na mě cenil zuby, vrčel a nepříčetně štěkal. Nezmohl ale proti mě nic.

,,Moc se omlouvám, Monty... on to obvykle nedělá. Je to moc hodný pes, opravdové zlatíčko. Pardon. Nechtěla jsem tě obtěžovat-"

,,Jasně."

Přerušila jsem její nepřetržitý výklad nespokojeným zavrčením a doufala, že ji tak dojde, že nemám zájem o žádný kontakt s ní nebo s jejím mazlíčkem.

,,Jsem Alyona Morozovova."

Pousmála se natáhla ke mně ruku. Nechala jsem ji ovšem viset bez povšimnutí ve vzduchu, aby konečně pochopila, že ke konverzaci nikdy nedojde.

,,Super."

Zamračila jsem se na ni a rozešla se K jiné lavičce, která zůstávala prázdná. Slyšela jsem ale za sebou kroky a mě bylo jasné, že už se z toho nijak nevyvleču. Ta holka mi nedá pokoj.

,,Hele, jestli jsi naštvaná, tak se fakt omlouvám. Já a ani můj pes jsme to neudělali úmyslně."

Usedla jsem na lavičku a ona mě okamžitě následovala. Přes záplavu vlasů jsem na ní vrhla ostrý nespokojený pohled. Ona však mluvila dál, jako kdyby si toho vůbec nevšimla.

,,Nechápu, co to do něj vjelo. Chová se vždy naprosto spořádaně a dneska... Asi má slabost pro holuby, co já vím  třeba-"

,,Měla jsem náročný den a ocenila bych, kdybys mě nechala být. Obvykle se sice pouštím s cela neznámými lidmi jen tak do řeči o jejich psech, ale dneska už ne. Snad jindy."

Upřela jsem na ni chladný znuděný pohled a donutila ji tak vstát z lavičky a vrátit se k tomu bílému monstru. Ještě chvíli jsem si sledovala, jak usedla na počmárané dřevo a získala tak pozornost svého miláčka pro sebe. Nevypadalo to ovšem na to, že by se jej v nejbližší době chystala osvobodit a já se musela dát na taktní ústup.

Alespoň prozatím.

Vlak měl za půl hodiny přijíždět na kolej číslo dvanáct a jelikož jízdenky jsem již měla zakoupené, měla jsem ještě trochu času. Zašla jsem si na záchod a do nějakého obchůdku pro něco k jídlu. Když jsem se ale vrátila zpět a rozhodla se jít na zmiňovanou kolej, čekalo mě nemilé překvapení. Plavovláska i se svou obludou tam již čekaly a mně došlo, že máme tu samou cestu.

Bože, za co mě trestáš?

✴✴✴✴✴

No, není to sice žádná pecka, ale co už. Ale slibuji, že až se dostaneme do Sokovie, tak už děj bude o něco zajímavější. Zatím to bohužel musíte vydržet.

JulMar01