Thief |Avengers ff|

28.Kapitola

Nečekala jsem, až motorka úplně zastaví, seskočila jsem z ní už, když začala brzdit, a abych se vyhnula bolestivému dopadu, ztratila jsem se ve stínu.

Okamžitě jsem pak opět dopadla na vlastní nohy a hnala se ke dveřím. Prudce jsem je rozrazila, až se z něj vysypaly poslední zbytky barevné vitráže a horní pant se utrhl.

Dům byl podivně tichý.

,,Alyono!"

Zakřičela jsem na celý dům a doufala, že mi dívka odpoví. Agent Fisher byl za mými zády se zbraní v ruce a já ho nechala jít se mnou. Co kdyby se něco stalo, co kdyby tu byl někdo navíc...

,,Alyon!"

Křikla jsem znovu a pomalu našlapovala po rozbitých kachlích směrem k soše mezi rameny starobylého schodiště vedoucího do patra.

,,Sam!"

Zaslechla jsem ze shora, křeslový sál to ale nebyl. Dívčin hlas zněl plačtivě a já si nechtěla ani představovat, co se tak mohlo stát.

Během několika sekund jsme oba byli na patře a rychlými kroky šli za zvukem usedavého pláče. Chodba byla dlouhá s mnoho dveřmi, ale pouze jedny z nich byly pootevřené

Pomalu jsem je rozevřela dokořán a opatrně nahlédla dovnitř. Vypadalo to jako malá stará tělocvična s hrazdou, několika žebřinami a hromadou žíněnek. Docela jsem si byla jistá, že zde jsem ještě nebyla.

Alyon k nám seděla zády na podlaze a vzlykala. Všude kolem bylo obrovské množství krve. Dívka se ale zdála být v pořádků.

,,Co se tu stalo?"

Vydechla jsem a přinutila tak plavovlásku, aby se na nás ohlédla. Odkryla tak další tělo, které leželo na podlaze před ní. Z toho pohledu se mi nepříjemně sevřelo hrdlo a na malý okamžik se mi v plicích zadrhl dech.

Byl to její pes. Okolo krku měl pevně utaženou smyčku z tenkého provazu ze silonových vlasců a jeho břicho bylo rozpárané od předních končetin až k ocasu. Všechno z něj tak vypadlo ven a to byl důvod toho, proč krve bylo tolik.

,,J-já jsem usnula, a a když..."

Pak ji zachvátila další prudká vlna nekontrolovatelných vzlyků a ona se sesunula do kaluží krve na podlaze.

,,Bože můj..."

Dostal ze sebe agent Fisher a zakroutil hlavou. Nejspíš jsem nebyla jediná, komu ten pohled přišel ne příliš příjemný.

,,Vem ji někam pryč, postarám se o tohle."

Řekla jsem muži po mém boku a kývla k třesoucí se dívce. Neváhal a udělal k ní několik kroků, nedbaje na krev ji pak vzal opatrně do náručí a odnesl z místnosti. Mohla jsem si tedy vše prohlédnout bez toho, aby mě cokoliv rušilo.

Podle výjevu přede mnou jsem se pokoušela představit si, co se tu tak mohlo odehrát.

Nejpravděpodobnější se mi zdálo, že potom, co Alyona usnula, se pes z nudy začal pohybovat po domě. Nejspíš ani on si neuvědomoval nějaké nebezpečí, takže když mu někdo smyčku přehodil přes hlavu a prudce ji utáhl, neměl čas se nijak bránit. Pravděpodobně ho pak ta osoba odtáhla ještě živého do tělocvičny, kde ho pověsila na hrazdu a kde mu pak i posléze otevřela břišní dutinu. Těžko říct, zda byla bestie už mrtvá. Alyonu to nejspíš neprobudilo, obávat se o psa začala asi až ve chvíli, kdy nereagoval na její volání. Tak se rozhodla ho jít hledat, no, a našla tohle. Pravděpodobně psa odřízla nožíkem, který v místnosti našla, a pak se zhroutila.

Nemusela jsem dvakrát přemýšlet  aby mi došlo, kdo za tím stál. Sice se v pokoji nenacházel žádný lísteček, ale zohavený pes byla celkem jasná výhrůžka.

No jo, ale co s ním?

Krev a vnitřnosti byly roztahané po celé místnosti a trvalo by mi hodiny, než bych to všechno dokázala uklidit. Alyon by to samozřejmě zvládla rychleji, ale já jsem nechtěla ji teď psychicky týrat.

Zašla jsem pro deku, ve které jsem občas spávala na střeše vily, a igelitový pytel na odpadky. Umělohmotné rukavice jsem neměla, takže jsem to musela udělat holýma rukama. Ne, že bych o to stála...

Do igelitového pytle jsem začala sbírat ještě teplé kusy orgánů, které byly nezanedbatelně velké. Po chvíli mi došlo, že i kdybych ty rukavice měla, stejně bych skončila celá od krve, tak jako teď.

Pytel jsem pak zavázala na pevný uzel a společně s tělem vykuchaného bílého psa jsem jej zabalila do deky. Věděla jsem, že Alyon bude chtít svého miláčka pohřbít, takže jsem jej vynesla rovnou ven.

Na zahradě jsem pak do kyblíku ze studny nabrala trochu vody, abych ze sebe smyla krev. Vila totiž měla zablokovaný přítok vody a jediná voda byla tak toto. V budově jsem ji často ještě ohřívala, dnes na to ale nebyl čas.

Rychle jsem si opláchla tváři i ruce až k loktům, oblečení jsem vyčistit nedokázala. Po chvíli marné snahy jsem to vzdala, vylila vodu a vydala se zpět do domu  najít Alyon a agenta Fishera. Společně se nacházeli v křeslovém sále.

Agent seděl na jednom z volných křesel a v objetí svých pevných paží svíral plačící plavovlásku. Cosi ji tiše vyprávěl, snad aby ji uklidnil. Oba byli ještě celí od čerstvé krve, ale ani jeden z nich na to nebral ohledy.

Potichu jsem se převlékla do čistého oblečení a pak jen tiše sledovala, jak Alyon padají víčka. Kvůli psychickému vyčerpání nakonec usnula a agent Fisher byl propuštěn z jejího sevření. Vstal a zakryl ji dekou. Pak mne mlčky následoval až ven.

,,Musím tu s ní pár dní zůstat, postarat se o psa a tak."

Nepatrně jsem pohodila hlavou směrem k balíku z deky a sama pro sebe se sarkasticky ušklíbla.

,,Chápu."

Odpověděl mi na to vyrovnaně Fisher a strčil si ruce do kapes své motorkářské bundy.

,,Můžete mi tady dát jednoho člověka, který by na ni dával pozor, když budu pryč?"

Obrátila jsem se k němu a prodejně mu pohlédla do očí. Jen lehce přikývl a lehce se usmál.

,,Do tří hodin je tu, bude se hlásit jako Poslední běžec."

S těmito slovy si nasadil helmu a jediným tygřím skokem se přehoupl přes bránu. Pak se jen za mnou ohlédl, usedl na svou tmavou motorku a do několika sekund se ztratil v ulicích z mého dohledu.

Čas jít kopat hrob...