Thief |Avengers ff|

54.Kapitola

Minuty ubíhaly pomalu, ale nebylo už to vše jedno? Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem zde již byla uvezněná, ale věděla jsem, že přichází nevyhnutelné. A já s tím byla smířená.

Cítila jsem to všudypřítomné světlo, před kterým se nešlo schovat ani utéct. Kdo by ale prchal, když nemá důvod? Zažíralo se mi pod kůži a ta energie mi snad i trhala orgány. Nebolelo to moc, pouze jsem cítila to pulzující napětí a chvění, které již téměř pohltilo celé mé končetiny. Z mých pórů sálal žár a já se bála, aby se sklo za mými zády nezačalo tavit.

Zareagovala jsem pohyb po mé pravici a ani jsem nemusela vzhlédnout, abych zjistila, kdo je ten nově příchozí. Pan Stark mě navštěvoval často a já se upřímně divila jeho snaze, vždyť téměř nikdy nedostal odpovědi, pro které si přišel. Ale on vytrvával a stále se vracel. Už to bylo několik dní od našeho prvního setkání tady, přesto jej nadšení neopouštělo.

,,Ahoj, Jean."

Pozdravil mě tiše a já jako odpověď kývla.

,,Jsi superčlovek se superschopnostmi. A ti obvykle mají nějaká strašně hustá superjména..."

Ozval se vesele a vzal si od zdi židli, kterou si s sebou asi před svými dny přinesl. Obkročmo si na židli sedl a rukama se zapřel o opěradlo. Ovšem, on si prostě nemohl sednout jako normální člověk.

,,Kam tím míříte?"

Nahnula jsem hlavu na stranu a sjela ho tázavým pohledem. Když si mého pohledu všiml, unaveně si prohnul kořen nosu a povzdechl si. Neměl to se mnou lehké.

,,V posledních třech letech došlo po celém světě k několika neobjasněným útokům vůči-"

,,Já nejsem terorista!"

Zavrčela jsem a přerušila tak jeho monolog. Hodil na mě otrávený pohled a převrátil oči v sloup. Já se jen prázdně ušklíbla a zahleděla se někam před sebe.

Něco se dělo, tam někde pod kůží. Má čelist se nepatrně začala chvět stejně jako mé končetiny a sem tam bylo slyšet tiché cvaknutí zubů. Shlédla jsem ke svým rukám a všimla si, jak mi konečky prstů pomalu začaly dělat žárem.

,,Kušuj! Neříká ti něco třeba... Dark runner? Mrs. Dead? Shadow psycho?"

,,Měl byste okamžitě jít."

Začínala jsem panikařit, blížilo se to a Stark tu stále byl. Nechtěla jsem s sebou vzít ještě dalšího člověka.

,,Cože?"

Vstala jsem a prohrábla si prsty vlasy. Cítila jsem, jak se materiál pod mýma nohama začínal pomalu tavit a praskat. Má chodidla se tedy mírně zanořovala do zářící podlahy a to byl ten moment, kdy první světlo zhaslo a drobný čtverec na podlaze přestal zářit.

,,Co se stane, když přebijeme baterku?"

Položila jsem otázku a přistoupila ke sklu, jež mě dělilo od miliardáře. Sledovala jsem klidně jeho tvář, když si uvědomil má slova a ze rtů mu unikla jakýsi nadávka. Okamžitě vstal a odkopl židli kamsi stranou. V očích se mu zračila panika i odhodlanost, kterou jsem u něj viděla i tenkrát v Sokovii. Jakýsi hrdinský komplex nebo co.

,,To už nezachráníte. Okamžitě vypadněte!"

Dlaň, kterou jsem přiložila na sklo, se přetavila skrz. A teď mi od konečků prstů až k loktům stékala průhledná tavenina. Nic jsem necítila, pouze jsem fascinivaně shlížela na tu mazlavou hmotu. Tohle měla být má propustka do ráje, tam ale vedla strmá cesta a já čekala na okamžik, kdy se to všechno zhorší.

,,Vypadni!"

Zakřičela jsem, ale hlas se mi v polovině slova zlomil a já padla na kolena. Trhalo mě to zevnitř, jako kdybych spolykala výbušniny a teď došlo k zážehu. Všechny ta nahromaděná energie v mých žilách o sobě v jednom momentu dala vědět a skrze mé cévy se do celého mého těla uvolnila obrovská dávka bolesti. Nemohla jsem dýchat, jako kdybych se dusila, a z mým úst vycházely pouze žhavé bílé proudy energie. Trhala mi kůži, jak se z mého těla snažila dostat ven a pálila mi sliznice v ústech. Náhle jsem přišla o zrak, nebo jsem si to alespoň myslela, jelikož vše, co jsem vnímala byla bílá záře, ve které se sem tam zableskl spřípek fialové. Topila jsem se ve světle a obrovském hluku, který mi trhal uši.

A ruku v ruce s bolestí jsem kráčela po bělostných schodech vedoucích k ráji.

A pak se vše jako lusknutím prstů zastavilo a všechna ta krutá bílá se rozsypala jako porcelánové střepy. Mé tělo se uvolnilo, snad jako kdyby se kamsi propadlo, bolest mě opustila a já se přestala třást. Cítila jsem se lehká jako chmýří pampelišek, zatímco jsem se nekonečnou tmou snášela ke konci.