Thief |Avengers ff|

18.Kapitola

Cesta domů byla neskutečně dlouhá a náročná. Místy jsem dokonce měla chuť hodit Alyonu bestii na hřbet, ale vždy na poslední chvíli mi došlo, že zvíře by přece jenom nemělo nést takovou zodpovědnost.

Tou dobou, když jsem s tělem v náručí přelézala rezavý plot ohraničující pozemek kolem mé vily, se plavovláska začala vracet do reality. Vlastně mě na to upozornil až pes, jenž se mezitím prosmýkl mezi zrezivělou branou a kamenným sloupkem zevnitř zahrady, a který na mě teď zase začal štěkat.

,,Je mi zima."

Zachraptělo cosi za mnou.

,,Plavání se v tomto ročním období nedoporučuje, zvláště ne v noci."

Pokývala jsem sama pro sebe hlavou a pak jsem si Alyonino tělo opatrně sundala z ramene, na kterém jsem ho dosud nesla, zpět do náručí.

,,Sam?"

Zněla nejistě, možná to bylo okolní tmou, že mě nepoznala hned na poprvé. Na druhou stranu by asi těžko v Sokovii hledala člověka, který by jen tak hovořil anglicky.

Vzpomněla jsem si na mou učitelku ze základní školy, která byla má třídní, než jsem musela utéct přes hranice. ,,Nenechejte se nikdy vyprovokovat, pod vlivem emocí děláme pak věci, o kterých nemáme čas přemýšlet a jindy bychom je třeba ani neudělali." Byla to věc, kterou jsem se snažila řídit, avšak s odstupem času, když jsem vzpomínala na naše setkání na mostě, mi došlo, že jestli byla Alyona opravdu členem té organizace, která po mě šla, stala jsem se tak obětí vychytralé manipulace. Byla jsem donucena pod časovou tísni a pod vlivem emocí okamžitě jednat, skočit do vln a tělo dostat na břeh. A teď jsem ji nesla ke mně domů. Zcela bez zábran. Tam u mostu jsem si neuvědomila, jak velká náhoda to byla, když jsem tam uviděla zrovna ji. Ale dalo by se to vrátit? Mám ji znovu dovléct k řece a strčit do ní?

,,Kde je Monty?"

Zachrčela najednou poněkud vyplašeně a pokusila se uvolnit nohy z mého sevření. Nebránila jsem jí, místo toho ji spustila na zem a pomohla jí se postavit.

,,Bestie? Ta tu někde pobíhá."

Pokrčila jsem rameny a vedla plavovlásku ke vstupním dveřím mého domu. Vysoká tráva naštěstí za ty dva týdny byla alespoň trochu sešlapaná, takže jsme se jí nemuseli nějak brodit.

,,Kde to jsme."

Zeptala se zase a nedůvěřivě si přihlížela jak mě, tak schátralou budovu.

,,Pořád v Sokovii, u mě doma. Omluv prosím ten nepořádek."

Ušklíbla jsem se a hlavou mi předběhla myšlenka na ten bordel, který se v domě za těch pár let nahromadil. Typické sterilní prostředí...

,,Myslela jsem, že jsi odjela. V noci ses vytratila a ani si nedala vědět."

V jejím hlase jsem cítila osten výčitek, ale nehodlala jsem to nijak řešit. Otevřela jsem ji dveře do domu a vypustila ji dál. Nejistě překročila kamenný práh a počkala na mě.

,,Co se stalo?"

Zeptala jsem se na oplátku já a vedla ji nahoru po rozvrzaných schodech. Právě v patře byla místnost, kterou jsem jako jedinou obývala. Sál s křesli mi poskytoval nejen místo k odpočinku, ale také jako skladiště mých věcí. Navíc se mi podařilo načerno napíchnout na rozvod elektřiny a jelikož jsem ve vile našla malé elektrické topení, chladné noci pro mě neznamenaly už žádný problém.

,,Cože?"

Nechápala.

,,Ten most, tvé krvavé ruce."

Pokusila jsem se svůj dotaz upřesnit a mezi věcmi poházených na křeslech jsem hledala cokoliv suchého. Alyona se opřela o jedno ze sedadel a nepřítomně hleděla na svého psa, jenž teď pečlivě očichával jednotlivé kusy nábytku.

,,Ten lustr v podlaze je opravdu zajímavá dekorace. Vlastně celý tento dům-"

,,Alyon..."

,,Fajn."

Vydechla zoufale a tenoulinkými prsty si zajela do mokrých vlasů. Celá se třásla, ale vypadalo to, že chlad vůbec neřešila.

,,Myslím, že jsem ti říkala o mý mámě, to, že je v nemocnici. Poslední stádium rakoviny krve, laukemie, vlastně jsme věděly už od začátku, že umře, na chemoterapii nebyly peníze a kdo ví, jestli by to vůbec zabralo. Jen jsem doufala, že... já vlastně ani nevím. Všechno se tak moc podělalo. Musela jsem se vykašlat na školu, sbohem Berlíne! Prachy jsme neměly už předtím, ale máma měla dluhy a tak mi exekuce sebrala byt a... vlastně všechno."

Ve velkých světlemodrých očích se jí zablesko a ona ode mne odvrátila tvář ve snaze skrýt své čerstvé slzy. Ruce si pevně tiskla k vyzáblému trupu jako by se sama objímala.

,,To je mi líto."

Ani nebylo. Stále jsem byla přesvědčena, že já jsem na tom byla hůř. Také jsem zůstala opuštěná a bez peněz, ale byla jsem malá holka, ne dospělý člověk...

Každému někdy někdo umře, ať se jedná o milovanou bytost nebo zlatou rybičku. Každý se někdy vyskytne v situaci, že se topí v problémech, a nemá na výběr. Ale všechno se dá přestát. Byla jsem toho důkazem.

,,To už začíná být ohranné."

Odfrkla si sarkasticky a vzpurně si pěstmi utřela tváře i oči. Převzala si ode mě ručník i pánskou bavlněnou mikinu, tričko a tepláky a začala si ze sebe sundávat mokré kusy oblečení.

Já jsem se ale ještě převléct neměla v plánu, chodila jsem mezi křesly předstírajíc, že něco hledám. Místo toho jsem se snažila najít všechny podivné kořisti, které by v mé návštěvě mohly vzbudit podezření. Nekradla jsem totiž pouze nutné věci, ale pokud jsem měla čas a příležitost, z čiré škodolibosti v kdejakém domě neváhala odcizit třeba i umělou zubní protézu nebo veškeré jídelní příbory. Nevýhodou tohoto mého malého potěšení bylo, že jsem tyto věci často zapomínala po cestě zpět vyhazovat a skončily pak u mě doma.

Našla jsem plno zajímavých věcí, o kterých jsem snad ani nevěděla, že jsem je někomu vzala. Harddisk z počítače, klika, žárovky, jedna bota, sprchový závěs...

,,A co ty?"

Zastavila jsem se v pohybu, zrovna když jsem byla v polovině otvírání okna. Donutila jsem se ale tvářit zcela normálně a okno otevřela úplně, abych z něj mohla vyhodit nepotřebné věci a následně jej zase zavřít.

,,Prosím?"