Thief |Avengers ff|

41.Kapitola

Cesta zpět by se časově nedela ani srovnat s cestou tam. Sice jsem měla v plánu si ještě někde koupit čaj, jelikož nám docházel a já čaj milovala, ale všechny obchody i obchůdky byly k mému zklamání tak pozdě v noci prostě už zavřené.

Nezbylo mi tedy nic jiného než se s prázdnýma rukama vrátit domů. Nebe se za tu krátkou dobu opět zatáhlo a obecně počasí budilo jakýmsi sklíčeným a tísnivým dojmem. Jako kdyby ten mráz byl připraven mě vtáhnout do sebe a nechat mě zemřít někde v bludišti starých oprýskaných baráků.

Já si ale nečím takovým nemohla zkazit náladu. Svůj vytoužený čaj jsem sice neměla, ale hlavní cíl mé noční výpravy byl splněn na výbornou. Měla jsem kontakt na Škorpiony, onu záhadnou vojenskou jednotku Sokovie, která operovala samostatně bez zásahů vlády nebo jiných organizací. A Zemo mi tak němě dal záruku, že se na ně mohu v případě hrozby obrátit. Jestli mi pomohou už se ale zdálo poněkud sporné.

Zhmotnila jsem se až v patře, jelikož se mi nechtělo vyjít schody. Moc jsem toho za poslední dny nenaspala a tak se mi možnost několika hodin odpočinku zdála opravdu lákavá. Opřela jsem se do dveří a ty se s lehkým vrznutím otevřely. Křeslový sál byl ponořen v tichu a ve tmě, jen křišťálové střepy z zříceného lustru sem tam hodily slabý odlesk světla.

List papíru, jenž byl na parketách položen tak, abych si ho všimla, mi na okamžik vyrazil dech. Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem si uvědomila, co se nejspíš stalo.

,,Alyono!"

Křikla jsem a malým výbojem sesbírané energie se mi podařilo zapálit svíci. Bez váhání jsem zamířila k místu, kde má společnice obvykle spávala. Místo bylo prázdné, pokrývka ale stále nepatrně vyhřátá, což znamenalo, že tu před chvílí ještě musela být.

,,Sam?"

Ozvalo se ode dveří a já se k nim prudce otočila. Stála tam, živá a zdravá. Šťíhlou bílou rukou se jemně dotýkala rámu dveří a v těch lehkých letních šatech vypadala jako bytost z jiného světa. V prstech druhé ruky svírala hrníček.

Těžce jsem vydechla, když ze mě všechna ta tíha spadla. Mé srdce stále divoce bilo, ale já cítila jak se mé svaly uvolňují a já se začínám uklidňovat.

,,Kde jsi byla? A kde je vůbec Pietro s Wandou?"

Ptala jsem se hned, jakmile se mi krev nahrnula zpět do mozku a mně se letmo povedlo zhodnotit situaci. Sehla jsem se pro ten kus papíru, aby se k němu Alyon nedostala dříve než já a ledabyle jsem ho strčila do kapsy kabátu.

,,Byla jsem se projít po domě, nemohla jsem spát. Sam, děje se něco?"

Nechápavě ke mně vzhledla a udělala několik kroků vpřed. Nejspíš ze mne cítila to napětí a adrenalin, které mnou v tu chvíli zcela prostupovalo. Vztáhla ke mně ruce, jako kdyby se mě tak snažila uklidnit.

,,Kde jsou ti dva?"

Vztekle jsem se vytrhla z jejího sevření a ve snaze něco najít, jsem začala přecházet po křeslovém sále. Neměla jsem chuť ani čas se utápět v emocích, navíc, když ona by tomu byla přítomna. Ten její zájem byl prostě otravný a z mého pohledu i zbytečný.

Vždy jsem byla jedinec a vždy jím budu. Lidé působili zátěž.

,,Šli někam s Ultronem, je to prý nějaký tvůj známý."

Pokrčila rameny a odložila svůj hrníček na zem, aby se mohla zabalit zpět do deky. Její rty i prsty již pomalu začaly modrat zimou, ale ona to jako vždy ignorovala.

,,Cože?"

Marně jsem se snažila vybavit si člověka, kterému by toto jméno mohlo patřit. Ani v končinách, odkud jsem pocházela, se toto pojmenování nevyskytovalo. Ale kdo ví, třeba právě tento člověk stál za všemi těmi nepříjemnostmi s mrtvými zvířaty nebo jsem jej kdysi vykradla a on teď pod touto podivnou přezdívkou se o něco pokoušel. Třeba jsem jej ale opravdu znala, jen zub času mi jej vymazal z paměti.

,,Neptala jsem se, naposledy, když jsem měla moc otázek, tak jsem ještě několik dní potom nemohla chodit."

V jejím hlase zazněly ironické výčitky. Nedivila jsem se jí, tenkrát jsem to nejspíš trochu přehnala.

,,Ale notak."

Povzdechla jsem si otráveně a sundala si z ramenou kabát, jelikož jsem se v něm pomalu tady vevnitř začala vařit. V místnosti sice bylo chladno, ale ne zas tolik a já tak měla záda orosena potem.

,,Včera se s ním setkali v Novigradském kostele, ten jak je uprostřed města. Prý má velkou vizi, byli z něj úplně ohromeni."

Unaveně se posadila na starou matraci ležící na parketách a přehodila si lem deky přes hlavu jako kapuci, takže připomínala kuklící se larvu. Působila lhostejně a její nezaujatý pohled soustředila kamsi do prázdna.

Já celou situaci vnímala zcela odlišně. Nechápala jsem, jak si ti dva mohli dovolit prostě jen tak odejít, bez toho, aniž by mne předem nějak informovali nebo mi o setkání s Ultronem alespoň řekli. Zodpovědnost za dvojčata byla těch několik dnů svěřena plně do mých rukou a já si v opojení volna ani neuvědomila, co všechno by se mohlo stát. A Hydra by jistě zuřila, kdyby se vedení dozvědělo o tom, že prostě jen tak odešli. Jak jsem ale něco takového od nich mohla očekávat? Vždyť museli vědět, jaké potíže mi svým nezodpovědným jednáním způsobí.

,,Prý musí pomstít Sokovii."

Zašeptala plavovláska do prázdna a pak se pomalu položila na bok. Naznačovala mi tak, že by uvítala, kdyby mohla usnout a má všetečnost ji v tom docela účinně zabraňovala. Nehodlala jsem ji ale nijak trápit, proto jsem z kapsy kabátu vytáhla pokrčený list papíru, sebrala hořící svíci a v tichosti opustila místnost.

Prošla jsem pomalu chodbou až ke schodům a pravým křídlem pomalu začala přestupovat dolů. Asi v polovině schodiště jsem se zastavila a na jeden z chladných kamenných stupínků se posadila. Měla jsem výhled ven skrze částečně rozbitá okna a zároveň jsem mohla kontrolovat i zbytek interiéru. Teď, když byla Wanda s Pietrem pryč, mohlo se stát cokoliv.

Sklonila jsem hlavu k papíru mezi mými prsty a pomalu jej začala opět narovnávat. Ne první pohled mi došlo, že autorem textu jsou právě dvojčata, byť jsem jejich rukopis v životě neviděla.

Pomalu jsem se začala prokousávat řádky kostrbaté angličtiny, mnohá slova byla špatně napsaná a já jen díky kontextu dokázala odhadnout, co se mi snažili říct. Nakonec se mnou opěvovaná sokovijská zapálenost obrátila proti mě, když jsem pochopila, že Ultron jim nabídl zničení Avengers. Jejich společným nepřítelem byl dle jejich slov právě Tony Stark a Maximovovi si nechtěli takovouto šanci nechat ujít.

Mohla jsem jen doufat, že je to jejich oblouznění opustí co nejdříve, abych se kvůli jejich nezodpovědnosti nedostala do problémů. Třeba jim ale ten člověk nelhal a pak by zničení Avengers mohlo znamenat výhodu i pro mě. Jak jsem si ale mohla být čímkoliv jistá? Vše byly pouze dohady a mně nezbylo nic než čekat.

Bože, jak já ten čas nenáviděla.