Thief |Avengers ff|

43.Kapitola

Brouzdala jsem se hlubokým sněhem a pohledem bloudila po zničené krajině. Vzpomínala jsem, jak tato místa vypadala před útokem, jak zde, u těch skal, stávala vzrostlá borovice, a tam se místo ohořelých křovisek nacházely akátové houštiny a několik rostlin jalovce. Svůj kabát jsem nechala někde v hořící pevnosti, ale zima mi nebyla, žár ohně jako by sálal až zde.

Můj ráj se bortil, kdosi utrhl to prokleté jablko a zaplatit jsem musela já. A i celá má milovaná Sokovie.

Tady ale nebyl žádný Noe, který by nás zachránil před zrádnou hlubinou a nám teď nezbylo nic jiného než si postavit svou vlastní loď. Kdo ví, jestli nás vůbec dokáže udržet na hladině.

Dávno jsem se již rozhodla, že uposlechnu výzvu svého mrtvého nadřízeného a vrátím se do států, kde se přidám k Fisherovi. Předpokládala jsem, že v Americe již započaly další výzkumy k vývoji superlidí a chtěla jsem být u toho. Alyon bych vzala s sebou a nechala ji tam dostudovat, možná bych jí i koupila nového psa.

Nohy už jsem necítila a ruce jsem měla zmrzlé až k loktům, když jsem se rozhodla ztratit tvar a zbytek cesty absolvovat ve stínech. Nebylo moc času na zbyt, musela jsem co nejrychleji kontaktovat Škorpiony a zařídit si u nich cestu do států.

Cestou zpět jsem ještě navštívila obchod a jelikož jsem s sebou neměla peníze, tak jsem si krabičku čaje prostě jen tak vzala. Muž za pokladnou ani neměl šanci si všimnout mé přítomnosti.

Když už jsem byla ve městě, rozhodla jsem se sokovijskou akční jednotku rovnou navštívit a odcestování z města si zařídit co nejdříve. Lístek s adresou jsem sice nechala doma, ale tak nějak jsem tušila, kam jít.

Po ulicích sníh už pomalu začal odtávat a s tekoucími pramínky chladné vody jakoby i přibývalo lidí na rozbitých chodnících, kteří se chulili do svých nevýrazných bund a zašedlých šál. Letmo jsem mohla ze stínu zahlédnout, jak své tvrdé tváře zarudlé zimou obracejí k lesu, odkud se zvedal sloup lehkého kouře. Na celé město jako kdyby opět padla podivná lhostejnost a jeho ulice připomínaly staré obrazy, jejichž barvy již dávno vybledly. Přesto nenávistné symboly na stěnách mnohých domů uchovávaly Sokovii její hrozivou a vzpurnou podstatu.

Bylo těžké být nenápadná. Absence kabátu mi zaručovala, že nikdo nemohl přehlédnout mou zlodějskou uniformu, což nebylo zcela ideální. Slunce navíc již vyšlo nad mraky a ulice plné roztávajícího sněhu ozařovaly jasné paprsky. Bylo fajn, že bylo hezky, ale znemožnilo mi do dokonale cestovat ve stínech a já občas musela jít po svých. Zaskočené pohledy místních obyvatel mi dosvědčily, že už o mně ví.

Konečně jsem objevila adresu, kterou jsem měla matně uloženou ve svých vzpomínkách. Odpovídala jakémusi většímu komplexu několika budov a plácků, dříve snad toto místo bylo továrnou nebo skladem. Teď ale bylo ve vylidněné a opuštěné části města, která jistě patřila mezi ty nejpoškozenější. Hluboké krátery se často nacházely i uprostřed ulic a mnohé ze stojících domů postrádaly stěnu či dvě. Vše za ty roky začalo zarůstat vegetací a z opuštěných sídel mě ostražitě pozorovaly oči hnízdících ptáků a pospávajících lišek, zdivočelých koček a množství hlodavců. Avšak žádní lidé.

Po chvíli hledání jsem našla díru v plotě a prolezla jsem na pozemek. Skončila jsem sice celá od bahna a ledové vody, ale byla jsem jistá, že pokus o přelezení plotu s ostnatým drátem by dopadl mnohem hůře. Nepohodlí jsem si ale zakázala vůbec vnímat a opatrně, ale zároveň jistě, jsem se vypravila vstříc nejbližší budově.

Nedošla jsem moc daleko, když se vrata oné stavby rozevřela a objevila se v nich mužská postava zachumlaná ve vojenské zimní bundě a se samopalem pověšeným přes záda. Nejspíš se jednalo o jednoho z vojáků, kteří tyto objekty střežili. Zaslechla jsem vzteklé štěkání kdesi v komplexu.

Muž si svou zbraň přehodil do své pravé ruky a pevným krokem zamířil proti mě. Jeho světlé oči mě nepřátelsky pozorovaly a on již z dálky cosi křiknul. Vítr ale jeho hlas zkresloval a já ani nedokázala rozeznat jazyk, kterým ke mně hovořil.

,,Jdu za velitelem. Helmut Zemo."

Zavolala jsem na muže z bezpečné vzdálenosti a přejela pohledem okolí o trochu víc detailně. Všimla jsem si v bahně poměrně čerstvých stop pneumatik a také blýskání jakési čočky v jednom z rozbitých oken. Měli mě na mušce.

,,Jsem Zloděj."

Nadhodila jsem pro vysvětlenou a věnovala vojákovi pokřivený úsměv, jako bych ho tak snad mohla obměkčit.

Muž na mě chvíli zíral, pak se ale konečně otočil směrem k budově, ze které vyšel a cosi křikl. Několik vteřin bylo ticho, byl slyšet snad jen odlehlý třepot tisíce drobounkých křídel, než mu jako odpověď zazněl další výkřik. Zdánlivě opuštěný komplex zřejmě obývalo více lidí, než by si kdo mohl myslet.

Pokynul mi, abych jej následovala, a ukázal mi záda. Lehkým krokem jsem jej následovala a ani se nepokoušela míjet kaluže špinavé vody. Mokrá jsem už byla a rozhodně mě v tuto chvíli nezajímalo, jak moc mne zebou prsty na nohou. Mé oblečení páchlo po dýmu a já stejně měla v plánu ho co nejdříve vyprat.

Zavedl mě do budovy, jež na první pohled působila jako obrovský vyklizený sklad, a posunkem mi naznačil, abych zůstala stát a počkala. Začala jsem pochybovat, zda tento modrooký muž vůbec uměl anglicky, i když to vlastně ani v nejmenším nebyl můj problém. Místo toho jsem se opět rozhlédla kolem sebe. Skrze tlustá skleněná okna jsem viděla na druhou část pozemku, kde mimo dohled vzácně se vyskytujících kolemjdoucích stálo několik aut. A tam vzadu, kde na hlídce stáli dva vojáci, to byl snad hangár.

Zemo se v doprovodu jednoho vojáka objevil na schodech vedoucích do podzemí. Vesele si se svým společníkem něco špital a mně pozornost věnoval až ve chvíli, kdy se vzdálenost mezi námi zkrátila na pouhé dva metry. Jeho klidné hnědé oči se do mě ostře zabodly a já v nich zaznamenala ten typický liščí a nevyzpytatelný lesk.

,,Nějak brzo."

Poznamenal místo pozdravu a propustil vojáka, který mě sem přivedl. Ten jen přikývl a odešel tou samou cestou, jakou jsme přišli.

,,Alespoň to celé dřív skončí."

Utrousila jsem chladně, abych mu jasně dala najevo, že nemám v plánu se zde nějak zdržovat. Doufala jsem, že vše půjde podle plánu, věci se vyřeší co nejrychleji a všichni budou mít klid.

,,Co chcete tentokrát?"

Tentokrát zvážněl i on a jeho slova nesla jistou váhu. Cosi v jeho výrazu si ale stále neslo tu svou ironickou a hravou stránku, která tomuto muži zřejmě byla vlastní. Velitel Zemo byl obdivuhodný člověk, pevný a prozíravý.

,,Potřebuji letadlo."

Sdělila jsem mu to na rovinu a zahleděla se do jeho tváře. Jeho obličej vystřídal několik nepatrných grimas, od překvapení až po lítost z mé naivity.

,,Teď nemáme žádné k dispozici."

Pokrčil rameny a ani koutkem oka se nepodíval směrem k hangáru. Byl si tak jistý tím, co říkal, až jsem mu to nevěřila. Letadlo měli, ale ne pro mě.

V mém srdci se vzedmula menší vlna vzteku, že mi mé přání odmítl splnit, zůstala jsem však chladná. Vědomí, že letadlo opravdu vlastnili, mě uklidňovalo. Teď už stačilo pouze udělat to, čemu jsem se učila celý život. Ukrást si to, co jsem právě potřebovala.

,,Nevadí."

Sklopila jsem oči a nasadila lehký smutný úsměv, abych tak dala najevo své zklamání. Zemo jen mlčky přikývl a svůj zkoumavý pohled přesunul někam za mě. Věc byla vyřešena a bylo na čase jít.

,,Trefíte sama."

Pouze jsem přikývla a jako lusknutím prstu jsem mu zmizela před očima. Bylo na čase jít domů a sbalit věci nejenom mně, ale i Alyon.