Thief |Avengers ff|

51.Kapitola

,,Jsem původem z Mexika a do USA jsem se jako malá dostala bez rodiny. Chvíli jsem se potulovala po ulici, než se mě asi v osmi letech ujala jistá skupinka. Společně s nimi jsem začala krást a byla jsem fakt dobrá.

Jednoho dne, jsme dostali anonymní zakázku, nic neobvyklého, ale ošklivě se to zvrtlo a já tam před nimi musela utéct do Evropy a-"

,,Před kým?"

Spiderman mě náhle přerušil a já v jeho hlase mohla zaslechnout zvědavost.

,,Před Avengers."

Vydechla jsem po chvíli a koutkem oka si všimla, jak sebou mladík trhl. Bezpochyby byl jedním z těch lidí, kteří se horečně stavěli na jejich stranu, možná jak jsem to kdysi viděla i já. Sledovat ale celou tu věc z poněkud jiného úhlu bylo zcela odlišné a řekla bych, že mi to jistým způsobem otevřelo oči. Můj názor byl ale silně zaujatý a já věděla, že nejspíš bude jen čistě subjektivní.

,,Měla jsem tam koupený dům, takovou rozpadající se barabiznu. Bydlela jsem s jednou dívkou a jejím psem, takový ten křehký človíček, kterého si nejde nezamilovat."

Pousmála jsem se a on lehce přikývl. Jako kdyby snad něco takového mohl chápat...

...

Stála jsem před menším rodinným domkem a se zájmem si prohlížela keramické výrobky, které stály na schodech vedoucí ke vstupním dveřím. Zablácené stopy na kachlích poukazovaly na menšího psa nebo kočku, upřímně mi to ale bylo docela jedno.

V tomto domě dle záznamů měla bydlet Jodie, atraktivní žena, která spolu se mnou a Hiltonem byla členem naší zlodějské skupiny. Netušila jsem, za čím vším vlastně stála, ale vědět jsem to nepotřebovala. Mohli našeho taktika kdykoliv zastavit, ale ani jeden z nich to neudělal a dopustili tak, aby mi zničil život.

A teď byl čas odplaty.

Pod kůží se mi chvělo napětí, nastřádaná světelná energie, která mnou proudila a já měla pocit, že mě za chvíli začne trhat zevnitř. Když se baterka přebije, tak exploduje, avšak já dobře znala své vlastní hranice a těch jsem se také držela.

...

,,Začala jsem pracovat pro jednu organizaci, to ale nejspíš není tak důležité. To místo jsem milovala, svou novou práci a tak. Už tou dobou mi kdosi začal vyhrožovat, ať odtamtud vypadnu a vrátím se do států. Myslela jsem, že to byl někdo místní... nemohli cizince moc v lásce.

Jednou jsem se ale vzbudila a ona byla mrtvá. Někdo ji vylákal ven, hodil ji drát kolem krku a nejspíš ji přes celou zahradu táhl až do doby, dokud ji nezabil."

Chtělo se mi tak moc smát, přišlo mi to tak moc absurdní, tak zbytečné. Vzpomínky na mou bezmoc i zlost mi zalévaly celou mysl a já jen stěží polykala ty slova bolesti, která jsem si přála vyslovit. Po dlouhé době mi opět na něčem záleželo a další pád mi tak akorát připomínal, jak moc lepší je nic necítit. Člověk byl pak nezranitelný.

Achilles a Patroklos.

...

Stoupala jsem po schodech tiše jako kočka a prohlížela si interiér. Odstranila jsem požární čidla, aby oheň zachvátil bez pozornosti co nejvíce objektů. Psa jsem vyhnala ven, andulky vypustila z klece a otevřela okna, aby mohly uletět a abych podpořila hoření.

Vkradla jsem se do ložnice, abych zde mohla udělat poslední pojistku. Sehnula jsem se nad spící Jodie, i teď se její vlasy leskly v měsíčním světle a ona vypadala jako princezna.

Věděla jsem, že byla pravačka, takže právě kolem pravého zápěstí jsem jí přetáhla pevnou drátěnou smyčku a druhý její konec obvázala k rámu postele. Chladná bezmoc Alyon a můj spalující hněv.

A pak už nemělo smysl čekat, jediným tlesknutím jsem ze svého těla uvolnila část energie a tmou zazářil houf žhnoucích jisker. Jedna po druhé dopadaly do huňatého koberce pod mýma nohama a hladově začaly pohlcovat kusy tkaniny. Oheň v sobě nesl jakousi moc a já ji právě teď měla možnost okusit.

Plameny lehce přeskočily i na ložní prádlo a to byl ten moment, kdy žena začala křičet. Sledovala jsem se zlobou a záští v očích její bolest i zoufalství, když se jazykům ohně marně snažila utéct. Čím více ale zápěstím trhala, tím více de jí drát zařezával do hebké kůže.

Pak ale její zrak pronikl skrze clonu ohně a dýmu a ona si všimla mě. Stála jsem v rohu místnosti, ve stínu a dostatečně daleko, kde mne živel nemohl nijak ohrozit. I tak jsem si ale byla docela jistá, že žár se odrážel i v mých očích, snad jako kdyby ještě podtrhoval mé úmysly.

,,Jean!"

,,Memento mori."

Uteklo mi ze rtů a já se na ni s klidem usmála. Vlastně jsem ji ani tak moc nevnímala, v těch chvílích jsem se ztrácela kdesi v bolestných hlubinách své mysli.

,,Jean! Pomoz mi!"

Začala plakat a úpět bolestí. To, co se ale odráželo z jejich očí i hlasu jasně dokazovalo, že si je plně vědoma toho, co se jí právě dělo a také proč. Věděla, že tohle byla pomsta za její zradu. Za to, že šla proti mě.

...

,,Vše se dá vyřešit pouhými slovy. Nemusíme vše řešit násilím."

Promluvil po chvíli mladík a konečky dlouhých prstů bubnoval do lampy. Jeho tón hlasu byl docela jistý, ale to bo tak vše, co jsem z něj dokázala pochytit.

,,A proto se oblíkáš do tohohle? V tom lidem vysvětluješ dobro světa? Nebo masku nosíš pro něco jiného?"

Můj hlas nesl citelné stopy sarkasmu a on si jistě ten paradox brzy uvědomil, jelikož sklopil hlavu a zdálo se, že přemýšlel.

,,Některým lidem se to prostě vysvětlit nedá."

Připustil a já se bolestně ušklíbla.

,,A proto jsem tady."

...

Obrátila jsem se na podpatku a seslala k zemi další várku jisker. Naslouchala jsem křiku za mými zády, když se oheň pomalu začal zakusovat do těla Jodie. Prach jsi a v prach se obrátíš. Amen.

Tento dům byl poslední z těch, které jsem zapálila, Gustav i Leon to již měli za sebou a zbýval ten poslední, ten speciální. Hiltona jsem plánovala popravit nějak obzvláště potupně. A hlavně pomalu a bolestivě. Nechat ho vykrvácet jako tele na jatkách. Uříznout mu drátem hlavu a spálit mu veškeré maso až na kost. Topit ho, svléct jej z kůže a jeho orgány rozvěsit po okolních stromech.

Dostat jej bez schopností, aby si uvědomil, jak moc nicotný proti mně byl.

Ještě chvíli jsem fascinivaně hleděla do plamenů, které již zachvátily celý dům. Nedbala jsem na sbíhajìcí se sousedy ani na zvuk blížících se sirén. Nikdo neměl nejmenší šanci mě zastavit a já tam prostě jen stála.

Ještě ale nebyl konec, hlavní show ještě neproběhla a já tak musela jít. Nebe se pomalu budilo a na obzoru se objevovaly první krvavé pruhy světla. V duchu jsem se Hiltonovi smála. Kolik hodin mu tak asi mohlo zbývat?

✴✴✴✴✴

Fuj, přijde mi, že píšu stále hůř a hůř. Tahle kapitolka byla trochu jinak zpracovaná a dala mi celkem zabrat. Snad nejste moc zklamaní.

JulMar01