Thief |Avengers ff|

1.Kapitola

Mohlo být tak něco okolo půl desáté v noci, což znamenalo, že těžko stihnu svůj zpáteční vlak domů. Místo toho jsem přešlavovala v prudkém dešti před okopanými vraty jedné ze starých vil. Naše pětičlenná skupina ji měla zakoupenou již sedmým rokem a dokonce i já jsem musela uznat, že je práce v ní velice pohodlná.

To ovšem nic nezměnilo na faktu, že jsem na místo určení vždy dorazila zbytečně a půl hodiny dříve a zákonitě zapomínala své věci. V tomto případě to byly mé klíče. Typické.

Ovšemže bych se do domu mohla dostat zcela bez problémů, v tom případě bych se ale ochudila o právo si stěžovat. Proto jsem vytrvale čelila ledovým kapkám a skrz tmu se snažila zachytit obrysy siluet, jež mohly patřit lidem z mého týmu. Ano, byla jsem zde kvůli práci.

Ze tmy se náhle vynořila postava. Již z dálky bylo patrné, že vysoký vyzáblý muž s uhlazenými tmavými vlasy výrazně kulhá na levou nohu. Bez pochyby se tedy jednalo o našeho taktika Steva Hiltona, zda to bylo jeho pravé jméno, jsem neměla ponětí. Každý z týmu měl své soukromé životy a nikdo o nich v práci příliš nemluvil, i když se takových rozhovorů v naší skupince několik odehrálo. Přesto jsme se téměř neznali, o to více bylo k podivu, že naše vzájemná kooperace a loajalita byla nezničitelná. Tvořili jsme pevný celek.

Pozdravili jsme se kývnutím a Hilton pak následně odemkl vrata do zahrady. Prošli jsme do ní a já si vzpomněla na slova našeho zbrojaře.

,,Kdyby tohle bylo dítě, řekl bych, že má moc volnou výchovu."

Nad vzpomínkou jsem se ušklíbla a pohledem přejela po vysoké trávě a vzrostlých ovocných stromech zahalených v hustém břečťanu. Soška plačícího anděla stojící někde v rohu zahrady se ztrácela kdesi mezi stvoly rákou a kapradin.

Steve následně otevřel i dveře do domu a sám vešel jako první dovnitř. Sundal si svůj kožený plášť a pověsil ho na háček na stěně. Já mezitím rozsvítila jednu z tlustých svící. Vila totiž byla opravdu stará, takže její nadzemní část nebyla vůbec elektrizována. My ale mířili do podzemních prostor.

,,Gustav nebude rád."

Konstatoval, když si všiml, že se nehodlám zouvat. Náš IT technik totiž až bytostně nesnášel, když si to tam dole někdo vykračoval v mokrých a špinavých botách. Mé podivné zlozvyky a požadavky se naštěstí již tým naučil vcelku dobře akceptovat, takže ze strany Gustava mi hrozilo maximálně pár káravých pohledů.

Po dlouhých strmých schodech jsme sešli k silným železným dveřím, které chránily naši základnu. Na nich se nacházel scener sítnice a skrytý program na rozpoznání hlasu. Hilton se nahl ke scenru a nechal přístroj, aby zanalyzoval jeho pravé oko. Jeho pokus byl úspěšný.

,,Steven Hilton."

Dveře se s cvaknutím odemkly a já je našemu lehce postiženému taktikovi pomohla otevřít. Celý komplex před námi se s naším příchodem okamžitě rozsvítil, což způsobilo, že nás prudké světlo na okamžik oslepilo. Zhasla jsem svíci.

,,Gustav tu už byl?"

Zeptala jsem se překvapeně Steva, když jsem si všimla, že na našem pracovním pultu stojí hrnek s kafem a několik popsaných papírů.

,,Je tu prý už od čtyř, volal mi, že ale ještě pro něco musí skočit."

Odpověděl mi a na naši pracovní plochu uprostřed rozsáhlé místnosti začal ze své tašky vyndávat dokumenty, nákresy budov a další věci, kterými musel každý taktik disponovat. Nejspíš už od Gustava věděl něco málo o naší nové zakázce a stihl si již připravit nějaké podklady.