Thief |Avengers ff|

49.Kapitola

!Hele, místy asi 15+, ale na druhou stranu v této kapitole jde o podstatnou část děje, takže čtěte!

Měl zpoždění už dobrých deset minut. Bylo už kolem půl jedné ráno a na ulicích se touto dobou pohybovaly pouze jakési pochybné existovat. Ne, že by mi od nich cokoliv hrozilo.

Stála jsem v kuželu rudého světla, který k zemi vrhala štíhlá vysoká lampa. Sledovala jsem netrpělivě okolní tmu a cítila v konečcích prstů netrpělivé chvění. Každý zvuk i cizí pohyb protáhlých stínů ve mě budil další vlny vzrušení a pro mě bylo každou minutou obtížnější zůstat klidná. Nesnášela jsem čekání, ale tohle mě opravdu ubíjelo.

Konečně u obrubníku zastavilo auto, nenápadná tmavá čtyřkolka, která v sobě ale skrývala praktičnost a nedobytnost. Stáhlo se okýnko spolujezdce a já si všimla mého cíle. V duchu jsem se zle zasmála a s milým úsměvem na rtech jsem se rozešla k vozidlu. Fisher mě vítal svým zářivým úsměvem a já si sotva dokázala vzpomenout na chvíle, kdy mi tento muž naháněl strach. A sotva jsem si dokázala vzpomenout na okamžiky, kdy jsem mu věřila a pustila si jej opravdu blízko k tělu. Teď jsem k němu cítila tak maximálně nenávist a pohrdání.

Už se to ale blížilo...

Auto se dalo do pohybu.

,,Jak to tu šlo? Kdy jsi vlastně odjel ze Sokovie?"

Položila jsem otázku do toho nebezpečného ticha, které vyplňovalo celý prostor auta. Fisher se snažil tvářit uvolněně, ale i já tak v jeho pohledech lehce dokázala rozeznat nejen stopy vzrušení, ale i neklidu, který rozhodně nemusel znamenat nic dobrého. Proto jsem vznesla dotaz, abych atmosféru trochu zředila a jeho pozornost odklonila jinam.

,,Odjel jsem hned po útoku, Strucker věděl, že to nebylo všechno a tak se raději rozhodl převést projekt tam. Kde máš vlastně dvojčata? Měla jsi je vzít s sebou."

Odvrátila jsem svůj zrak k okýnku. Skrze tmu venku a světlo vevnitř se dalo obtížně pohlédnout do okolní krajiny, sklo házelo zkreslené odlesky a ukazovalo pouze interiér vozu. Přesto se na okénku objevily první drobné kapky, což znamenalo, že venku začalo mrholit. Jak jinak, vzduch byl těžký a byl cítit napětím již několik hodin.

,,Zběhli k Ultronovi. Ale to bylo dávno,  nevím, jak jsou na tom teď. Internetu se vyhýbám, co to jde."

Pokrčila jsem nezaujatě rameny a nakreslila na mlžící se okno smajlíka. Možná to bylo dětinské, já jen ale nechtěla vzpomínat na ty dva. Ač jsem si to nechtěla přiznat, zasadili mi ránu, kterou nelze zahojit odvetným úderem. Má práce byla zbytečná a ten velký kus sebe, který jsem jim dala, se proti mě obrátil. Zničili mou Sokovii, nebo alespoň to, co jsem v ní kdysi viděla.

,,Aha."

Zahučel a já k němu obrátila hlavu. Z jeho výrazu jsem přesně nedokázala odhadnout, co se mu právě honilo hlavou. On nebyl hloupý a to pro mě přinášelo to největší riziko.

,,Kam máme namířeno?"

Právě v tom okamžiku jsem svou levou ruku přesunula na jeho stehno a lehce zavadila o jeho slabiny. Pozorně jsem sledovala, jak se skrze jeho pootevřené rty prodral hlubší výdech a on o mě letmo zavadil pohledem, než svůj zrak opět upnul zpět k vozovce. V tom okamžiku jsem vedela, že mi byl vydán na milost a nemilost.

,,Mám vilu na kraji města, sice není polorozpadlá, ale myslím, že se ti tam bude líbit. Je tam klid, nikdo by nás neměl rušit."

Lehce se pousmál a klouby na rukou mu pomalu bělaly, jak pevně svíral volant, zatímco v jeho tvářích se postupně začaly objevovat první nachové odstíny. Chtěl to a myslel si, že mu to dám. Měla jsem chuť se mu začít smát. Jeho oči barvy živého lesa mi tak moc připomínaly oči ochočené laně, která se kostkami cukru nechá uchlácholit k tomu, aby jí kolem krku hodili provaz. A pak by přišla ta chvíle, kdy se smyčka neústupně stáhne a umírající oči budou hledat své ztracené lesy. Tragické a přitom tak krásné.