Thief |Avengers ff|

44.Kapitola

Domů jsem se vrátila až za tmy, jelikož jsem po celé Sokovii ještě sháněla věci, které by nám přesun do států usnadnily. Jenomže hledat něco takového právě zde se jevilo jako nadlidský úkol. Když jsem vystoupala po schodech vily nahoru, téměř jsem padala únavou. Mohla být tak jedna hodina ráno a proto mě velice překvapilo, že Alyon byla ještě vzhůru. Seděla v křesle a četla nějakou knihu. Potom mi pomohla se dostat z mokrého oblečení a společně jsme šly spát.

V noci jsem se budila a hned zase usínala, takže ráno jsem se cítila tak vyčerpaná, že mě plavovláska ani moc dlouho nemusela přesvědčovat, abych se pokusila ještě na několik hodin usnout. Proto jsem se jen s lehkým přikývnutím více zachumlala do deky a přestala vnímat okolní svět i s jeho děním.

Tentokrát jsem spala dobře a probudila jsem se do tichého domu. Skrze okna padalo do křeslového sálu mnoho světla a rozbitý křišťálový lustr se v paprscích leskl tak oslepivě, až jsem na první moment musela přivřít oči. Podle postavení slunce na obloze mohlo být asi jedenáct hodin dopoledne a to taky dokazoval fakt, jaký jsem měla hlad.

Chystala jsem se vstát, když jsem si všimla papíru, který jsem v ruličce měla stočený v levé ruce. Nepamatovala jsem si, že bych jej kdy viděla, a proto jsem svitek rozvinula.

,,Písek se dosypal."

Byla jsem sice stále rozespalá, ale tato věta mne dokázala úplně vzbudit. Okamžitě jsem stála na nohou a pohledem přeletěla místnost ve snaze najít drobnou dívku. Nic ani nikoho jsem ale nepatřila.

,,Alyono!"

Můj hlas rezonoval tichou vilou a zdálo se, jako kdyby se mi samotný dům vysmíval. Jen si hledej!

,,Alyon!"

Křikla jsem znovu a stále marně čekala na odpověď. Uvědomovala jsem si tu paniku, která ve mně závratně rostla a nutila mě cítit strach i stahující úzkost. Tohle se mi nelíbilo, zatraceně moc ne.

Byla jsem rychle na nohou, až za mnou zavlály mé tepláky, a přeběhla jsem po místnosti. V křeslovém sále ale kromě mě nebylo ani živáčka a stále nikdo neodpovídal na mé volání. Pootevřené dveře do chodby mi v tu chvíli připadaly děsivé, jako kdyby slibovaly to, čeho jsem se tak moc bála. Nechtěla jsem jimi projít, ale věděla jsem, že jinak odpovědi nedostanu.

Chodba byla prázdná, pouze na zemi jsem si všimla zeleného sklíčka pocházejícího z rozbitých vitrážových dveří dole v přízemí. Hned mé oko upoutal další odlesk, tentokrát modrý, a mně došlo, že z duhových střepů kdosi vytvořil jakousi pěšinku vedoucí až kamsi ven.

Seběhla jsem schody snad po třech a vytrženými zadními dveřmi se dostala až na zahradu. Stále tam byly zbytky sněhu, i když většina už roztála a zmrzlá země nedovolovala vodě se vsálkout, takže vše jako kdyby mírně plavalo. I přesto byly v bahně a ve zbytcích zimního pokryvu jasně viditelné rýhy a občasné krvavé stopy, jež se táhly kamsi mezi trnité keře, snad neudržované divoké růže nebo šípky.

Rozběhla jsem se po stopě, dávajíc pozor, abych na mokrém povrchu neuklouzla. Už po několika prvních krocích jsem byla celá špinavá, ale v danou chvíli mi to bylo jedno. Potřebovala jsem ji najít, jedno jestli živou nebo mrtvou.

Stočila jsem svou cestu přes polorozpadlý dřevěný můstek až k menšímu altánu, o kterém jsem vlastně do této chvíle nevěděla. Přes jaro a léto tu muselo být nádherně, teď ale jakoby na každém rohu číhala spolu s mrazem i smrt. Alyon toho byla důkazem.

Zpomalila jsem krok, když jsem si jí všimla. Ležela jako padlý anděl ve sněhu, který byl lehce nasáklý její krví z odřených končetin. Kdysi bílé lehké šaty teď byly ztěžklé ledovou vodou a umazané od bahna, jejich cáry jí volně splývaly podél trupu a dodávaly celé scéně jakýsi děs a mlčenlivou brutalitu. Její pokožka se zdála být vytesána z bílého mramoru a vlasy utkané z hedvábných nití. Velké modré oči zíraly ve věčnosti kamsi k nebi, snad jako kdyby něco hledaly.

Popošla jsem blíže, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Mému pohledu neunikly ani drátěné smyčky, které dívce pevně svíraly zápěstí, kotníky i krk. Rty měla napuchlé a zmodralé, podobně jako konečky štíhlých prstů, a v očích jsem zblízka dokázala rozeznat i drobné popraskané cévy. Připomínala mi zabitého běláska, chyceného a upevněného špendlíkem.

Jindy bych možná i ocenila krásu celého toho zvráceného výjevu, ale dnes jsem neslavila výhru. Alyon mi zabil, mou Alyon. Tu, které jsem v duchu přísahala, že se jí nikdo ani nedotkne. A teď byla pryč a mou myslí se rozlévala potupa a vztek. Nebyla jsem smutná za její smrt, snad jsem toho ani nebyla schopná, ale cloumal mnou vztek, že si na ni někdo opovážil vztáhnout ruku, zatímco ona se nacházela pod mou ochranou. Teď to ale nešlo vzít zpět, nešlo si opět získat její důvěru a mít vše pod kontrolou. Selhala jsem.

Navíc jsem nechápala, jak se to mohlo stát. Jak to, že mne neprobudil její křik, když bojovala o život? Jak to, že nikdo nikdy pachatele neviděl? Kdo znal mou práci a momentální polohu tak dobře, aby si dokázal vybrat ten nejlepší okamžik? Kdo mě znal natolik, že dokázal vycítit mou slabinu?

Fisher.

To jméno mou hlavou proletělo jako blesk a já hněvem měla chuť křičet. Cloumala mnou čirá nenávist vůči mému milenci a já už v tu chvíli plánovala jeho osud. Ublížil mi a já se mu proto rozhodla udělat něco opravdu ohavného a strašného. Jediné, co mou mysl v tuto chvíli zaměstnávalo, byla pomsta muži, kterého jsem snad i pokládala za přítele a který zneužil toho kousku důvěry, který jsem mu obětovala.

Spolu s Alyon pro mě zemřela i Sokovie a vše, co pro mě toto město znamenalo. Nic už mě sem natáhlo, Hydra byla také pryč. O to více jsem toužila se okamžitě vrátit do států, i za cenu, že bych se tam musela probít skrze Avengers. Utýrat k smrti agenta Fishera a nechat shořet vše, co kdy měl rád. Pomstít ji.

Obrátila jsem pohled k nebi a hledala místo, kam zíraly její klidné kalné oči. Život nejspíš mě i Sokovii nenáviděl. Marně jsem v paměti hledala ten okamžik, kdy jsem udělala tu zásadní chybu, aby se ke mě osud obrátil zády, abych právem pykala za své zločiny. Ale já byla jen dítě, co se snažilo přežít.

Spravedlnost byla někdy slepá. Neviděla... a možná ani nechtěla vidět.