Thief |Avengers ff|

16.Kapitola

Budiž jim útěchou, že je okrádám z nouze.

Byl už večer a na město padala tma, což znamenalo, že se blíží můj čas. Odpočítávala jsem hodinu za hodinou a tělem mi kolovalo to známé vzrušující napětí.

Teď jsem seděla na parketách, lustr za zády a přede mnou má kombinéza a vybavení. Jejich stav jsem kontrolovala za poslední dvě hodiny snad stokrát, i když jsem velmi dobře věděla, že vše bylo perfektní. Nemohla jsem si ale pomoci, nemohla jsem se dočkat své první akce tady a navíc jsem se i nudila. A raději jsem vše několikrát zkontrolovala tady v klidu, než abych později zjistila, že něco nefunguje tak, jak má.

Už ale nadešel můj čas.

Přetáhla jsem si přes hlavu mikinu i s tryčkem, z nohou si zula tenisky a vysvlékla si rifle. Oblečení jsem hodila na hromádku za sebe, aby mi nepřekáželo. Sáhla jsem po kombinéze a pod prsty ucítila materiál tak podobný neoprenu. Postupně jsem do ní začala soukat celé své tělo a nakonec vše upevnila množstvím stahovacích popruhů kolem trupu, paží, nohou i krku. Do poutek, kapes a pouzder na mém pracovním oblečení jsem po paměti začala ukládat nástroje rozložené na zemi přede mnou. Následně jsem si obula speciální boty, které se táhly až nad kotníky, a nasadila si rukavice. Vlasy jsem si stáhla do pevného drdolu a nakonec si kolem spodní části obličeje uvázala tmavý šátek. Sokovie byla totiž moc malá na to, abych si mohla dovolit ukázat tvář.

Narovnala jsem se do celé své výšky a různými pohyby zkoušela, zda mě oblek někde neškrtí nebo mi nezabraňuje v pohybu. Vše ale bylo v pořádku.

Mohlo být sotva deset večer, což znamenalo, že mnoho lidí ještě jistě nespalo. To mi ale nevadilo, já potřebovala k práci pouze tmu.

Pod rouškou noci jsem si hodila na záda batoh a následně se ve tmě rozplynula. Proklouzla jsem ven a rychle skrz prázdné ulice spěchala až k cíli. Tu budovu jsem si vybrala už na procházce z kavárny, byla jsem totiž dost rozhněvaná a prostě jsem potřebovala trochu vychladnout. Ten barák ležel sice až téměř na druhém konci města, což znamenalo velkou vzdálenost, ale na druhou stranu mě s tímto činem nemohl nikdo tak lehce spojovat.

Zastavila jsem se a zhmotnila se. Posadila jsem se na lavičku přes cestu, tak aby na mě dopadal pouze letmý pruh světla pouliční lampy a z batohu si vytáhla bagetu. Měla jsem hlad.

Ještě nějakou dobu jsem na tom místě jen seděla a pomalu do sebe dostávala svou večeři, zatímco jsem pozorně sledovala skrze okna dění v domě. Nakonec jsem se rozhodla vyčkat, dokud se všechna světla v domě nezhasnou a všichni obyvatelé domu nebudou spát. Přece jenom jsem o té budově, ani o jejich majitelích, nic nevěděla a riziko různých nebezpečí bylo mnohokrát vyšší než obvykle. Nehodlala jsem nic podcenit.

Až necelou hodinu poté, co jsem situaci v domě vyhodnotila jako klidnou a relativně bezpečnou, jsem se odhodlala k činu.

Zvedla jsem se z lavičky a jako první se opět trochu protáhla. Byla jsem celá ztuhlá dlouhým sezením a chladným nočním vzduchem, takže byl pro mne problém i stát vzpřímeně.

A pak jsem zase zmizela, jako nějaký kouzelník. Z hlavy jsem vytěsnila veškeré zbytečné myšlenky a plně jsem se soustředila na okolí, mé smysly, instinkty a zkušenosti.

Do toho domu jsem se dostala úzkou štěrbinou nad hlavními dveřmi a jejich rámem. Přivítala mě tichá chodba s předsíní a na rohožce pospávající dalmatin. Zřejmě to tu měl hlídat...

Psa jsem nechala za zády a dál se kradla domem. Pohledem jsem kolem sebe hledala něco hodnotného nebo užitečného, ale už ze svých zkušeností jsem věděla, že ty nejcennější věci mívají lidé nejčastěji blízko u sebe. Zamířila jsem proto po schodech nahoru, kde jsem předpokládala ložnici a cestou jsem alespoň letmo nahlížela za obrazy, zda náhodou nenajdu trezor. Nic jsem stejně nenašla.

Dveře do ložnice byly otevřené, takže jsem zůstala před prahem a tiše hleděla dovnitř, abych alespoň pohledem zhodnotila prostředí uvnitř a možné úkryty cenností. Také jsem si pozorně prohlédla obrysy dvou postav spících na posteli. Teď, v téměř dokonalé tmě, jsem nebyla sto určit, kdo z nich je muž či žena.

Mé schopnosti měly ale v jednom bodě akce jisté nepříjemné mezery. Abych dokázala nějaký předmět převést do nehmotného stavu, sama jsem v tu dobu musela být v pevné formě a pak se ,,vypařit" spolu s daným předmětem. Znamenalo to tedy, že abych mohla cokoliv ukrást, alespoň na okamžik jsem se musela zhmotnit. A to mohlo znamenat potíže. V tu chvíli jsem se pro všechny odkryla a kdokoliv mě mohl zranit, avšak risk je zisk a riziko bylo celkem malé.

Opustila jsem nepevnou formu a s mírným úlekem jsem se zamračila, když parkety pod mýma nohama ošklivě zavrzaly. Pokusila jsem se udělat krok bez toho, aniž by podlaha přede mnou vydala jediný zvuk. Což se nepovedlo. Spící pár ale nereagoval, takže jsem v pohybu pokračovala, až jsem se ocitla na pravé straně manželské postele a sehnula se nad nočním stolkem.

Muž vedle mě najednou zachrápal, což mě trochu vyděsilo a prudce jsem od něj uskočila. Hlavou jsem sejmula noční lampičku a zakopla o lem chlupatého koberečku, ještě než jsem ale tvrdě dopadla na zem, stihla jsem opustit pevnou formu a hlučný náraz se tak nekonal.

Jestli jsem ale chtěla zůstat neprozrazena, tak mi to nevyšlo. Pes dole začal štěkat. Muž i žena byli rázem zcela při smyslech a zmateně se rozhlíželi kolem sebe. Žena párkrát cosi vykřikla a následně rozsvítila lampu po její straně postele. Ještě předtím, než se celá místnost obalila světlem, stihla jsem se vtáhnout do štěrbiny mezi zrcadlem a zdí, takže agresivním paprskům jsem unikla.

No, dneska z toho asi nic nebude...

✴✴✴✴✴

A jsem zase tady.

K této kapitole bych chtěla pouze říct, že mi přijde strašně směšné, jak se naše antihrdinka chová jako profesionální zloděj, a pak ji prozradí taková blbost, za kterou si navíc může sama. No... nikdo není dokonalý, ne?

Doufám, že se kapitolka líbila.

JulMar01