Thief |Avengers ff|

7.Kapitola

Když jsem se konečně probrala, byla všude kolem mě tma. Brzy si ale mé oči začaly na nedostatek světla zvykat a po nějaké době se v temnotě okolo mě začaly objevovat nejasné obrysy předmětů.

Když jsem na lůžku obrátila hlavu na druhou stranu, překvapilo mne, že cosi v té husté tmě tlumeně září. Chvíli mi trvalo, hlavně tedy kvůli značné dezorientaci, než jsem našla původ toho světla a určila jeho charakter.

Obloukový reaktor.

Blesklo mi hlavou a mně se v tu chvíli vědomí vrátilo úplně. Vzpomněla jsem si na okamžiky, které přítomnosti předcházely a jaké mohou mít souvislosti pro budoucnost. Téměř ihned jsem si připomněla své nepříjemné zranění, která mě jako na zavolanou začalo ihned ošklivě bolet.

Pan Stark byl dle mého předpokladu alespoň částečně oděn ve svém brnění, aby byl co nejrychleji schopen reagovat na všechny hrozby z mé strany. Avšak právě teď sedíc na židli v rohu místnosti poklidně spal. Tušila jsem ale, že bude stačit sebemenší šramot a tato skutečnost se stane lítostivou minulostí.

Potřebovala jsem ale zmizet z dosahu kohokoliv, kdo mi potenciálně mohl zkřížit cestu k té proklaté složce. Nehodlala jsem na nikoho brát ohledy, ať už se mělo jednat o malé dítě nebo Ironmana. Byla to prostě má práce.

Stiskla jsem zuby pevně k sobě a zapřela se lokty o matraci. Bolest se od rány v silných vlnách rozlévala po celém mém těle a já se sotva držela, abych nevydala jediný zvuk. Lůžko pod mým tělem ale nepříjemně zavrzalo.

Letmo jsem zkontrolovala spícího muže. Vypadalo, že na zvuk nijak nereagoval. Naštěstí...

Věřila jsem, že díky všudypřítomné tmě budu schopna v případně nutnosti okamžitě zmizet. Odhodlala jsem se tedy k dalšímu pohybu, kovová konstrukce postele se znovu ozvala.

,,Světlo!"

Ozval se naléhavý hlas z rohu místnosti a dříve, než jsem stačila zareagovat, se celý pokoj zalil osilnivým bílým světlem.

Okamžitě jsem skřivila tvář do bolestné grimasy a pevně k sobě stiskla oční víčka. Měla jsem pocit, že jsem právě přišla o zrak. Věděla jsem, že díky silnému světlu se mé šance na útěk znatelně snížily. Byla jsem navíc svým zraněním natolik oslabena, že problém mi dělal i neplatný pohyb.

Přesto jsem se i přes neskutečně silné tepání v mém právem boku dokázala posadit. Konečně jsem díky rychlému mrkání zvládla nechat oči alespoň na chvíli otevřené a uvědomit si tak, co se vlastně stalo.

Přímo přede mnou, v samotném středu místnosti, se tyčila mužská postava. To, že se jedná o člověka jsem poznala ze strhaného obličeje, který na mě hleděl zpod odklopené masky. Pan Stark byl z mé strany připraven nejspíš na cokoliv, i tak stal nejuvolněji, jak mu to jeho oblek jen dovoloval, a před očividnou únavu se tvářil, jakoby byl nad věcí a vše, co se zde dělo, měl plně pod kontrolou.

Moc dobře jsem ale věděla, že to tak není a já jsem ta, která má i přes všechny nevýhody zcela navrch. Miliardář mě teď snad měl pod dozorem, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že tušil, kdo že to vlastně jsem. Kromě mých základních dat a výpisů z banky neměl nic, možná nanejvýš domněnky a odhady, to ale nic neznamenalo a on to jistě velmi dobře věděl.

,,Analyzoval jsem způsob tvého pohybu a zjistil jsem, že tě omezuje světlo."

Sdělil mi hrubý nástin mých neobvyklých vlastností, jako bych já snad neměla potuchy, jak fungují. Přesto jsem ale zůstala klidně sedět a nesoustředěně jsem mžourala po místnosti.