Thief |Avengers ff|

13.Kapitola

,,Zůstanu tu, nebudu jezdit zase pryč."

Pokrčila jsem vzpurně rameny a narovnala se, jako bych si tím chtěla dokázat, jak silná skutečně jsem.

,,Máš vůbec kam jít?"

Zeptala se mne dívka a já překvapeně pozvedla obočí. V Americe se mi nikdy nestalo, aby mě někdo jen tak pozval k sobě domů, jestliže se tedy nejednalo o nějakou z mých výprav za vzrušením. Lidé zde možná byli obětavější, tedy až na taxikáře. Nebo byla špeh.

,,Zveš mě k sobě?"

Zeptala jsem se ironicky a opět se na ni ušklíbla. Zvedla ke mně své světlé oči, jakoby se v těch mých snažila něco najít.

,,Asi ano?"

Odpověděla mi nejistě a konečně uhla pohledem, zadívala se místo toho na své ruce, ve kterých pevně svírala vodítko.

,,Co když jsem třeba nějaký zloděj?"

Zloděj.

Užívala jsem si plnými doušky celé té pokřivené ironie. Ach ano, co kdybych byla zloděj? Co by pak dělala? Byla vůči mně zcela bezbranná.

,,Ne, nejsi. Vidím ti v očích, že jsi dobrý člověk."

Zhluboka jsem si povzdechla, což vypadalo jako nějaký vnitřní emocionální boj. Avšak má ryze cynická mysl se tak akorát snažila zakrýt příval nečekaného škodolibého smíchu. Ta dívka stojící kousek přede mnou však očividně za svým názorem pevně stála a to mě donutilo začít přemýšlet o její nabídce.

Možná by nakonec přece jenom bylo pohodlnější její nabídku neodmítnout. Netušila jsem, v jakém stavu se teď můj nový dům aktuálně nacházel a zda byl vůbec obyvatelný. Když na to tak přišlo, tak jsem si sotva pamatovala jeho adresu, natož to, jak vypadal. Jeho hledání po tomto větším městě by mi trvalo samotné hodiny, navíc, když většina místních by mi nejspíše odmítala pomoci.

Na druhou stranu se mi moc nezamlouvalo jít jen tak s cizím člověkem do jeho domácnosti. Sice jsem byla u sebe neměla moc věcí, které mi mohly být ukradeny, ale krádež mohla být to nejmenší, co se mohlo stát. Obchod s bílým masem, sekta, drogy... tato dívka sice na nelegální činnost nevypadala, ale já jsem také nepůsobila jako jeden z nejvýkonnějších zlodějů planety.

Risk je zisk.

,,Dobře, bude mi potěšením."

Usmála jsem se na ni a ona mi mé přátelské gesto oplatila. Doufala jsem, že jsem se tímto svým rozhodnutím k něčemu nevědomky neupsala.

,,Ještě jednou, jakže se to jmenuješ?"

,,Alyona Morozovova a můj pes je-"

,,Je to obluda. Já se jmenuji Sam. Těší mě."

Opět jsem se usmála a pohodila hlavou, abych vlasy dostala pryč z obličeje. Foukal opravdu silný a poměrně chladný vítr a já v některých chvílích nechápala mou společnici v lehkých letních šatech. Netvářila se ale, že by jí byla zima, jen křečovitě svírala lem sukně a snažila se jej udržet na úrovni kolen.

Když se rozešla směrem od nádraží, okamžitě jsem jí následovala a i přes její protesty jí z jejích rukou ukradla madlo jejího kufru. Nedělala jsem to čistě ze zdvořilosti, že mi nabídla lůžko na pár nocí, ale při druhém pohledu se mi Alyona jednoduše zalíbila. Byla mým pravým opakem, minimálně tedy vzhledově a celkově jsem v tom drobném křehkém stvoření shledávala cosi kouzelného.

,,Říkala jsi, že tu mají problém z Američany."

Nahodila jsem téma rozhovoru, jelikož ticho, které mezi námi panovalo, se mi zdálo až příliš dlouhé. Alyona téměř nezřetelně přikývla a zastřený pohled směřovala kamsi daleko před nás. Mohla jsem pouze hádat, co je jí v tu chvíli honilo hlavou.

,,Sokovie je historií poznamenané město. Jen za posledních dvacet pět let byla nejméně osmkrát středem nejrůznějších útoků. Různé mafie, Rusko, arabské státy a Amerika a vlastně kdo ví, co ještě."

Jen pokrčila rameny.

Mně osobně se to moc nezdálo. Nikde nebylo nic o tom, že by USA jakkoliv v nedávné době ohrožovala území Evropy... oficiálně. Neoficiálně mohlo být vše jinak, třeba se útok opravdu konal a vše bylo vládou strategicky utajeno z důvodů vyššího dobra. Kdo by z toho ale mohl mít prospěch? Nedávalo mi to smysl.

,,Víš, kdo je to Tony Stark?"

Obrátila ke mně tvář, jako kdyby se mi odpověď pokoušela vyčíst z očí.

,,Kdo by neznal Ironmana."

Zasmála jsem se, ale překvapilo mě, když se Alyon pouze hořce ušklíbla a zabořila drobné dlaně do hustého bílého kožichu na hřbetu svého psa, který, teď už zcela pokojně, kráčel po jejím boku. Ten k ní pouze obrátil hlavu.

,,Poslední bombardování jsem zažila, byla jsem tehdy ale ještě malá. Byl to prý ten nejkrvavější útok, jaký kdy Sokovie zažila. Já osobně neznám rodinu, která by při té události někoho neztratila. Některé zmizely celé.

Útok začal asi o půl dvanácté, myslím. Nevím, jen jsme u nás tou dobou už chystali oběd. Když se začaly městem rozléhat otřesy, začaly se všechny budovy evakuovat. Já a máma jsme tenkrát bydlely s babičkou. Ta ale se ale z paneláku nestihla ještě s několika lidmi dostat včas a budova je všechny zasypala."

Chvíli jsme šly v tichu, obě jsme nejspíš uvažovaly.

Její příběh byl možná smutný, ale s mou životní tragédií se mohl jen těžce srovnávat. Navíc jsem stále nechápala, co to má s Amerikou co dělat a jakou roli v tom hraje pan Stark.

,,Nechápu souvislosti. Co to má co dělat Ironmanem."

Zavrtěla jsem nakonec hlavou po chvíli usilovného přemýšlení nad informacemi, které mi poskytla.

,,Víš, čím se Stark živil?"

A v tom okamžiku mi vše začalo pozvolně zapadat do sebe. Miliardář zbohatl právě na výrobě zbraní, nejspíš právě i těch, které před pár lety tak potrápily toto město. Avšak hnědovlasý playboy veřejně přiznal, že byly některé jeho produkty teroristy zneužity. To věděla celá americká veřejnost.

,,Jsou důkazy, že jeho zbraně byly masivně přeprodávány bez jeho vědomí. Nemohl za to. Ti, kteří na vás tenkrát zaútočili, vůbec Američané být nemuseli."

Právě jsme procházely podél vysoké dlouhé zdi, jež nejspíš chránila dvůr schovaný mezi několika přilehlými budovami s byty. Nemohla jsem si nevšimnout maleb v nadživotní velikosti. Jednotlivá díla se od sebe sice různila kvalitou i stylem, jako kdyby je měli na svědomí více umělců, avšak jejich motiv se až děsivě shodoval. Mohla jsem na popraskané omítce rozpoznat nespočet červenožlutých brnění. Jedno z plamenech, druhé potřísněné krví, další mělo zase chánič tváře ve tvaru umrlce. Mezi malbami se tísnily snad stovky rudých a černých nápisů v azbuce. I když jsem nezlala význam jediného slova, z celkového vzhledu na mě křičela neuvěřitelná agrese, vztek, touha po pomstě a snad i trochu toho smutku za oběti. Co se tady tenkrát sakra stalo?