Thief |Avengers ff|

19.Kapitola

Atmosféra se z okamžiku na okamžik bleskově změnila. Cítila jsem, jak se mi zježily chloupky na krku, když ticho v místnosti prořízl její suchý pohrdavý smích.

,,Co děláš v Sokovii? Žádný normální člověk by sem nelezl."

,,Nechápu, co myslíš."

Oponovala jsem jí stále a obrátila se k dívce čelem. Seděla v křesle, v suchém oblečení, do kterého by se jistě vešla ještě tak pětkrát. Propalovala mě ostrým pohledem, a její propadlé tváře v tom pošmournu působily mrtvě. Jako kostlivec.

,,Američanka přijede na ,,ruskou" Ukrajinu. Uprostřed noci zmizí ze zamčeného bytu. Ve tmě se toulá městem jako kočka a v nějakém úplém kostýmku. Bydlí ve starobylém opuštěném baráku na kraji města, který je navíc plný podivných věcí. Navíc se skrz místní lidí nese zvěst o nějakém záhadném zloději, který po nocích vykradá domky i byty. Nechceš mi o tom něco říct?"

Stála jsem jako přimražená, a snažila se hlavně působit co nejvíce uvolněně. Pod jejím intenzivním pohledem mi ale končetiny trnuly více a více a záda mi obalil ledový pot. Byl to strach?

,,Nebudu se o tom s tebou bavit."

Prodralo se mi ze staženého hrdla a přešla jsem k nejbližšímu křeslu, abych tak zmírnila napětí v mém těle.

,,Jmenuješ se vůbec Samantha?"

,,Nemusíš tu vůbec být."

,,Co jsi zač?"

Dost.

,,Jdu si zavolat."

Odsekla jsem, sebrala jsem mobil a bundu a bez dalších slov jsem odešla. Alyona mě jen mlčky sledovala ze svého křesla, zatímco se na mě stále mračila.

Schody jsem seběhla pouze ze symbolických důvodů a jakmile se špičky mých bot dotkly dlaždic, mé tělo se ztratilo do stínů. Prosmýkla jsem se prostorem, skrz pootevřené vstupní dveře, skrze vysokou trávu a mezi kovovou branou.

Neměla jsem namířeno k mostu, ale až daleko za něj, dál po rozpadlé asfaltové cestě, která se ztrácela tam někde uprostřed nekonečných jehličnatých lesů. Vlastně jsem ani netušila na jak dlouho a kam chci vypadnout. Jen jsem chtěla pryč. Dál od těch jejích vševědoucích pohledů.

Zastavila jsem se a nabrala tvar. Mou odhalenou kůži okamžitě ovanul ledový noční vzduch a já se zhluboka nadechla. Potřebovala jsem ze svého těla odfiltrovat to napětí a zlobu, která se ve mně kvůli rozhovoru s Alyon nahromadila. A také jsem potřebovala něco vyřešit.

Klesla jsem na kolena a následně bez ostychu padla na záda. Ležela jsem uprostřed cesty, divočiny, a hleděla na probouzející se nebe. Byla mi sice zima, ale nehodlala jsem to nijak řešit.

Do mobilu jsem navolila číslo, které jsem se kdysi učila nazpaměť, a položila si přístroj k uchu. Sice v USA byl jistě rozdílný čas než zde, přesto jsem doufala, že to daná osoba zvedne.

A tak se i stalo.

,,Hilton, mluvte."

Ozval se z reproduktoru známý hlas a já si oddechla, že nezní nijak vystresovaně nebo unaveně. Znamenalo to tedy, že se nedostali do žádné stresové situace.

,,Tady Jean."

,,Co se tam stalo."

Naléhal a já se sama pro sebe musela usmát. Bylo to pro něj tak typické, až to kolikrát bolelo nebo to člověka nutilo k smíchu.

,,A co takhle se zeptat, jak se mám?"

Nahodila jsem ironicky, jelikož jsem moc dobře věděla, jak nesnáší zdržování. Na druhou stranu tato malá nesourodá skupinka lidí, o kterých jsem prakticky nic nevěděla, mi nahrazovala rodinu. Asi.

,,Podělala jsem to. Vlastně to bylo všechno špatně už od začátku."

,,Cože? Jak to jak myslíš?"

Jeho hlas zůstával stále vážný, ale vytratil se z něj ten ledový klid a nahradila ho nespokojenost a obavy.

,,Za celou tou akcí stál Stark, on byl ten anonymní klient. Najal nás kvůli prověrce svého bezpečnostního systému, prostě totální hovadina. A mě se pak podařilo propadnout větrací šachtou, zranění na několik stehů, je tu možnost, že Stark po mě jde, ale myslím, že nemá šanci se ke mně dostat. Co skupina? Jste v pohodě?"

,,Ovšem. Nikdo za námi nebyl, ani tajní, takže to Stark nejspíš nechal u ledu. Dej tomu tak týden a můžeš se vrátit, vzduch by měl být čistý. Kdyby se něco stalo tak zavolám. Kdeže to vlastně jsi?"

,,Sokovie."

Zády jsem se odlepila od asfaltu a posadila se. Zadívala jen se do lesů přede mnou, od kterých se již odrážely první paprsky vycházejícího slunce.

,,Kde že?"

,,To je jedno, je to kdesi na Ukrajině. Musím končit, pozdravuj zbytek."

Spěšně jsem ukončila hovor a rychle se postavila na vlastní nohy. Pozorně jsem hleděla do dáli mezi koruny smrčin a snažila se přijít na to, co se tam v lesích přede mnou ukrývalo. Cosi se tam lesklo a házelo mi to do očí iritující prasátka. Jako kdyby se tam nacházel nějaký člověk s dalekohledem nebo něco podobného.

Co to sakra je?

A pak jsem si vzpomněla na mou cestu po Sokovie. Jak jsem si v dáli mezi kopci z vlaku všimla té podivné budovy. Myslela jsem si, že ten objekt byl neobydlený, ale teď se můj názor zcela změnil. A kde jsou lidé, tam jsou prachy. Má zvědavost se navíc znásobila tím, že se celou budovu snažili ukrýt před zbytkem Sokovie, což bylo samo o sobě dost podezřelé.

Chvíli jsem ještě stála v tichu na cestě a hleděla do hlubin černých lesů, které skrývaly můj budoucí cíl. Dnes už jsem ale nikam chodit nechtěla, plánovala jsem s akcí vydržet do zítřka, maximálně ještě o den déle.

Jelikož už se Slunce částečně dostalo nad obzor, popohnalo mě, abych si pospíšila domů. Stále jsem totiž byla jen ve svém mokrém pracovním obleku a bundě a nepotřebovala jsem, aby si mě kdokoliv všiml.

Navíc jsem si uvědomila, že jestli Alyona zůstane, budeme si muset dříve nebo později promluvit. A já jsem to raději nechtěla moc odkládat, i když jsem se na nepříjemný rozhovor zrovna dvakrát netěšila.

Čas se ale krátil a stíny se ztenčovaly, takže jsem musela rychle domů, dokud byl průchod ve tmě ještě relativně snadný.