Thief |Avengers ff|

45.Kapitola

Její tělo jsem odtáhla do altánu a přehodila přes něj plachtu, aby nebylo vidět. Nechtěla jsem ji zakopávat, půda již byla zmrzlá a já si nemohla dovolit plýtvat časem ani energií. Nejspíš by bylo na místě pronést několik slov a pohřbít ji vedle jejího psa, jehož jméno jsem si nikdy nedokázala zapamatovat, ale já na takové emocionální hovadiny neměla náladu.

Už jsem se vracela zpět do domu, když se země zachvěla a vzduchem přoletěl zvuk výbuchu. Nejspíš to byl ten samý okamžik, kdy jsem si konečně uvědomila, jak málo času opravdu mám. Svůj krok jsem zrychlila do běhu a v několika sekundách jsem již byla ve vile. Schodiště jsem vyběhla a vpadla jsem do křeslového sálu.

Okamžitě mi do rukou padl batoh, který jsem včera zakoupila a chaoticky začala sbírat vše, co jsem považovala za nutné. Pas a špinavou zlodějskou uniformu jsem sebrala jako první a kromě peněz jsem si vzala i skládací nůž. V mžiku jsem ze sebe shodila umazané tepláky i zbytek oblečení a naskoukla jsem se do praktických kalhot a nenápadného balonového pláště, který jsem z toho bordelu vyhrabala.

Tou dobou už jsem slyšela výbuchy vcelku pravidelně, některé byly blíže, některé zase ne, a země pod mýma nohama se začala nebezpečně chvět. Musela jsem z domu co nejdříve, nehodlala jsem riskovat, že by se na mne mohl zřítit. Několik zemětřesení jsem už ve svém životě zažila, ale tohle bylo něco jiného. Tohle zemětřesení rozhodně nebylo.

Vyběhla jsem ven a zaskočeně jsem vzhlédla k nebi, které již nebylo tak prázdné jako před několika minutami. Podivné stroje humanoidních tvarů pokrývaly celou plochu oblohy a jejich tichý mechanický šum tlumil zvuk zpívajícího větru i zděšeného města. Byla to práce Ultrona... nebo možná pana Starka. Zdálo se mi zvláštní, jak moc podobně ti dva na mě působili. Jako kdyby snad pocházeli ze stejné krve.

To, že ty věci byly prudce agresivní, jsem zjistila záhy. Cosi mě zezadu silně udeřilo mezi lopatky a srazilo mě tak na zem. Automaticky jsem hmátla po noži a ztratila se ve stínech. Nebe bylo skryto pod mraky a těly těch létajících oblud. Pak se ale role vyměnily a já několika náhodnými ranami nožem robota zneškodnila. Musela jsem ale rychle pryč, jelikož ty věci se kolem mě rojily jako divoké vosy.

Prchala jsem místy, kam nepadaly paprsky, a cítila jsem se tak alespoň trochu chráněna. Nepříjemný pocit mnou ale každým pomyslným krokem vzrůstal, jako kdyby se každým metrem blíže k centru země chvěla o trochu více. V oprýskaných zdech vznikaly praskliny a zubatě se klikatily až k rezavým zohýbaným okapům a trhaly budovy do podivných úhlů. Některá z oken se přímo před mýma očima pod tlakem zdiva náhodně tříštila a ostré střepy se byly vymrštěny přes celou ulici.

Na ulicích vládl chaos a v jeho patách se kradla smrt a strach. Po chodnících i po cestách proudily vystrašené masy lidí, ten, kdo se dostal na zem, byl ušlapán. Ostatně mnoho místních již bylo zraněno či zabito, ať už rukou robotů, nebo bortících se staveb. Sokovie krvácela, opět.

Šla jsem přes centro města, jelikož jsem si myslela, že tak bude mnohem snazší a hlavně rychlejší se dostat až do základny Škorpionů. Problém nastal ve chvíli, kdy se slunce opřelo do krajiny celou svou silou a já někdy neměla možnost se dál dostat v beztvaré formě. A po zhmotění jsem musela čelit náhodně se pohybujícím obyvatelům, což bylo jednak stresující, jednak pomalé a otravné.

Nacházela jsem se již na kraji náměstí, jež ze dvou stran lemovalo polorozpadlou budovu zrušeného Novigradského kostela, když se stalo něco, přičemž mi mráz přejel po zádech a já si uvědomila, jak moc ošklivě se věci zvrtly. Byl to záškub pod mýma nohama, který mě téměř srazil za dlažbu z kočičích hlav. Jemný, ale přesto silný a ostrý. Země se v tu chvíli přestala třást a i jakoby celá Sokovie na chvíli ztichla. Nedokázala jsem si nijak racionálně vysvětlit, proč to ve mě vyvolalo takovou hrůzu a přesvědčení, že je něco špatně.