Thief |Avengers ff|

17.Kapitola

Tentokrát to opět vyšlo.

Bylo již nad ránem a mírně mrholilo. Volně jsem kráčela po popraskaném dlážděném chodníku, jenž byl spoře osvětlení několika pouličními lampami. Na zádech jsem cítila příjemnou váhu batohu, až do prasknutí plného kradenými věcmi. Byl tu klid a já se měla fajn.

Mé noční výlety za trochou toho cizího majetku častokrát končily okružní vycházkou po celé Sokovii. Blounání po vylidněných ulicích a vnímání ticha i stínů se teď stalo mým největším koníčkem. Netlačil mě čas, neskrývala jsem se. Zde, pod čistou noční oblohou, uprostřed divokých lesů, jsem konečně našla ten klid, volnost. Poprvé v životě jsem cítila štěstí.

A dnešek tomu nebyl výjimkou. U benzínky jsem si ještě skočila pro obloženou bagetu a na záchod a pak jsem se vydala na jižní okraj města. Protékala tamtudy Černoskalská řeka, relativně úzký, ale zato velmi hluboký, vodní tok, který určoval hranici mezi městem a lesem. Přes ní se klenul jako nějaký obr mohutný betonový most, jenž postupem času přestal být bezpečný a provoz přes něj se odklonil na jiný vjezd do Sokovie. Atmosféra celého tohoto opuštěného místa se vždy tak nějak přizpůsobila rozpoložení člověka, takže nebylo možné, aby se zde někdo mohl cítit nepohodlně. Kdokoliv se zde mohl ukrýt před okolím a prostě jen přemýšlet.

Tentokrát mě ale někdo předběhl. Ve tmě jsem rozeznala nejasný obrys nějaké postavy. Seděla shrbená na betonové zídce, sloužící jako zábradlí, házela do vody pod sebou drobné kamínky a pohupovala se dopředu a dozadu, až to vypadalo, že se v jednu chvíli převáží a spadne do vln.

A pak jsem si všimla zvířete, které vyběhlo z lesa a přihnalo se až k drobné siluetě. Připomínalo trochu ledního medvěda, ale já věděla, že to byl pes...

Dívka se nahnula nad svého psa a prsty mu zabořila do husté bílé srsti. Potom vytáhla vodítko, upevnila mu ho za obojek a slezla ze zídky. Odvedla bestii až k lavičce stojící na straně města, tam obmotala druhý konec vodítka okolo kovové nohy lavičky, takže zvířeti omezila pohyb. Pes se na ni rozštěkal, ale ona jako by jeho zoufalé naléhání nevnímala. Na okamžik se otočila čelem ke mně a na její obličej dopadlo trochu měsíčního světla. Její tvář byla propadlejší než jsem si pamatovala a její uslzené oči v sobě nesly pouze prázdnotu. Všechno už vzdala.

Zvíře se zoufale zmítalo a snažilo se utrhnout, ale bylo pozdě. Plavovláska pohlédla na hvězdné nebe a pak nečekaně vyrazila. Vrhla se k zídce, přehodila přes ni obě vyhublé nohy a skočila. Záplava bílých jemných vlasů se rozletěla do chladného větru jako prachový sníh a její tělo se ve volném pádu několikrát přetočito.

Vyrazila jsem kupředu ještě než se její kůže stačila dotknout hladiny Černoskalské řeky. Shodila jsem ze zad těžký batoh a skočila do tmavé vody. Okamžitě mě obalil ledový chlad a já i po těch několika málo okamžicích začala ztrácet cit v prstech. V těchto chvílích jsem si slíbila, že už nikdy nepůjdu plavat na na začátku podzimu a navíc v noci.

Zalykala jsem se špinavou vodou a necítila jsem končetiny. Alyona tam ale stále někde byla a i když nejspíš nechtěla, potřebovala pomoci. Kdybych věděla, že ji můj odchod tak vezme, klidně bych u ní i zůstala...

Konečně jsem v hlubinách narazila na bezvládné tělo. Uchopila jsem dívku za kapuci bundy a zoufale se snažila dostat nad hladinu. Plíce mi napůl hořely nedostatkem kyslíku, napůl se topily vlivem vdechnuté vody. Svalstvo mi zimou i vyčerpáním ochabovalo a každý další pohyb vzhůru byl pro mě větším a větším problémem.

Prudce jsem se vynořila nad hladinu, zběsile se snažila nadechnout a zároveň i vykašlat ledovou vodu. Plavovlásku jsem se urputně pokoušela udržet tváří nad vlnami, ale sama jsem měla problém zůstat u hladiny.

Řeka ale naštěstí byla úzká a nebyl zase až takový problém dosáhnout břehu. Okamžitě jsem se začala drápat po trsech bujné trávy, zatímco jsem se snažila udržet bezvládné tělo. Drobná dívka mi několikrát málem vyklouzla, ale nakonec jsem nás obě dvě dostala bezpečně na pevnou půdu.

Svalila jsem se do mokré trávy vedle Alyon a oči upřela na nebe. Hlava mě bolela z nedostatku vzduchu a měla jsem pocit, že se na vše divám jako by přes nějaký tunel, končetiny jsem měla ochablé nedostatkem energie a třásla jsem se chladem.

Zhluboka jsem se nadechla, ještě stále jsem cítila vodu na plicích, ale přesto jsem se donutila posadit se. Dívka ležící vedle mě na tom byla jistě hůř.

Její bezvládné tělo leželo na zemi a mokré letní šaty se jí lepily k bledé kůži. Viděla jsem, jak se pod látkou ostře rýsují kosti, a mé pozornosti neunikly ani krvavé šrámy na jejích stehnech a předloktích. Dýchala. Zřetelně jsem viděla, jak se jí zvedá kostnatý hrudník a jak i v bezvědomí vykašlává doušky vody.

Znovu mě zachvátil kašel a prudce jsem se předklonila. Byla jsem na pokraji sil, ale věděla jsem, že musím jít dál. Kvůli ní.

S novým vypětím vůle jsem se vyškrábala na nohy, přehodila si přes záda svůj batoh a uchopila plavovlásku jednou rukou pod zády a tou druhou pod koleny. Byla sice opravdu lehká, ale já věděla, že spolu s batohem se dost pronese, navíc jsem musela ještě pro tu její přerostlou zrůdičku.

Pes sebou začal škubat ještě zuřivěji, když zjistil, že se k němu blížím i s jeho majitelkou. Přestal štěkat a místo toho se dal do vytrvalého zoufalého kňučení. Sklopil uši a ocas stáhl mezi nohy. Nevšímal si mě a když jsem na zem Alyonu položila, abych jej mohla odvázat, okamžitě jí začal olizovat tvář. Bez výsledku.

Bestie už byla na volno a já doufala, že za mnou půjde sama, neměla jsem chuť starat se ještě navíc o zvíře. Sehnula jsem se nad plavovláskou a její lehké tělo uchopila do náručí. Stále nejevila žádné známky vědomí. Byla jsem bílá a studená jako mramor.

,,Pojď, pse, jdeme domů."