Thief |Avengers ff|

48.Kapitola

Vstávala jsem až za tmy, takže jsem musela spát minimálně deset hodin. Zanadávala jsem na lidské potřeby, jelikož můj žaludek byl opět prázdný a bolestně se stahoval, což mi zabraňovalo spát dál. I tak už jsem se ale necítila tolik vyčerpaná, takže jsem usoudila, že byl čas jít.

Shodila jsem ze sebe boty i oblečení, ve kterém jsem spala a dala si rychlou sprchu. Nebylo času na zbyt, čekalo mě ještě plno věcí a já nesnášela zbytečné zdržování. Rozhodla jsem se, že jakmile motel opustím, vyhledám nejbližší obchodní centrum, kde si dám jídlo a koupím si něco na sebe, přece jenom, sokovijské módní kousky budily v LA celkem rozruch. A pak mě čekal začátek mé cesty k pomstě na americkém kontinentu.

Navzdory všem svým chmurným a nenávistným myšlenkám z předchozí noci, jsem na ulici vkročila v celku dobré náladě. Venku bylo stále plno lidí, ale dnes mi ani tak moc nevadili. Měla jsem asi prostě jen radost z naspaných hodin a nové energie, která mi proudila v žilách.

Díky kolemjdoucích, kterých jsem se po cestě ptala, jsem obchodní centrum našla celkem rychle. Byla to taková velká moderní budova poskládaná z tyrkysových, šedých a skleněných bloků a vypadala, jako kdyby dítě vysypalo kostky se stavebnice. Až když jsem si všimla zbytků po vánoční výzdobě, uvědomila jsem si, že v Sokovii jsem na tyto svátky úplně zapomněla. Stejně jsem nebyla věřící, i když má rodina mě k tomu kdysi vedla. A pak jejich velký Bůh dopustil, aby skončili tak ošklivě...

Jako první jsem se rozhodla jít si pro to oblečení, jelikož hrozilo, že obchody budou brzy zavírat a já bych to později už nemusela stihnout. Po krátkém uvážení jsem zvolila modré jeany a bílé tričko s potiskem štítu Kapitána Ameriky, snad abych tomu všemu dodala zrnka ironie. Mikinu vínové barvy jsem si uvázala kolem pasu a obula se do tmavých tenisek na běhání a fitness, jež byly snad to nejdražší, co jsem na sobě kdy měla. Líbily se mi ale dost a tak jsem, jako každá jiná žena, neodolala jejich kouzlu a musela jsem je prostě mít.

Pár rychlých občerstvení už mělo zavřeno, ale v nákupním centru jsem snadno dokázala narazit na non-stop otevřený MacDonald. Moc jsem tomu jídlu nevěřila, pseudomexické pokrmy ve mě budily nepříjemné vzpomínky na mou domovinu a kuře jakoby navíc křičelo, že má v sobě více kostí než masa. A tak jsem po chvíli váhání nakonec zvolila hranolky. Doufala jsem, že na nich nejde co zkazit.

Seděla jsem na lavičce vedle květináče s nějakou exotickou rostlinou a zatímco jsem pomalu ujídala smažené kousky brambor, sledovala jsem dění kolem. Lidé z budovy pomalu ubývali, i tak se zde ale stále pohybovalo dost nakupujících návštěvníků. Nebránila jsem se spontánní myšlence a prostě jsem musela celé toto místo i s jeho děním srovnat se Sokovií. Takové věci se tam nedělaly.

Vyhrabala jsem z batohu svůj mobil, který se mnou byl již od doby, kdy započala má cesta z USA. Právě zde bylo uloženo těch několik málo kontaktů, jenž jsem získala u Hydry. Našla jsem dané číslo a mým nitrem se prohnala vlna hněvu. Musela jsem se ale krotit a po chvíli jsem dala volat číslo.

,,Fisher, dobrý den."

Ozvalo se z telefonu, když osoba číslo zvedla. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě a rty se mi zkroutily to zlého úšklebku. Jak já ho nenáviděla.

,,Ahoj, zlato, tady Jean."

Snažila jsem se znít normálně, můj bývalý milenec by jako odborník na můj život okamžitě jinak poznal, že je něco špatně. Byl to profesionál toho největšího kalibru a proti nim se muselo hrát tvrdě.

,,Netušil jsem, kdy se ozveš. Jen jsem nečekal, že se ze Sokovie dostaneš tak brzy."

A co jsi jako čekal?

,,Strucker mi nechal vzkaz, ať tě v Americe najdu."

Lehce jsem se zasmála, abych tak do rozhovoru vložila trochu té mé sarkastické lhostejnosti. Byla jsem si jistá, že i navzdory mému smíchu museli kolemjdoucí v mých očích vidět chlad a plazivé střípky zloby. V té chvíli mi ale bylo celkem jedno, jak moc na sebe poutám pozornost.

,,No jo, ten viděl snad i Matrix."

Z jeho hlasu jsem cítila jistý osten jakési emoce, možná smutku, to jsem však nedokázala přesně určit. Další zvuky linoucí se z telefonu naznačovaly, že právě trčí někde v zácpě. Takže teď nejspíš stál na cestě nějakého velkého města.

,,Hele, kde tě můžu najít?"

Šla jsem rovnou k věci, telefonování jsem zrovna dvakrát nemusela a navíc s postupem času se zvyšovala pravděpodobnost, že agent pozná, že se něco děje.

,,Hydra má výzkumné-"

,,Takhle jsem to nemyslela, co třeba zajít někam do kavárny a pak si užít nějaké uvolnění někde v soukromí? Chyběl jsi mi, jestli chápeš, jak to myslím..."

Nahodila jsem lehce líný a rozpustilý tón, abych Fisherovi dokreslila, co má slova přesně mají znamenat. Znala jsem ho natolik dobře, abych věděla, že se chytí. Slyšela jsem, jak se na druhé straně potěšeně uchechtnul a já si detailně dokázala představit, jak si nevědomě zastrkává prameny medových vlasů za pravé ucho. Tak předvídatelné.

,,To zní dobře, mám pro tebe někoho poslat? Kde teď vůbec jsi?"

Byl netrpělivý. Jako ovečka, která slepě kráčí vstříc ostrým vlčím zubům. Neměl šanci a já se nemohla dočkat okamžiku, až mu to dojde a v blankytných očích mu v šoku probleskne hrůza. Až mu dojde, že čelí samotné smrti.

,,Teď v LA. Kde ty? Možná to dojedu autobusem nebo tak..."

,,Zrovna ve Vegas, v LA budu do tří hodin, teda pokud se dostanu vůbec na letiště."

,,Tak za čtyři hodiny v Downtownu před tím známým kostelem?"

,,Budu tam."

Potvrdil mi a já se opět zlostně ušklíbla. Radost se ve mě mísila se vztekem a pomalu se mi takto podivná směs vlévala do krve.

,,Fajn. Měj se, zlato."

,,I ty."

S tím jsem hovor ukončila a mé rty už se plně roztáhly do čehosi pomstychtivě spokojeného. Jen několik málo hodin mi zbývalo do splnění slibu, který jsem dala mrtvé Alyon. Bylo to tak blízko, téměř na dosah ruky, přesto stále přespříliš vzdálené.

Ale já si vždy dokázala najít cesty, jak volný čas využít. Aby vše dosáhlo dokonalosti, nesměla jsem opomenout  nejmenší detaily. Bylo na čase koupit nějaké hračky...

✴✴✴✴✴

Ah, tato kapitola se mi nelíbí. Lituji vás, že to musíte číst, a sebe, že to musím psát. Doufám ale, že v dalších kapitolách už se vrátíme zpět do nějaké té akce, ale bojím se, že pak nás čeká zase nuda. No nic, uvidíme.

Zatím se mějte.

JulMar01