Thief |Avengers ff|

39.Kapitola

Poprvé za dlouhou dobu jsem měla volno, tak jako dvojčata. Ta se ale naštěstí rozhodla, že mě mají za tu dobu plné zuby a zaslíbili se mi, že tedy svůj volný čas stráví s Alyon a dají na ni alespoň pozor. Rovněž přísahala na smrt jejich matky, že ani přes dívčino nalehání jí nevyzradí nic o mně, natož o Hydře a o projektu. Dostali ode mě pět tisíc ukrajinských hřiven a odešli kamsi nakupovat.

I já se pod rouškou noci vydala do města. Mé plány ale ubíhaly poněkud jiným směrem a já tušila, že celá má akce by mohla být nebezpečná.

Ulice byly potemělé a ani jedna z lamp veřejného osvětlení nefungovala tak, jak by měla. Světlo divoce poblikávalo že všech možných úhlů a házelo na všechny strany děsivě se křivící stíny. Vítr s množstvím poletujícího sněhu mnou prudce cloumal a já v těch chvílích byla opravdu ráda za svůj hrubý kabát a pevné zimní boty. Sice už jsem kvůli mrazu málem necítila uši, ale doufala jsem, že až se dostanu více do centra, vysoké budovy omezí sílu větru a třeba tam bude i tepleji.

Můj plán byl prostý a nejspíš i proto jsem ho považovala za zcela geniální. Již předem jsem věděla, že noc mi sice poskytne bezpečí a možnost neomezeně cestovat stíny, ale na druhou stranu na ulicích bude méně lidí, kterých bych se mohla ptát. Jediným místem nočních sešlostí byly jednoznačně hospody a právě tam jsem se rozhodla začít hledat.

Chvíli mi trvalo, než jsem správně dokázala poskládat rusky otázku a navíc do ní dát i správný přízvuk. Luštit odpovědi podnapilých chlápků jsem rovněž pokládala za jedinečný zážitek, jelikož jsem jim často nerozuměla ani slovo a odpověď jsem většinou získala až díky jejich výrazu ve tváři.

Buď nic nevěděli, nebo mi lhali.

Hodiny starého chrámu ve středu města odbily právě čtyři hodiny a já usoudila, že byl nejvyšší čas se vrátit domů. Cítila jsem se unavená a navíc mi docházely peníze, kterými jsem podplácela opilé Sokovijce. Byla jsem celkem zklamaná, že dnešek mi nic nepřinesl, ale tak nějak jsem to mohla tušit.

Zaplatila jsem za čaj s rumem a z věšáku si vzala svůj kabát. Naposledy jsem pohledem přejela přes celou hospodu, ale když mi nikdo nevěnoval pozornost, vzala jsem za kliku a protáhla se ven.

Venku byla- nečekaně -zima a sněhová vánice ještě zesílila. Tím se ale značně snížila i viditelnost. Zachumlaná do kožichu jsem se procházela po vylidněných ulicích a nakukovala do prázdných výloh. Některé z nich byly rozbité a střepy se sypaly na chodník i do opuštěného obchodu.

Ale tyto rozsáhlé skleněné plochy nebyly tak nudné, jak se zdálo na první pohled. Sklo obecně při určitých podmínkách dokázalo odrážet obraz podobně jako zrcadla. Mohla jsem tedy do určitě vzdálenosti zahlédnout i místa, která ležela za mými zády. A také jsem mohla zahlédnout postavu, která mě sledovala už dobré čtyři bloky.

Teď už jsem nemířila domů, pouze jsem procházela spícím městem a hledala vhodnou slepou a dostatečně temnou uličkou, kam bych mého pronásledovatele mohla nalákat. Nikam jsem nepospíchala, chtěla jsem být důsledná a nikde neudělat chybu.

Odbočila jsem do úzké uličky, kterou bych spíše popsala jako neplánovanou štěrbinu mezi dvěma budovami, jež byla zakončena vysokým plotem z pletiva. Jakmile jsem se ztratila za rohem, nechala jsem stíny zcela pohltit.

Do uličky konečně vkročila cizí postava. Postava vysokého muže zahalená v tlusté péřové bundě se zmateně rozhlédla po prázdném prostoru a udělala ještě několik kroků vpřed. I přes kapuci s kožešinou naraženou nízko do tváře jsem zahlédla jeho střapaté světlé vlasy a tvrdé oči neurčité barvy.

,,Proč mě sledujete?"

Zeptala jsem se, jakmile jsem se zhmotnila za jeho zády a zablokovala mu tak cestu z uličky. Ale cosi mi říkalo, že tento muž by neutíkal.

Oslovený se prudce otočil a přes obličej se mu na okamžik mihlo překvapení a nepochopení, než všechny své emoce skryl pod kamennou maskou. Obě ruce vytáhl z kapes a dal mi tak jasně najevo, že byl ozbrojem. Klid v jeho očích mi dokazoval, že ani omylem nebyl žádným zbrklým amatérem.

,,Hledala jste Škorpiony. A to se nám nelíbí."

Slyšela jsem tiché cvaknutí pojistky jeho pistole a instinktivně jsem zkontrolovala, že se nacházím mimo světlo. Když se jeho ruka prudce vzpřímila a hlaveň mířila na mou hlavu, ozval se pronikavý výstřel. V tu chvíli jsem děkovala drsnému zacházení Hydry, jelikož mé reflexy byly daleko přesnější a rychlejší a já tak na hrozbu zareagovala včas. Přímo před očima jsem mu zmizela a záhy se objevila ve vzduchu asi metr nad ním. Dobře mířeným kopem do jeho zad jsem jej srazila k zemi a sama poněkud vravoraně dopadla na nohy.

Chlápek se ale nedal rozhodit a přesným pohybem se po mě ohnal svou pistolí. Byl to ale pouze jen obyčejný člověk, byť s výcvikem, a neměl proti mým schopnostem šanci. Uhodil do prázdna a akorát mu rána přišla z úplně jiné strany, než čekal.

Opět se ale postavil a probodl mě svýma světlýma očima. Stála jsem necelé dva metry od něj, což jsem považovala za relativně bezpečnou vzdálenost. Přesto jsem stihla zareagovat až na poslední chvíli, když po mně obratně skočil. Bylo až s podivem, jak rychle a přesně útočil. Ale ani mrštnost dravce mu nebyla moc platná, když jsem ho zezadu uchopila za krk a prudce jím trhla k sobě. Nenarazil ale do mého těla, nýbrž jeho hlavu čekala rána do drolící se stěny budovy. Spolehlivě jsem ho tak poslala k zemi a na okamžik jej ochromila.

,,Co jsi sakra zač?"

Zasyčel na mě muž a pomalu se zvedl ze země. Kapuce mu spadla z hlavy a já si tak mohla všimnout sestřihu, jenž se podobal tomu od amerických mariňáků. Přes jedno jeho obočí se těsně vedle oka táhla již zahojená jizva a propůjčovala svému nositeli drsnou vizáž.

,,Zloděj."

Pokrčila jsem lhostejně rameny a založila si ruce na prsou. Ten člověk pro změnu ze země sebral svou zbraň, zajistil ji a schoval ji zpět do kapsy. Kapuci si opět stáhl hluboko do tváře a zahalil mi tak minimálně polovinu svého obličeje.

,,Jak to souvisí s námi?"

,,Potřebuji se na něčem domluvit. Co takhle dnes okolo půlnoci u mostu? A ať tam je někdo adekvátní."

Svou žádost jsem mu nepoložila jako otázku, ale jako hotovou věc. S tím jsem se vytratila z jeho zorné pole a nezbylo mi nic než doufat, že následující noc nepřijdu k Černoskalské řece zbytečně.