Láska si nevybírá

Kapitola 8.

Clarke

Nabraly jsme si jídlo a sedly si s Lexou naproti sobě k prázdnému stolu.

„Snad ten paintball dopadne líp, než ten dnešní fotbal." řekla Lexa během toho, co si strčila kousek masa do pusy.

„Já myslím, že to byla docela sranda." Tuhle odpověď jsem směřovala spíše na náš pád, než na celkovou hru.

Lexe to hned došlo a koutky úst se jí zvedly do úsměvu. Mám pocit, že se dokonce i trochu červená.

„Jo, to byla sranda." dodala a nepřestávala se usmívat.

Chvíli jsme tam takhle samy obědvaly a povídaly si, dokud nepřišla Raven, Octavia a Harper.

Přisedly si k nám a vypadaly, že jim přítomnost Lexy vůbec nevadí, za což jsem byla ráda.

Společně jsme si povídaly a Raven nám jako vždy nadšeně líčila zážitky.

Po obědě jsme měly chvíli čas na oddych, takže jsem se s Lexou prozatím rozloučila a zamířila s holkami do naší chatky.

Povedlo se mi usnout, takže mě pak Octavia musela budit, abych nezmeškala program.

Se stejným učitelem, který s námi byl dopoledne, jsme si šli pro potřebné vybavení na paintball.

Navlékli jsme na sebe maskáčové oblečení, které nám bylo půjčeno speciálně k paintballu a na hlavy jsme si nasadili něco jako helmy, které nám měly chránit obličeje. Do rukou jsme si vzali pistole a šli na hřiště plné překážek a různých objektů, které bylo určeno přímo na paintball.

Měli jsme se zase rozdělit na dva týmy a tentokrát se nám s Lexou povedlo být spolu.

Každý tým jsme šli na jinou stranu hřiště a rozmístili jsme se. S Lexou jsme se rozhodly, že půjdeme spolu a schovaly jsme se do takové malé boudy, z které jsme měly výhled na druhou stranu hřiště.

„Myslím, že jsme si vybraly dobré místo." konstatovala Lexa a nakukovala ven z okna.

„Jo, souhlasím s tebou." řekla jsem během toho, co jsem se snažila nasypat kuličky do zásobníku. „Hele myslíš, že bys mi s tím mohla pomoct?"  zeptala jsem se poté, co jsem svoji snahu vzdala.

Lexa přistoupila blíž, vzala si ode mě kuličky a začala je sypat do zásobníku. Věděla, co přesně s tím má dělat. Ani bych se nedivila, kdyby už paintball někdy v životě hrála.

„Hrála jsi to někdy?" nedalo mi to a zeptala jsem se po chvíli.

„Jednou. Ale už je to pár let zpátky." odpověděla a zasunula zásobník plný kuliček do pistole.

„A je to." Hned jak to dořekla, rozezněla se přes celé hřiště píšťalka, která odstartovala hru.

Přikrčily jsme se k oknu a opatrně vykoukly ven. Po chvíli se na druhé straně hřiště začali objevovat první nepřátelé. Vystrčily jsme s Lexou pistole a čekaly, až se k nám přiblíží blíž. Když už byly dostatečně blízko, začaly jsme po nich střílet.

Když si všimli, že po nich střílíme začali rychle utíkat zpátky. Podařilo se mi ale trefit alespoň jednoho z nich, kterému se, jakmile jsem ho zasáhla, objevila na zádech oranžová skvrna.

„Dobrá střela!" pochválila mě Lexa a začala se usmívat od ucha k uchu.

Jenom jsem se usmála a čekala, jestli se objeví někdo další. Po chvíli jsme si ale všimly, jak se naši spoluhráči rozhodli zaútočit a běželi přímo na nepřátelskou stranu.