Láska si nevybírá

Kapitola 32.

Clarke

Posadila jsem se ke stolu s Lexou po mé pravé ruce. Byla jsem v šoku, ale snažila se to skrývat, jak mi poradila Lexa. Když mi máma oznámila, že s někým chodí, nečekala jsem, že to bude zrovna Kane.

Kane se chopil šampaňského na stole a začal nám ho rozlévat do skleniček. Nakonec nalil i sobě. Připili jsme si a pustili se do jídla.

„Takže...kde jste se vy dva poznali?" začala jsem konverzaci. Zároveň mi bylo záhadou, kde zrovna tihle dva na sebe v celém L.A. narazili.

„No..." chopila se máma slova. „Na Marcuse jsem narazila v létě, když jsme byly ve škole vyřizovat tvůj přestup."

„V tu chvíli jsme si hned padli do oka." usmál se na ni Kane a já jenom protočila očima a podívala se na Lexu, která zadržovala smích. „Jednoho dne jsem šel navštívit svého kamaráda do nemocnice a potkal tam Abby." vysvětloval Kane.

„No, a tak jsme se začali scházet." ukončila ten jejich příběh máma. Pokračovali jsme v jídle a zase mezi námi zavládlo ticho.

„No a co vy holky? Všiml jsem si, že ve škole spolu trávíte hodně času..." zeptal se Kane a s Lexou si nás prohlížel.

„Začaly jsme spolu chodit." odpověděla za mě Lexa a prsty mi přejela přes ruku.

„Mně to bylo hned jasné." usmál se na nás a pak na Abby. Zbytek večeře pokračoval v klidu. Sem tam někdo z nás nahodil nějaké téma a hned se rozvinula konverzace. Nakonec se ukázalo, že Kane byl i mimo školu skvělý. Můj strach ze začátku nakonec vystřídala spokojenost. Dokážu si přestavit takové večery častěji a jeho po boku mámy. Po večeři se u nás ještě chvíli zdržel. 

Seděly jsme s Lexou v obýváku na sedačce, převlečené z šatů do normálního oblečení. Byla jsem opřená o Lexu, která mě objímala a tiskla k sobě. Po chvíli se k nám vrátila i máma, která šla vyprovodit Kanea pryč z domu.

„Promiň Clarke, měla jsem ti říct dřív, že je to Kane." začala se mi omlouvat, když si k nám přisedla na sedačku.

„To asi měla...ale netrap se tím. Všechno dobře dopadlo a mám radost, že si s Kanem tak rozumíte." 

Máma ke mně natáhla ruku a já ji za ni chytla a stiskla ji. „Děkuju. A tobě taky Lexo."

„Byla to skvělá večeře Abby. To já bych měla děkovat." řekla Lexa s bradou opřenou o moji hlavu.

„No nic, nechám vás tady osamotě a půjdu si dělat svoji práci." oznámila nám po chvíli máma a odešla pryč z obýváku.

Lexa mě hladila palcem po paži a nic neříkala. Byla jsem trochu znepokojená její tichostí. Většinou je z nás právě ona ta nejvíc upovídaná. „Je všechno v pořádku Lexo?" zeptala jsem se opřená o její hruď.

„Jo, všechno je fajn." odpověděla, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Zvedla jsem hlavu, abych se jí mohla dívat do očí. „Dobře a teď mi řekni, co tě trápí." 

„Nic. Říkám, že je všechno fajn." zopakovala Lexa a vyhýbala se mému očnímu kontaktu.

„Ne není. Něco tě trápí a jde to vidět. Lexo, řekni mi to. Jsem tady přece pro tebe." Prohlížela jsem si zblízka její obličej a pohladila ji prstem po tváři.

Pohlédla na mě s nejistotou v očích, ale nakonec to své předstírání vzdala. „Pamatuješ si, jak jsem ti jednou říkala o tom, že moje máma často pije?"

Přikývla jsem hlavou v souhlas. Pamatuji si ten den, kdy jsme spolu seděly u mě doma na sedačce, jako zrovna sedíme teď. Lexa nebyla den předtím ve škole a mohlo za to to, že šla uprostřed noci pro mámu do hospody.