Láska si nevybírá

Kapitola 25.

Lexa

Když jsem vstoupila domů, v předsíni stála máma a hleděla na mě. Její pohled mě trochu znepokojil a donutil mě se zastavit.

„Děje se něco?" zeptala jsem se trochu nervózně.

„Na víkend se vrátí tvůj táta společně s Lunou." 

Když jsem uslyšela jméno své sestřenice, doširoka jsem se usmála. Neviděly jsme se už několik měsíců a teď má na víkend přijet.

„To je super!" zajásala jsem radostí.

„Přiletí v pátek odpoledne a Luna bude spát u tebe v pokoji, tak bys to tam pro ni měla připravit." oznámila mi a zmizela za roh do kuchyně. „Večeře bude za chvíli!" zavolala na mě od tam.

Trochu jsem se zamyslela nad jejím chováním. Kdy naposledy mi nachystala něco k večeři? Asi se chce připravit na to, že se bude muset celý víkend přetvařovat a dělat, jakoby se mezi mnou a ní nic nedělo. Ne že by mi to vadilo.

Odložila jsem si věci do pokoje a zhruba za dvacet minut jsem se šla posadit do jídelny. Máma přede mě položila talíř s dobře vypadající večeří a sedla si na židli naproti mně. Pustila jsem se do jídla a netrvalo to dlouho a máma už se na něco vyptávala.

„Kde jsi byla odpoledne?" zeptala se a pozorně mě sledovala.

„V kině. S kamarádkou." odpověděla jsem, aniž bych se na ni podívala.

„Hmm. A jsi si jistá, že je to jenom kamarádka?" zdůraznila poslední slovo a já k ní zvedla zrak.

„Aby to nedopadlo jako s tou poslední holkou, se kterou jsi randila." připomněla mi trochu výsměšným tónem. 

Dělala jsem všechno proto, abych se udržela a neztratila nervy. Moc dobře ví o Costii a o tom, co se mezi námi dvěma stalo. Costia mě podváděla a místo toho, aby mě máma v situaci, kdy jsem byla úplně na dně podpořila, tak mi to akorát vyčítala a tvrdila, že kdybych nebyla na holky, tak bych nic takového řešit nemusela. I když moc dobře věděla, že to, že jsem na holky v tu chvíli nehrálo vůbec žádnou roli. Nevěra může být součástí jakéhokoli vztahu.

„Ona je úplně jiná, než byla Costia." když jsem řekla její jméno, trochu jsem se zatřásla. Pokaždé když ho slyším, vracejí se mi špatné vzpomínky. „A navíc spolu nechodíme." Zatím.

„Jak myslíš. Můj názor na tohle všechno už dávno znáš." Po téhle větě už mezi námi po zbytek večera žádná slova nezazněla.

První věc, co jsem Clarke, Raven a Octavii ve čtvrtek ráno řekla, byla informace o Luně.

„Nevěděla jsem, že máš nějakou sestřenici." řekla překvapeně Octavia.

„To asi nikdo." přidala se Raven se stejně překvapeným výrazem v obličeji.

„Dlouho jsme se neviděly a navíc ani nikdy nebyla příležitost vám o ní říct." vysvětlila jsem jim.

„Tím pádem bychom mohly až zítra přijede někam zajít a seznámit se s ní." navrhla Clarke.

„To je skvělý nápad." souhlasila jsem s ní a usmála se.

Konečně nastal pátek. Byla jsem trochu nervózní, ale šťastná zároveň. S Clarke, Raven a Octavií jsem byla domluvená, že až Luna dorazí, tak jim napíšu a sejdeme se společně v parku a pak někam můžeme zajít.

Seděla jsem v kuchyni u okna a vyhlížela, kdy přijedou. Kolem půl čtvrté zastavilo před naším domem černé auto a já v jeho oknech mohla vidět siluety, které mi připomínaly Lunu s tátou. Vyběhla jsem z domu a v tu stejnou chvíli vystoupila z auta Luna. Vypadala úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Nádherné vlnité vlasy a dokonalé rysy v obličeji. To byla ona.