Láska si nevybírá

Kapitola 48.

Lexa

Costia mě silně a dychtivě políbila. Pár vteřin jsem byla uvězněná v jejím sevření, ale když jsem cítila, jak mi cpe jazyk až do krku, prudce, bez jakýchkoli zábran, jsem ji od sebe odstrčila.

Nabrala jsem vzduch do plic a znechuceně se podívala na Costii, která se vítězně usmívala. Co to do ní sakra vjelo?

Když jsem se otočila, abych mohla co nejrychleji odejít, spatřila jsem Echo, jak stojí kousek od nás. Všimla jsem si, že v ruce drží mobil, který měla namířený na nás.

„Co jsi dělala s tím mobilem?" procedila jsem naštvaně skrz zuby. 

„Být tebou, raději bych si teď dělala starosti o svoji přítelkyni." odpověděla a schovala mobil do kapsy. Měla jsem sto chutí jí ten mobil vytáhnout z kapsy, ale nakonec jsem se ovládla. Otočila jsem se od nich, rozrazila dveře a vyšla ven. Venku jsem málem narazila do skupinky holek, které stály kousek od dveří. Ignorovala jsem jejich narážky a pokračovala dál v chůzi.

Dorazila jsem na tribuny a mířila na naše místa. Když jsem tam ale došla, všimla jsem si, že jediná Clarke tam chybí. Posadila jsem se vedle Octavie na místo, na kterém by měla sedět Clarke. „Kde je Clarke?" vychrlila jsem na ni. 

Octavia sebou polekaně škubla, a když viděla, že jsem to já, zmateně si mě prohlížela. „Říkala, že musí odejít. Myslely jsme si, že jde za tebou." vysvětlila Octavia.

Začala jsem se rozhlížet po tribuně, jestli ji náhodou mezi těmi všemi lidmi někde nezahlédnu. Nikde jsem ji ale neviděla. Postavila jsem se a rychlým krokem mířila pryč z tribuny a ignorovala Octaviiny další otázky, které na mě volala.

Když jsem se konečně dostala pryč z tribuny, rozběhla jsem se směrem k parkovišti. Mám takový pocit, že už vím, co dělala Echo s tím mobilem. Ale modlím se, aby to nebyla pravda.

Už když jsem se blížila k parkovišti, všimla jsem si Clarke, jak nastupuje do auta. Rozběhla jsem se ještě rychleji, abych ji stihla zastavit. Ale marně. Clarke vycouvala z parkovacího místa a rozjela se pryč po silnici. 

„Clarke!" zavolala jsem, jako bych si myslela, že to uslyší. V žádném případě to ale nemohla slyšet. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo sledovat, jak odjíždí pryč.

Clarke

Když Lexa odešla, dala jsem se s Octavií do řeči. Raven, Luna a Harper řešily něco mezi sebou a nás si nevšímaly. Po pár minutách mi zabrněl mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a podívala se, kdo mi píše.

Jakmile jsem spatřila, co mi přišlo, zarazila jsem se. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, na co právě hledím. Echo mi poslala fotku Lexy a Costie, jak se líbají. Šokovaně jsem si prohlížela fotku a cítila jsem, jak se uvnitř mě něco zlomilo. 

„Clarke, děje se něco?" zeptala se Octavia a starostlivě si mě prohlížela.

Vzpamatovala jsem se a zakroutila hlavou. „Ne, všechno je v pohodě..." zalhala jsem. Octavia mi to moc nevěřila, ale rozhodla se to dál neřešit a pokračovala ve vyprávění příběhu. Pár sekund na to mi znovu zabrněl mobil. 

Echo: Clarke, je mi to moc líto. Pokoušela jsem se to zastavit, ale když jsem tam došla, tak jsem je takhle našla.

Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Z očí mi vyhrkly slzy, které jsem si rychle setřela z obličeje, než si toho kdokoliv stihl všimnout.

Echo: Byly do toho tak zabrané, že si ani nevšimly, že jsem přišla. 

Už jsem to nemohla dál vydržet. Zvedla jsem se a chystala se odejít, ale Octavia, která mě chytla za ruku mi v tom zabránila. „Clarke, co se stalo?"