Láska si nevybírá

Kapitola 44.

Clarke

V pátek jsem přišla do školy o něco později, než obvykle. Ráno jsem byla vyprovodit Lexu, která se vrátí domů až v neděli večer. Zrovna jsem mířila na dvouhodinovku tělocviku, když v tom ke mně přiběhl Bellamy a srovnal se mnou krok.

„Kde je Lexa?" chtěl vědět.

„Na soustředění s boxem. Vrátí se až v neděli." vysvětlila jsem.

„Hmm...ten box ji nějak baví."

„To ano. Jsem ráda, že se vrátila zpátky ke svému koníčku."

„Každopádně, nechtěl jsem se s tebou bavit o Lexe, ale o rugby. Za dva týdny zase začínáme hrát, tak doufám, že přijdete fandit." řekl Bellamy s nadějí v hlase.

„Můžeš s námi počítat." usmála jsem se.

„Já to věděl. No nic, musím jít. Uvidíme se na obědě." řekl Bellamy a zase se ode mě odpojil.

Vlezla jsem do dívčích šaten a zjistila, že většina holek už je dávno převlečených a nejsou tady. V rychlosti jsem se převlékla, ale ještě před tím, než jsem odešla z šatny, jsem se šla na záchod trochu upravit do zrcadla.

Když jsem si dělala drdol na hlavě, zaslechla jsem otevírání dveří a hned na to něčí kroky, které vkročily do šatny. Nakoukla jsem přes otevřené dveře, abych zjistila, kdo to je. Zahlédla jsem černovlasou dívku, která ke mně stála otočená zády. Při pohledu na ni jsem protočila očima. To snad ne. Proč zrovna s ní musím mít společný tělocvik?

Ještě naposledy jsem se podívala do zrcadla, a když jsem si byla jistá, že je můj drdol v pořádku, zamířila jsem zpátky do šatny.

Costia trochu nadskočila nad nečekanými kroky za svými zády. Když se otočila a spatřila mě, posměšně se usmála. „Clarke, že ano?"

„Máš na srdci něco, co mi chceš říct?" založila jsem si ruce před sebe a s nadzvednutým obočím ji sledovala.

„Mluví o mně Lexa často?"

„Ano. O tom, jak jsi ji podvedla a ublížila jí." řekla jsem naštvaně.

„To, co jsem udělala, byla velká chyba. Lexu jsem milovala."

„Na to jsi měla myslet v tu chvíli, než jsi udělala to, co jsi udělala."

„Jestli si myslíš, že tě Lexa bude někdy milovat tak, jako milovala mě, tak se mýlíš." Costia si mě dlouze a s neskrývaným opovržením prohlížela.

„O co ti jde?" zeptala jsem se s přimhouřenýma očima a přistoupila k ní o pár kroků blíž.

„Nikdy jsem Lexu nepřestala milovat. A proto ji hodlám získat zpátky, nehledě na to, jestli mi stojíš v cestě anebo ne." řekla odhodlaně a zadívala se mi do očí. Byla o pár centimetrů vyšší, než já. Zhruba stejně vysoká, jako Lexa.

Hleděla jsem na ni se stejným opovržením, jako hleděla ona na mě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekla. „To se ti nikdy nepovede." řekla jsem pevným hlasem a bez čekaní na její odpověď nebo reakci, jsem se otočila a vylezla z šatny na hřiště. Ovanul mě mírný závan větru, který jsem zrovna potřebovala. Vdechla jsem do plic čerstvý vzduch a snažila se zmírnit svůj vztek, který mi Costia způsobila. V dálce na hřišti jsem zpozorovala Octavii a Lunu. Rozběhla jsem se k nim, a snažila se nemyslet na to, co se zrovna stalo.

V neděli odpoledne jsem čekala na autobusové zastávce, kam by měl každou chvíli přijet autobus s Lexou. Do pěti minut přijel. Přišla jsem blíž a začala mezi lidmi, kteří vystupovali, hledat Lexu. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli je to ten správný autobus, ale když z něj vystoupil Murphy, byla jsem si tím jistá.

Hned po Murphym vystoupila z autobusu Lexa. Jakmile vylezla ven, začala se rozhlížet všude kolem sebe. Když mě spatřila, doširoka se usmála a rychlým krokem za mnou zamířila. Šla jsem jí naproti, a když jsme byly u sebe, skočila jsem jí kolem krku. Lexa mi omotala ruce kolem zad a pevně mě k sobě přitiskla.

„Chyběla jsi mi." zašeptala jsem jí do ucha celá šťastná, že můžu být zase v jejím objetí.

„To ty mně taky." zamumlala Lexa a aniž by mě propustila z objetí, vtiskla mi pusu na rty. Usmála jsem se do polibku a nakonec jsem to byla já, kdo se jako první odtáhl. „Nebyly nějaké problémy, když jsem byla pryč?" zeptala se Lexa a starostlivě na mě pohlédla.

„Ne. Všechno bylo v pořádku." zalhala jsem. Nechci Lexe říkat o tom incidentu s Costií.

„To je dobře." usmála se a vtiskla mi pusu na čelo.

Úsměv jsem jí oplatila a pak ji chytla za ruku. „Pojďme pro tvé věci, ať můžeme jet domů." řekla jsem a společně jsme zamířily k autobusu.

Lexa

Po tom třídenním soustředění jsem byla unavená, a tak když jsme přijely s Clarke domů, šla jsem se přivítat s Lunou a Abby a hned na to jsem zalezla do postele. Pondělí nebylo o moc lepší. Únava na mně byla stále znát a tak se nejednou stalo, že jsem v hodině na pár minut zavřela oči. Když to bylo v hodině s Clarke, vždycky mě šťouchla loktem do žeber, abych se probrala. Potom už jsem si raději dávala pozor na to, abych znovu neusnula.

Hned jak jsme přišly odpoledne ze školy, já, Clarke, Raven a Octavia jsme pomáhaly Luně s balením věcí, aby se mohla přestěhovat do svého bytu. Na balení nás ani tolik potřeba nebylo, ale spíše jsme chtěly být všechny u jejího stěhování. Když jsme měly všechno sbalené, zamířily jsme s věcmi ven k autu, zatímco Luna se ještě chtěla rozloučit s Abby.

„Děkuji, že jsem u vás mohla bydlet, Abby. Opravdu moc si toho vážím." usmála se Luna na Abby.

„Oh, nemusíš mi vůbec za nic děkovat. Jsem šťastná, že jsme tě tady mohly pohostit." řekla Abby a přitáhla si Lunu do objetí. Po pár vteřinách se od sebe odtáhly a Luna nastoupila do auta, ve kterém už jsme všechny ostatní seděly. „Jeď opatrně, Clarke!" zakřičela na svoji dceru Abby.

„Ježíííš, mami...copak jedu poprvé?!" zavolala na ni Clarke. Potom nastartovala a jela směrem k novému bytu Luny.

Když jsme dorazily na místo, vzaly jsme z auta věci a přenesly je do bytu. Otevřely jsme kufry a začaly Luně pomáhat s vybalováním. Bylo nás na to hodně a do pár minut jsme to měly hotové.

„Mám hlad. Je čas na večeři. Kdo jde se mnou?" prohlásila energeticky Raven, když jsme všechny stály v obýváku a nevěděly, co dál.

Když Octavia a Clarke zaslechly slovo jídlo, rychle se hnaly ke dveřím, jakoby tam už na ně někde čekalo připravené. Raven se je chystala doběhnout, když v tom ji Luna chytla za paži a zastavila. Raven na ni tázavě pohlédla. „Uhm, nevadilo by ti, kdybychom si na chvíli promluvily?"

„Jasně, že nevadilo." řekla Raven a nechala Lunu, aby ji dál držela za paži.

Luna na mě pohlédla s nadzvednutým obočím. Chvíli jsem nechápala, co po mně chce, a tak jsem na ni jen tak hleděla. Pak mi došlo, že chce mluvit s Raven o samotě. „Jo, jasně, už jdu."

„Díky!" zavolala na mě Luna ještě předtím, než jsem za sebou stihla zavřít dveře. Rozběhla jsem se po schodech dolů, abych stihla Clarke s Octavií, které samozřejmě na nikoho nečekaly a běžely do restaurace, která je hned za rohem na ulici. Naštěstí jsem je stihla dohonit, ještě než do ní vešly.

„Kde jsou ty dvě?" zeptala se Clarke a jen tak tak stihla zadržet Octavii, která už se chystala otevřít dveře.

„Luna si ještě chtěla s Raven o něčem promluvit."

„Jo promluvit říkáš." usmála se šibalsky Octavia, „Je mi jasné, kam tím směřuješ."

Clarke ji plácla přes rameno. „Třeba je to jen nevinný rozhovor."

„Pojďme raději na to jídlo." řekla jsem a obě dvě nahnala dovnitř do restaurace.