Láska si nevybírá

Kapitola 33.

Lexa

Běžela jsem po trávníku s míčem u nohou a rychle přemýšlela, jak obelstít protihráčku, která se řítila přímo na mě. Podívala jsem se doprava a všimla si Raven, která na mě zběsile mávala a naznačovala mi tím, abych jí přihrála. Kopla jsem do míče a ten se přikutálel k Raven, která s ním rychle utíkala k brance. K její smůle do ní ale vrazila jedna z protihráček a svalila ji na zem. Pár vteřin na to se ozvalo hlasité zapískání.

„To si nemůžeš dávat bacha ty mrcho?!" zakřičela Raven na jednu z Ontariních kamarádek, která do ní určitě nevrazila omylem.

„Slovník, Reyes!" okřikla ji tělocvikářka a blížila se jejich směrem.

Raven, stále naštvaná, se postavila a zamumlala něco své protihráčce, která do ní vrazila. Ta se po jejích slovech přestala smát a naštvaně se na ni vrhla. Kolem nich se seskupil zbytek holek a každá z nich fandila své favoritce.

Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a začala se rozhlížet po hřišti. Na betonové zdi, která mohla měřit něco málo přes metr, jsem si všimla sedět nejkrásnější dívky s ještě krásnějším úsměvem. I z té dálky jsem poznala, že Clarke, pozorující náš tělocvik, se na mě doširoka usmála. Rozběhla jsem se jejím směrem, aniž by mě tělocvikářka nebo někdo z holek zastavil. Všechny byly zabrané do rvačky.

„Hej..." zamumlala jsem trochu udýchaně, když jsem se před ní zastavila. Postavila jsem se mezi její roztažené nohy a objala ji kolem břicha. To, že seděla na zdi, ji dělalo o něco vyšší a já jí tak mohla položit hlavu na hruď.

„To je váš tělocvik vždycky tak zábavný?" zeptala se se smíchem, pozorujíc rvačku, která se odehrávala uprostřed trávníku.

„Jak kdy..." odpověděla jsem a zvedla hlavu, abych se jí mohla podívat do očí.

Clarke se podívala i do těch mých a nepřestávala mě hladit po zádech, i když jsem byla celá mokrá od potu.

„To jsi nešla na svoji hodinu, jenom aby ses na mě mohla dívat při tělocviku?" zeptala jsem se s úšklebkem na tváři, opírající se o ní bradou.

„Ne...jenom jsme končili dřív." vysvětlila mi Clarke a odtáhla se z mého objetí, ve kterém jsme doposud byly. Položila jsem jí ruce na stehna a zvědavě si ji prohlížela.

„Mluvila jsem s Lincolnem. Ptal se, jestli nevím o někom, kdo by se teď narychlo mohl přidat k nim do rugby týmu. Jeden z kluků se zranil a nemůže dál hrát."

„A víš o někom?"

„Ne... ale říkala jsem si, že možná ty bys mohla."

Na chvíli jsem se zamyslela. „Popravdě, o někom bych věděla." řekla jsem a na tváři se mi začal tvořit malý úsměv.

„Opravdu? Lincoln bude mít radost."

„Jo, je to jeden z mých dlouholetých kamarádů..."

„Kamarádů říkáš..." řekla pomalu Clarke a naklonila se ke mně tak, že jsme se dotýkaly nosem.

„Mhmm" zamumlala jsem a pomalu zachytla její rty mezi ty své.

„Woods!" uslyšela jsem výrazný ženský hlas.

Ač nerada, musela jsem se od Clarke odtrhnout. Podívala jsem se směrem, odkud přicházel hlas tělocvikářky. Rukou mi naznačila, že se k nim mám vrátit.

„Vyřiď Lincolnovi, že mu ho zítra představím." řekla jsem Clarke a rozběhla se zpátky na hřiště.

Když jsem doběhla zpátky, všimla jsem si Raven, která se s natržený rtem, ze kterého tekl pramínek krve výtězně usmívala. Dívka, která do ní vrazila, stála opodál a tiskla si k přeraženému nosu kapesník, aby zastavila krvácení.