Láska si nevybírá

Kapitola 51.

Clarke

Seděla jsem bezmocně na jedné ze židlí v čekárně se skloněnou hlavou v rukách. Už je to asi hodina, co jsem tady a k Lexe mě pořád nikdo nepustil.

Ucítila jsem něčí ruku na rameni, a tak jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to je.

Nade mnou stála máma v bílém plášti a já se na ní s nadějí v očích podívala. Ta se lehce pousmála a přikývla hlavou. „Můžeš jít za ní."

Hned jsem vyskočila ze židle a následovala mámu, která mě vedla k pokoji, ve kterém je Lexa. Zastavily jsme se před dveřmi a máma se na mě otočila. „Utrpěla otřes mozku, má tři zlomená žebra a nějaké modřiny. Nenaléhej na ni."

Přikývla jsem a máma mi ustoupila stranou, abych mohla vejít do pokoje. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na Lexu. Ležela na posteli se zavřenýma očima. Nad obočím měla teď už ošetřenou řeznou ránu a všude po těle modřiny a sem tam škrábance.

Když jsem za sebou zavřela dveře, Lexa otevřela oči. Uviděla mě a na tváři se jí objevil malý úsměv. 

Vydala jsem se směrem k ní a Lexa ze mě celou tu dobu nespouštěla oči. „Promiň, že jsem nepřijela." řekla tichým hlasem se slzami v očích.

Když jsem byla u ní, bez váhání jsem se k ní sklonila a vtiskla jí pusu. Tolik mi to chybělo, cítit zase její rty na mých.

Po dlouhé chvíli jsem se odtáhla a opřela si čelo o to její. Když jsem znovu otevřela oči, podívala jsem se přímo do Lexiných, která je měla otevřené a s malým úsměvem si mě prohlížela. Pousmála jsem se posadila se na židli, která stála hned vedle postele. Jakmile jsem seděla, chytla jsem Lexu za ruku a propletla si s ní prsty.

„Promiň, že jsem se chovala tak, jak jsem se chovala."

„Nemáš se za co omlouvat. Chápu to. To já bych měla být ta, která by se měla za všechno omluvit." řekla Lexa a stiskla moji ruku silněji.

Hleděla jsem jí do těch jejích zelených očí. Byla jsem tak šťastná, že je v pořádku. „Neměla jsem se ani na chvíli zdržovat s Costií na těch záchodech. Když jsem chtěla odejít, políbila mě a v tu chvíli se objevila Echo, která nás vyfotila. A dál už to znáš..." odmlčela se Lexa a smutně se podívala se na naše spojené ruce.

„A já ti měla věřit. Ale místo toho jsem věřila té fotce a tomu, co mi Echo napsala. Přitom ty jsi mi nikdy nelhala, každý den mi dokazuješ, jak moc mě miluješ a já ti i tak nevěřila." sklonila jsem zahanbeně hlavu nad svým dřívějším jednáním.

„Takže mi odpouštíš?" zeptala se Lexa a když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem, s jakou nadějí v očích se na mě dívá. Usmála jsem se, naklonila se k ní a vtiskla jí další polibek na rty. „Beru to jako ano." zaculila se Lexa, když jsem se od ní odtáhla.

Chvíli jsem tam tak v tichosti seděla a s úsměvem na tváři jsem si Lexu prohlížela. Vidět, že je v pořádku, mě hřálo u srdce. Při myšlence na to, proč tady Lexa vlastně leží, jsem se zamračila. „Na co jsi myslela, když jsi vjela na tu křižovatku?!" vyjela jsem po ní.

Lexu moje náhlá změna chování zaskočila. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale žádné slova z ní nevycházely. Až po několika vteřinách konečně promluvila. „Myslela jsem na tebe a na to, co ti řeknu, abys mi odpustila."

„Když řídíš, tak se musíš soustředit na řízení, Lexo." napomenula jsem ji přísným tónem.

„Já vím. Promiň. Příště si dám pozor." ujistila mě Lexa.