Láska si nevybírá

Kapitola 30.

Clarke

Seděly jsme s mámou v tichosti u nedělní večeře. Lexa, Raven a Octavia odešly už během poledne. Přehrabávala jsem se vidličkou ve svých těstovinách a byla v hlubokých myšlenkách. Přemýšlela jsem, jestli je vhodná chvíle na to, říct mámě o mně a Lexe.

Máma mě už nějakou dobu se zájmem pozorovala a když mi vyletěla těstovina z talíře, už to dál nevydržela.

„Clarke, co se děje?" chtěla vědět.

Sebrala jsem těstovinu ze stolu a podívala se na ni. Už jsem otevírala pusu, abych konečně řekla co mě trápí, ale nakonec jsem si to rozmyslela. „Nic." zamumlala jsem podívala se zpátky do talíře.

„Clarke..." řekla trochu výhružně a já k ní znovu zvedla zrak. „Vidím, že s tebou není něco v pořádku. Mně se přece můžeš svěřit se vším." 

Hleděla jsem jí do očí a překonávala sama sebe. Chci jí to říct, ale jak? Nevěděla jsem, jak začít. Máma si všimla, že sama se sebou bojuji, a tak se rozhodla mi trochu pomoct.

„Stalo se něco ve škole?" zeptala se ustaraně.

„Ne, ve škole je všechno v pohodě." uklidnila jsem ji. „Jde o Lexu." vysoukala jsem ze sebe.

 „Pohádaly jste se?"

„Ne, to ne...všechno je mezi námi v pořádku...víc než jen v pořádku." snažila jsem se jí to dát nějak najevo, ale její nechápavý výraz mě přesvědčil v opaku. Bože, nečekala jsem, že to bude tak složitý. 

„Mami, snažím se ti říct, že Lexa a já jsme víc než jen kamarádky." napověděla jsem jí a doufala, že teď už jí to konečně dojde.

Máma mi věnovala překvapený pohled. „Jakože nejlepší kamarádky?"

„Ne. Chodíme spolu." vychrlila jsem ze sebe. V tu chvíli, co jsem to řekla, se mi konečně ulevilo. Bylo to, jakoby mi spadl kámen ze srdce. Mlčky jsem na ni hleděla a čekala na její reakci.

Máma jenom seděla a prohlížela si mě. Bylo mi jasné, že má díky tomu, co jsem řekla, hlavu plnou myšlenek. Čím déle mlčela, tím větší jsem měla obavy z toho, co řekne. Najednou se ale k mému překvapení usmála. 

„Opravu? Je pravda, že když jsem ti včera ráno vlezla do pokoje a našla tam Lexu na zemi a tebe, jak tam nervózně stojíš, tak mě napadlo, že by mezi vámi mohlo něco být." zamyslela se máma.

„Takže ti to nevadí?" chtěla jsem se ujistit. Čekala jsem totiž spoustu zmatených otázek.

„Blázníš? Jasně že ne. Clarke, je mi jedno, jestli budeš chodit s klukem nebo s holkou...důležité je, abys byla šťastná." řekla a nepřestávala se na mě usmívat. Vstala jsem ze židle a šla ji obejmout. 

„Děkuju, že jsi mi to řekla. Věřím, že to pro tebe muselo být těžké." zamumlala mi ucha.

Nic jsem jí na to neodpovídala. Jenom jsem tam stála a nepřestávala ji objímat. Jsem šťastná, že to pochopila. Po chvíli jsem se od ní odtáhla a máma se dala znovu do řeči. „Když už jsme u toho svěřování, měla bych ti také něco oznámit."

„Do toho. Mě už stejně nepřekonáš." řekla jsem se smíchem.

Mámu to pobavilo, ale potom trochu zvážněla. „Taky s někým chodím." svěřila se mi.

Vyvalila jsem na ní oči. „Opravdu?"

Máma přikývla hlavou. „Byly jsme na pár schůzkách a daly jsme se dohromady."