Láska si nevybírá

Kapitola 52.

Clarke

Seděla jsem v hodině na židli a neposlouchala, co učitel říká. Byl pátek, a ještě k tomu poslední hodina, takže už pro mě bylo těžké se soustředit. Události posledních několika dnů byly šílené. A to všechno začalo jenom jednou hloupou fotkou, kterou mi poslala Echo. Fotka, na které Costia líbá Lexu. A já byla tak hloupá, že jsem věřila tomu, co mi napovídala Echo, místo toho, abych věřila Lexe. No, a poté ta Lexina nehoda na motorce. Naštěstí neutrpěla vážná zranění a v neděli by ji měli pustit z nemocnice. Tedy jenom pokud vše půjde podle plánu.

Spolužáci kolem se z ničeho nic začali hlasitě smát. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po třídě, abych se ujistila, jestli se náhodou nesmějí mně a mojí nepozornosti. Nesmáli. To jenom učitel prohodil nějakou vtipnou hlášku. No, Clarke, kdybys vnímala, tak by ses taky mohla zasmát, pomyslela jsem si.

Ani jsem se nestačila znovu přenést do svých myšlenek a už zvonilo na konec hodiny.

„A nezapomeňte na tu esej, kterou mi máte odevzdat za týden! Být vámi na ní začnu pracovat co nejdřív." kladl nám na srdce učitel, ještě než jsme se všichni vyřítili ven na chodbu.

Po cestě chodbou jsem zahlédla Kanea. Usmála jsem se a zamířila přímo k němu. „Pane učiteli..." oslovila jsem ho a on se ke mně otočil. Když zjistil, že jsem to já, doširoka se usmál. „Nikdo tady kolem není Clarke, klidně mi říkej Marcus."

„Dobrá" pousmála jsem se nervózně. „Pořád je to pro mě nezvyk."

„Rozumím tomu Clarke."

„Každopádně, jenom jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že patříš do rodiny. Hned po tátovi jsi pro ni ty ten nejlepší chlap. Rozplývá se kolem tebe štěstím a já jsem za to velmi ráda. Máma si zaslouží být zase šťastná a já vím, že s tebou je."

„Clarke, moc ti děkuji, že si to myslíš. Tvoji mámu mám opravdu z celého srdce rád. Ani nevíš, jak jsem vděčný za tvá slova." řekl dojatě Kane a věnoval mi jeden z těch jeho vřelých úsměvů.

Měla jsem sto chutí ho na místě obejmout, ale překonala jsem se a neudělala to. Ve škole není úplně vhodné začít objímat svého učitele a nepotřebuji, aby nás někdo viděl a myslel si kdo ví co.

Rozloučili jsme se a vydali se každý svojí cestou. Zabočila jsem za roh, který vedl ke skříňkám a leknutím jsem povyskočila. Přímo za rohem stála Raven.

„Ahoj, Clarke." pozdravila mě s úšklebkem na tváři.

„Ahoj. Proč se tak tváříš? Děje se něco?"

„Nene. Všechno je fajn." nepřestávala se tlemit.

Ignorovala jsem to a pokračovala dál ke skříňkám. Raven ke mně rychle přiběhla a srovnala se mnou krok. „Co máš v plánu na dnešní odpoledne?"

„Jít za Lexou. O víkendu by ji už měli konečně pustit."

„To je skvělý!" usmála se Raven. „Ehm...co kdybychom předtím ještě někam zašly?"

„Co máš na mysli?"

„No můžeme si jít sednout na chvíli do kavárny, než půjdeš za Lexou." navrhla.

„Ráda bych, ale slíbila jsem Lexe, že za ní přijdu hned po škole. Co třeba někdy příští týden?"

„No tak, Clarke... alespoň na chvíli. Lexe určitě nebude vadit, když se o chvíli zpozdíš." přemlouvala mě Raven.

Strčila jsem do skříňky poslední učebnice a podívala se na ni. „Dobrá, ale jenom na chvíli." souhlasila jsem nakonec. Je pravda, že Lexe to vadit nebude.