Láska si nevybírá

Kapitola 19.

Clarke

Stála jsem na místě a hleděla na dveře, kterými právě Lexa odešla. Prsty jsem přejela po místě kde mě políbila a nemohla jsem se ubránit malému úsměvu, který se mi objevil na tváři.

Když jsem šla zpátky do pokoje, na schodech jsem se potkala s mámou.

„Holky už odešly?" zeptala se.

„Jo, před chvílí."

„Dobře. Půjdu si lehnout, tahle noční byla náročná. Kdyby se cokoliv dělo, hned mě vzbuď."

„Neboj." ujistila jsem ji a vyšla po schodech nahoru, zatímco ona sešla dolů do své ložnice.

Vešla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Z tašky jsem si vytáhla sešity do školy a lehla si s nimi do postele. Učením jsem strávila skoro celý den. Zítra píšeme hned dva testy a já chci být vždycky pořádně připravená. Večer už jsem byla celkem unavená, ale spát se mi ještě nechtělo, a tak jsem si vzala do ruky papír a tužku.

Kreslením nebo malováním se vždycky odreaguji a od všeho ostatního vypnu. Začala jsem kreslit po papíru nějaké čáry. Moc jsem u toho nepřemýšlela, prostě jsem kreslila to, co jsem měla zrovna v hlavě. Po nějaké chvíli jsem přestala a papír od sebe oddálila, abych se na něj mohla podívat.

Když jsem viděla, co na to papíře je, překvapeně jsem na něj hleděla. Postava, kterou jsem nakreslila, vypadá úplně stejně jako Lexa. Usmála jsem se pokračovala v kreslení, tentokrát už plně soustředěna na svoji práci.

Když jsem to měla hotové, znovu jsem se na to z dálky podívala. Byl to moment Lexy z dnešního rána, kdy se na mě usmívala tak, jako pokaždé. Doširoka jsem se usmála a obrázek položila na stůl. Potom jsem zalezla do postele a s myšlenkami na Lexu jsem usnula.

Ráno jsem byla probuzena tím otravným zvukem, jako vždycky. Rychle jsem vypnula budík a posadila se na posteli. Zrovna dneska se mi opravdu nechtělo vstávat a nikam chodit. Postavila jsem se, začala se protahovat. Během toho mi spadl zrak na psací stůl, kde jsem měla včerejší obrázek Lexy.

Pousmála jsem se, vzala si čisté oblečení a vyrazila do sprchy. Po rychlé sprše jsem sešla do kuchyně, kde už seděla máma u stolu. V ruce měla mobil a něco do něj ťukala. 

„S kým si to píšeš?" zeptala jsem se zvědavě.

Máma mě ale nevnímala a neodpověděla mi. Přisedla jsem si k ní, přitáhla si talíř se snídaní blíž k sobě a znovu promluvila.

„Mami." řekla jsem hlasitěji.

Mámu to konečně přivedlo zpět do reality a donutilo ji to se na mě podívat.

„Dobré ráno Clarke a dobrou chuť." řekla zvesela.

„Co je tak veselého na pondělí hnedka po ránu?" chtěla jsem vědět.

„Ale nic..." odpověděla mi a znovu začala něco ťukat do mobilu.

„S kým si to píšeš?" zopakovala jsem svoji otázku a teď už jsem věděla, že mě moc dobře slyší.

„S jedním...kamarádem." řekla, ale chvíli přemýšlela nad tím, jak toho dotyčného člověka nazvat.

Bylo mi hned jasné, že se nejedná jenom o nějakého „kamaráda".

„Mami mně to přece můžeš říct na rovinu. Už je to pět let a je v pořádku, že chceš nějaký vztah." ujistila jsem ji.

Máma zvedla zrak od mobilu a s nejistotou v očích se na mě podívala.