Láska si nevybírá

Kapitola 14.

Clarke

Když jsme přijely k mému domu, Lexa vypnula motor a otočila se na mě. Zůstala jsem sedět a se zájmem na ni hleděla.

„Chci ti něco říct." začala Lexa.

Přikývla jsem a dala jí tak najevo, že mi může říct cokoli, co má na srdci.

„Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že nemám dobré vztahy s rodiči, protože mě neakceptují takovou, jaká jsem?" zeptala se a bylo na ní vidět, že trochu znervózněla.

Znovu jsem přikývla. Lexa se zhluboka nadechla a chvíli byla ticho, než konečně znovu promluvila.

„Jde o to, že se mi líbí holky a ne kluci. A to se rodičům nelíbí. Hlavně ne mámě." svěřila se mi.

Byla jsem trochu překvapená. Nečekala jsem, že zrovna Lexa je na holky. Pak jsem si ale v hlavě přehrála všechny ty chvíle, kdy se Ontari a všechny holky z party snažily zaujmout kluky a jediná Lexa to nedělala. I to, že žádného nemá a ani o nich nemluví. Najednou mi to všechno začalo dávat smysl.

„Clarke?" zeptala se Lexa trochu vystrašeně potom, co jsem byla v myšlenkách jinde a hleděla jsem před sebe na silnici. Až její hlas mě z nich probral a znovu jsem se na ni podívala.

„Řekla jsem ti to proto, protože jsi pro mě po velmi dlouhé době někdo, komu můžu věřit." vysvětlila a zahleděla se mi přímo do očí.

Začala jsem se usmívat. Nevěděla jsem, že pro Lexu tolik znamenám. Nic jsem neříkala a jenom jsem se k ní naklonila, abych ji mohla obejmout.

Lexa neváhala a objetí mi hned opětovala. Po chvíli jsem se od ní odtáhla.

„Děkuju, že jsi upřímná a řekla jsi mi to." usmála jsem se.

„Měla jsem trochu strach z tvé reakce." přiznala se Lexa a bylo na ní vidět, že se jí ulevilo.

„Proč?" nechápala jsem.

„Ne všichni jsou z toho nadšení. Některý holky si pak myslí, že mi jde jenom o jednu věc." vysvětlila.

„Chápu..." přikývla jsem hlavou. „Tvým rodičům tohle opravdu vadí?" zeptala jsem se trochu sklesle. Bylo mi Lexy líto. Kteří rodiče by kvůli tomuhle přestali mít rádi svoje dítě.

„Tátovi ani tolik ne, ale mámě ano. Tím, že kvůli práci táta často cestuje jsem s mámou většinou sama doma. Nikdy jsme spolu dobře nevycházely, ale když jsem jí řekla, jak to se mnou je, akorát se to zhoršilo."

„To je mi líto..."

„Už jsem se s tím smířila." pousmála se Lexa, ale i tak jsem na ní viděla, že to nemyslí úplně vážně.

Cítila jsem potřebu ji znovu obejmout. Naklonila jsem se k ní a objala ji stejně, jako před chvílí. Myslím, že to potřebuje.

„Víš, že mi můžeš kdykoliv napsat. Když se u vás doma bude něco dít a ty o tom budeš potřebovat s někým mluvit, nebo někam zajít. A nebo si někdy jenom tak popovídat. Jsem tady pro tebe." zamumlala jsem jí do ucha a než jsem ji pustila, tak jsem ji ještě jednou pevně stiskla.

Jakmile jsme se od sebe oddělily, Lexa se na mě usmívala a vypadala šťastněji, než předtím.

„Děkuju. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená." řekla tiše.

Ještě chvíli jsme si navzájem hleděly do očí, než jsem se rozhodla, že je čas jít domů. Slezla jsem z motorky a poděkovala Lexe za odvoz.