Láska si nevybírá

Kapitola 16.

Lexa

Clarke mi napsala v pondělí 7:06 ráno. Přesně tak, jak jsme se domluvily v sobotu, když jsem byla u ní doma. Odepsala jsem jí, že do půl osmé ji vyzvednu před jejím domem.

Jak jsem napsala, tak jsem taky udělala. O půl osmé jsem zastavila před jejím domem, kde už na mě Clarke čekala. Měla na sobě tmavě modré roztrhané džíny a modro bílou kostkovanou košili. Mohla jsem na ní v tu chvíli oči nechat. Moc jí to slušelo. 

Celou cestu co šla ke mně, jsem jí hleděla do očí, které jí ladily s košilí.

„Ahoj. Díky, že jsi přijela. Už jsem se trochu bála, že se ti nebude chtít." zasmála se a vzala si ode mě helmu, kterou jsem jí podala.

„Pro tebe cokoliv." ujistila jsem ji.

Clarke se za mně posadila a omotala mi ruce kolem pasu. Miluji tuhle chvíli, kdy jedeme na motorce a Clarke mě takhle drží.

Přijely jsme ke škole a já zaparkovala na svém oblíbeném místě. Sesedly jsme z motorky a vydaly se k hlavnímu vchodu. Cestou jsme potkaly Raven, ke které jsme se automaticky připojily.

„Řekla ti Clarke o tom přespání?" zeptala se mě Raven.

„Jo, už se těším." odpověděla jsem. Další čas strávený s Clarke. Kdo by se netěšil.

„Mám vymyšlenou úžasnou hru, kterou si zahrajeme." řekla nadšeně.

„Oh Raven, všichni známe tvoje úžasný hry." zaskučela Clarke.

„Jo, máte se na co těšit."

Když jsme vešly do školy, všechny tři jsme se zastavily na chodbě.

„My spolu dneska nemáme žádnou společnou hodinu, že?" zeptala jsem se směrem ke Clarke.

„Ne, uvidíme se až na obědě." odpověděla.

„Ale my dvě máme společnej tělocvik." zajásala Raven a plácla mě do ramene.

„Nemůžu se dočkat. Tak zatím." rozloučila jsem se s nimi a zamířila na první hodinu. Dějepis.

Vstoupila jsem do třídy a posadila se do jedné ze zadních lavic. Asi za 3 minuty zazvonilo na hodinu a do třídy vešel náš profesor.

„Dneska budete mít práci ve dvojicích. Rozdám vám tyhle papíry a do konce hodiny mi je odevzdáte vyplněné. Ti, co sedí samy, si k někomu přisednou." oznámil nám profesor a začal rozdávat papíry.

Nikoho vedle sebe nemám, takže si budu muset k někomu přisednout. Když jsem zvedla hlavu, abych se rozhlédla po třídě, před mojí lavicí někdo stál a shlížel na mě. Ontari.

„Dneska budu tvoje spolusedící. Snad ti to nevadí." předstírala své nadšení a posadila se na volnou židli vedle mě.

„Mám snad na výběr?" zeptala jsem se, aniž bych na tu otázku chtěla znát odpověď.

Ontari se jenom ušklíbla a vzala papír, který jsme dostali od profesora do ruky a začala si ho prohlížet.

„Jak to jde s Clarke?" zeptala se, aniž by odtrhla zrak od papíru.

„Co je ti vůbec do toho?" zeptala jsem se znuděně. Věděla jsem o co jí jde. Chce mě akorát naštvat a vyprovokovat.

„Viděla jsem, jak jsi ji dneska zase vezla do školy." 

Nic jsem jí na to neodpověděla a místo toho jsem se pustila do vyplňování papíru. Ontari to ale jen tak nehodlala vzdát.

„Ví už o tom vůbec? Určitě by byla škoda, kdyby to nevěděla." řekla s úšklebkem a já hned věděla kam tím směřuje. Na mojí orientaci.

„Měla bys začít pracovat, s takovou to do konce hodiny nestihneš." upozornila jsem ji už trochu naštvaně.

„Měla bys to vzdát. Myslíš, že někdo jako je ona o tebe bude mít někdy zájem?" řekla provokativním hlasem.

„Ontari, víš co? Prostě zmlkni. Je mi úplně jedno, co si zrovna ty myslíš." vyjela jsem po ní naštvaně.

Ontari se jenom zasmála a začala vyplňovat papír. I když to měla být práce ve dvojici, každá z nás na tom dělala sama a do konce hodiny už Ontari neřekla ani slovo.

Jakmile zazvonilo, sebrala jsem své věci ze stolu a ve spěchu došla ke katedře. Položila jsem svoji práci na stůl a odešla co nejrychleji pryč, abych byla co nejdál od Ontari. Bože, tahle holka mě opravdu dokáže vytočit.

Po dalších dvou hodinách jsem zamířila do šaten se převléknout na dvouhodinovku tělocviku s Raven. Dneska jsme měli jít na venkovní hřiště běhat.

„Co se stalo, že vypadáš tak naštvaně?" zeptala se Raven trochu udýchaně, když jsme začaly běhat.

Běžely jsme vedle sebe a po malé odmlce jsem odpověděla.

„Ontari mě naštvala." 

„Wau...jestli to takhle půjde dál, tak bude brzo rvačka." konstatovala Raven.

„Ani bych se tomu nedivila." odpověděla jsem, i když jsem věděla, že kdyby mělo dojít ke rvačce, musela bych k tomu mít opravdu dobrý důvod a nebo by mě musela Ontari hodně vyprovokovat, aby mi za ty problémy způsobené rvačkou stála.

„Až se to budeš chtít chystat udělat, musíš mi o tom říct dopředu, abych si tě mohla natáčet." řekla Raven vážným hlasem.

„Raven, to by mě musela opravdu hodně naštvat, aby mi stálo za to, mít kvůli ní problémy."

Pokračovaly jsme dál v běhu a asi po minutě Raven znovu promluvila.

„Tak vždycky to můžeš udělat někde, kde tě nikdo neuvidí."

„Raven...já taková nejsem." řekla jsem už trochu vytočeně. Zrychlila jsem v běhu a dostala se tak pár metrů dál před Raven. Myslím, že bude nejlepší, když teď budu chvíli sama a ten vztek, který mi způsobila Ontari ze mě pořádně vyprchá.

Po tělocviku jsem si šla dát rychlou sprchu a pak zamířila na oběd. Vzala jsem si talíř se špagetami a zamířila k našemu obvyklému stolu. Tentokrát u něj seděla jenom Clarke, Raven a Octavia.

„Kde jsou všichni ostatní?" zeptala jsem se, když jsem se posadila vedle Clarke.

„Přesunuli jim hodiny, takže mají oběd až za hodinu." odpověděla Octavia.

Vzala jsem příbor do ruky a dala se do jídla. Zrovna když se ke mně Clarke otočila, připravená mi něco říct, nebo se jen na něco zeptat, jí Raven skočila do řeči.

„Být tebou jsem opatrná." upozornila Clarke. „Ontari jí naštvala."

„Oh, už zase?" zeptala se mě Clarke.

„Jo, ale už je to v pohodě." řekla jsem a podívala se na ní, abych ji tím dostatečně ujistila.

„Každopádně, Clarke. Budeš chtít odvézt domů?" zeptala jsem se jí.

„Jestli ti to nebude vadit..."

„Jasně že nebude." pousmála jsem se.

„Bellamy by se měl od Lexy učit, jak se správně chovat k holkám." řekla Octavia, když nás s Clarke sledovala, jak se na sebe navzájem usmíváme.

Rychle jsem se podívala zpátky do talíře a bylo mi jasné, že se celá červenám.

„To byla jenom sranda." dodala rychle Octavia, když si všimla mojí rekce.

„Jo, já vím." zamumlala jsem a začala do sebe rychle cpát špagety.

„Clarke, v kolik máme dojít v tu sobotu?" zeptala se Raven.

„Třeba ve čtyři?" navrhla Clarke.

Všechny tři jsme souhlasily a konečně jsme se daly pořádně do jídla, abychom odsud mohly co nejdřív odejít a vyrazit domů.