Láska si nevybírá

Kapitola 49.

Lexa

Když jsem zůstala stát sama opuštěná před domem Clarke, nevěděla jsem, co dělat. Mísil se ve mně vztek a smutek zároveň. Proč to Echo vyfotila a poslala Clarke? Myslela jsem si, že jsme kamarádky. A přece není možné, aby Clarke věřila tomu, že ta pusa, kterou mi Costia dala, byla vzájemná. Zná mě už dost dlouho na to, aby věděla, co k ní cítím.

Jediné místo, kam bych teď mohla jít, je u Luny. Jenomže potíž je v tom, že je pořád i s Raven na rugby zápase. Nezbývá mi nic jiného, než na ně čekat před jejich bytem. Nasedla jsem na motorku, svůj malý kufr si vzala s sebou a vyrazila jsem.

Seděla jsem asi dvě hodiny před dveřmi od jejich bytu na kufru a celou dobu hleděla do země. Co se to sakra stalo. Musím Clarke dokázat, že za všechno může Costia. Nemůžu Clarke ztratit. Znamená pro mě všechno. Díky ní jsem se dokázala dostat ze všech těch problémů a jenom díky ní jsem šťastnější člověk.

Z mých myšlenek mě náhle vyrušily blížící se kroky, které byly stále hlasitější. Zvedla jsem hlavu a před sebou spatřila Raven s Lunou, jak na mě zaraženě hledí.

„Ehmm..." začala jako první Luna, ale já jí rychle skočila do řeči.

„Nic neříkej. Dneska nemám kde přespat."

„Vy jste se s Clarke pohádaly?" zeptala se Raven a zmateně se podívala na Lunu a potom na mě.

Sklonila jsem hlavu, abych se jí nemusela dívat do očí. „Nechci o tom mluvit. Prostě teď nemám na nějakou dobu kde spát." zamumlala jsem. Při té myšlence, že teď nebudu každý večer usínat a každé ráno se probouzet v náručí Clarke, se mi do očí nahrnuly slzy. Rychle jsem je rozmrkala, aby si toho holky nevšimly.

„Dobře, tak pojďme dovnitř." řekla nakonec Luna a pomohla mi se postavit. Vzala jsem si kufr a vešly jsme dovnitř do bytu. „Můžeš spát v mém pokoji." prohlásila, když jsem hledala místo, kam postavit kufr.

„To je dobrý. Vystačím si se sedačkou." odpověděla jsem.

„Dobře, ale kufr můžeš mít u mě v pokoji." řekla Luna.

Souhlasila jsem a odnesla si kufr k Luně do pokoje. Raven mi mezitím donesla nějaké deky, abych se mohla čím přikrýt. Bylo už pozdě večer, takže Raven s Lunou si zalezly každá do svého pokoje a já si lehla na sedačku. 

Hned zítra ráno si musím promluvit s Clarke a vysvětlit jí, jak to všechno bylo. Nesmím o ni přijít. Nevím, co bych bez ní dělala. Slzy, které jsem celou dobu zadržovala, jsem nechala volně stékat po tvářích a doufala, že zítra se vše vyjasní.

Druhý den ráno jsem přijela brzy do školy, abych mohla stát před vchodem a sledovat, kdy půjde Clarke. Pomalu už se blížil začátek první hodiny a Clarke pořád nikde. Sakra. Nemůžu na tu hodinu přijít pozdě. Naposledy jsem se podívala do dálky na parkoviště, ale neviděla jsem ji. Vešla jsem tedy do školy a rozhodla se, že ji půjdu hledat po hodině.

Když jsem procházela chodbami po první hodině, všimla jsem si pár metrů od sebe Octavie. „Octavie!" zavolala jsem na ni a rychle k ní přiběhla.

„Ahoj Lexo, co se děje?" zeptala se, když viděla, jak naléhavě vypadám.

„Neviděla jsi Clarke?"

„Ne, dneska jsem ji ještě neviděla."

„Dobře, díky." řekla jsem a odešla od ní, abych mohla pokračovat ve svém pátrání.

Už jsem to pomalu vzdávala, a tak jsem se rozhodla, že jí zkusím zavolat. Vytočila jsem její číslo a doufala, že to zvedne. Ale nezvedla. Zklamaně jsem si povzdechla a zastrčila mobil zpátky do kapsy.