Láska si nevybírá

Kapitola 10.

Clarke

Čtvrtek utekl strašně rychle. Dopoledne jsme měli lukostřelbu a odpoledne jsme si vyzkoušeli bungee-jumping. Než jsem se stačila vzpamatovat, tak nastal večer. Byly jsme s holkami po večeři a každá z nás ležela na své posteli v chatce.

„Nemůžu uvěřit, že to uteklo tak rychle." řekla do ticha Octavia.

„A v pondělí zase do školy." stěžovala si Raven.

„No jo, co se dá dělat..." dodala Harper.

Ještě chvíli jsme tam jen tak ležely a povídaly si, dokud jsme nedospěly k závěru, že bude nejlepší jít spát.

Ráno nás vzbudil budík o něco dřív než předchozí dny. Důvodem bylo to, že nemáme sbalené žádné věci. Nechaly jsme to na poslední chvíli, a tak dnes musíme vstávat dřív abychom to stihly.

Balení bylo poněkud náročné, protože během pobytu jsme tady udělaly nepořádek a nějaké věci se nám pomíchaly, takže jsme měly trochu problém poznat čí je co. 

Když už jsem si myslela, že mám konečně sbaleno, ozvala se z druhé strany chatky Raven.

„Clarke, tohle je tvoje." 

Otočila jsem se a na hlavě mi přistála podprsenka, kterou po mně hodila. Přibalila jsem ji k ostatním věcem a doufala, že teď už mám konečně všechno.

Když jsme měly všechny čtyři sbaleno vydaly jsme se na snídani.

Vešly jsme dovnitř a já se začala automaticky rozhlížet po prázdném stolu. Místo něj jsem našla stůl u kterého seděl Monty a Jasper. A nebyli sami. Společně s nimi tam seděla i Lexa. 

Široce jsem se usmála a ukázala holkám stůl u kterého sedí. Vzaly jsme si snídani a přisedly si k nim.

Sedla jsem si vedle Lexy, která mě přivítala svým úsměvem.

„Ahoj." pozdravila mě stále s úsměvem na tváři.

„Ahoj." odpověděla jsem a úsměv jí oplatila. 

„Taky se tak netěšíte domů?" zeptal se nás všech Jasper.

„Ne." řekla Raven a ostatní jsme s ní souhlasili.

Určitě bych tu zůstala déle, ale zase to není tak, že bych se netěšila domů. Doma na mě bude čekat máma a se všemi se budu vídat každý den ve škole.

Podívala jsem se na Lexu, která už tak šťastně jako před chvílí, kdy mě viděla nevypadá. Říkala, že s rodiči nemá dobrý vztah, takže z její strany asi ani není důvod k tomu, aby se těšila domů.

Po snídani jsme se všichni sešli před chatkami s kufry u nohou. Kane s ostatními učiteli nám zhodnotili celý kurz a řekli nám informace k odjezdu. Půl hodiny na to dojel bus, který nás měl dovézt domů.

Sedla jsem si zase s Raven se kterou jsem byla domluvená. Bylo mi ale líto Lexy, která musela sedět s holkou z jejich party. Respektive z party Ontrari. Budu doufat, že s nimi už Lexa nebude trávit žádný čas a bude jenom s námi.

Octavia s Harper se posadily za nás. Když jsme byli všichni uvnitř a seděli jsme, dali jsme se jízdy.

Původně jsme měli jet jenom tři hodiny, ale nakonec se to protáhlo na pět, protože jsme stáli v dopravní zácpě.

Před čtvrtou hodinou odpoledne jsme konečně dojeli před školu. Vystoupili jsme a začali tahat naše kufry z busu. 

Když jsme je měli vytažené postavila jsem se s holkami kousek stranou.

„Tak v pondělí." řekla jsem a postupně jsem je všechny objala.

„Užijte si víkend." popřála nám Octavia. 

Popřály jsme jí to stejné a všechny tři se vydaly na cestu. Já jsem tam ale zůstala stát, protože jsem se chtěla rozloučit ještě s Lexou.

Otočila jsem se ke studentům, kteří tady zbyli a začala ji hledat. Stála kousek od busu a já se vydala hned za ní. Chystala se na odchod, ale jakmile zahlédla, že se k ní blížím, zastavila se.

„Nemysli si, že odejdeš bez rozloučení." upozornila jsem ji a zastavila se kousek před ní. 

Postavila jsem kufr vedle sebe a sevřela Lexu v objetí. Lexa ze začátku celá ztuhla. Asi nečekala, že ji obejmu. Hned na to ale kolem mě omotala ruce a začala mi objetí oplácet. Po chvíli jsem se od ní odtáhla a podívala se na ni.

„Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat Lexo." řekla jsem upřímně.

„To já taky." usmála se.

„Máš moje číslo, tak kdyby cokoli, můžeš napsat nebo zavolat." ujistila jsem ji.

„Děkuju." řekla Lexa a zahleděla se mi do očí. Po pár vteřinách mě stáhla zpátky do objetí. Tentokrát jsem byla překvapená zase já, ale neváhala jsem a objetí jí bez přemýšlení opětovala.

Po chvíli svůj stisk povolila a pustila mě.

„Tak v pondělí ahoj." usmála jsem se a chytla kufr zpátky do ruky.

„Ahoj." bylo jediné co řekla. Usmála se také a potom se ke mně otočila zády a vydala se směrem domů.

Přišla jsem na zastávku a naštěstí jsem nemusela ani dlouho čekat na bus. Nastoupila jsem a jako vždycky, když jsem jela busem, jsem si do uší strčila sluchátka, aby se mi cesta zkrátila.

Konečně jsem se dostala ke dveřím svého domu a zazvonila na zvonek. Po pár vteřinách se otevřely dveře ve kterých stála máma. 

„Clarke!" vyjekla a rychle mě ve dveřích objala.

„Ahoj mami, můžeme jít alespoň dovnitř?" řekla jsem unaveně.

Máma mě pustila a pomohla mi s kufrem dovnitř.

„Tak jak ses měla?" zeptala se zvědavě když jsme došly do obýváku.

Vyvalila jsem se na gauč a začala jí vyprávět všechny zážitky i to, jak jsem se seznámila s Lexou.

„Doufám, že mi ji taky někdy představíš." řekla máma, když jsem jí o všem pověděla.

„Jestli bude chtít, tak proč ne." pokrčila jsem rameny.

Máma se usmála a zvedla z gauče.

„Nachystám ti večeři, zatím si můžeš jít vybalit a odpočinout, než to udělám."

„Dobře." souhlasila jsem a zvedla se také. 

Vzala jsem si z chodby kufr a šla s ním nahoru do svého pokoje. Rozhodla jsem se, že jako první si dám sprchu. Vybalování může počkat.

Po horké sprše jsem si lehla do postele a zavřela oči. Nevím proč, ale něco mě nutí stále myslet na Lexu. Musím myslet na to, jak se na mě pokaždé usmála když mě viděla a jak milá ke mně byla. Není to ani hodina a už mi i celkem chybí.

Z mých myšlenek mě nakonec probrala máma, která mě zavolala k večeři.