Neptej se

IX.

,,Počkejte! Podržte ty dveře!"
,,Jdete sem?"
,,Ano," proklouznu pootevřenými vchodovými dveřmi, mazaně se tak vyhnu nutnosti zvonění a překvapení o mé přítomnosti nabere na síle, ,,děkuju moc."
,,Ale ne že někomu řeknete, že jsem Vás sem, mladíku, pustila já, ještě někoho vykradete a já zůstanu na ulici."
,,Ne," nad poznámkou starší ženy se zasměju, už tak mám skvělou náladu, ,,toho se opravdu bát nemusíte... ukažte, pomůžu Vám s těma taškama."
,,Vy jste hodný..." s vlídným úsměvem mi těžké tašky předá a i přes možnost využití výtahu se rozejde nahoru po schodech. Nevyčítám jí to, sám se radši projdu, kdo ví, jak dlouho teď budu sedět... nebo snad i ležet? Možná se i zapotím. Jak jsem tak Maddie při našich rozhovorech pozoroval, snad by si i dala říct. 
A já bych rozhodně nebyl proti.
,,Vy ale nebudete zdejší, nemám pravdu?"
,,Ne, to ne. Jenom jdu na návštěvu."
,,A kampak?"
Neškodná babička, jak by mi ta mohla uškodit. Možná je čiperná, k Gerardovi Argentovi má však pořád na míle daleko. ,,Třetí patro."
,,Á, ano, ano, mohla jsem si myslet... Daphne, že?"
Bude, bude. Jak já se těším, jako malý harant. S úsměvem zatřesu hlavou: ,,Její spolubydlící. Madelyn Lambertová." Hmm. Vlastně to nezní zas tak špatně.
,,Maddie! No samozřejmě, naše myška. Už bylo načase."
,,Prosím?"
,,Chudák, taková hezká holka a ona je pořád sama. Skoro ji ani nevidím vycházet ven za nějakou zábavou."
,,Hmm." Copak máš za problém, Maddie? Je to pravda, nebo se jenom se stařenkou nešťastně míjíte? ,,Tak, po promoci to snad bude lepší."
,,To mi říkává i ona, ale já tomu moc nevěřím. Přitom taková veselá holka to bývala, pomohla, jak jen mohla, ale nakupilo se toho. Tady v baráku se ví všecko, jsou tu tak tenké stěny, že kdo poslouchá, slyší... děkuju za pomoc," znovu si vezme tašky. Druhé patro, jestli jsem počítal správně. 
,,Rád jsem pomohl."
Tak. Dobrý skutek mám tenhle rok z krku. Teď je čas si užívat. 
S rukama v kapsách mé oblíbené kožené bundy, o které už stihly vyvstat obavy, jestli po dnešní návštěvě nepřijdu i o ni, beru schody po dvou, sic mě od vytoužené zábavy dělí pouhé patro. Upřímně se na Maddie těším. Nechápu jak to dokázala, ale od doby, co mi dala možnost se otevřít, i když ne stoprocentně upřímně, ze sestřina srdce mi spadl obrovský kámen. Moje psychika tolik cení, že ji opět vídám pouze v nočních můrách, Benji mě hned několikrát stačil upozornit, že doslova zářím. 
Aby taky ne. Konečně můžu pořádně dýchat. 
A ona mě ještě nechala jíst zadarmo... z lítosti, to je mi víc než jasné, a za normálních okolností bych jen odešel, jenže jsem jí opravdu vděčný. A jestli jí mám pomoct s nějakým blbým projektem, to je to nejmenší. Aspoň vypadnu od kluků účelně a nemusím po zábavě doslova pátrat. 
A jsem zvědavý na tu její spolubydlící. 
Z posledního schodu dělicího mě od patra doslova vyskočím, hned stanu u prvních dveří. Ne, tady ne... asi to bude naproti.
Anebo kecala, mrška.
Daphne Rhodesová
Tady to je. Ani nemusím kontrolovat dvě jména podtím.
Doufám, že spolubydlící není pryč. I když, podle rozruchu uvnitř obavy pomíjí. Stačila zmínka a Maddie žárlivostí div nepukla, snad mě nepřipraví o to potěšení užít si její dotčenou tvář. To by mi úsměv povadnul.
Naštěstí mi koutky hned vystřelí ještě výš.
,,Ty musíš být Theo. Pojď dál." 
,,Díky," s úsměvem práh překročím. V malé vstupní místnosti toho moc k vidění není, snad mi proto dívka nebude mít za zlé, když si ji sjedu pohledem. ,,A ty musíš být Daphne," lehce neochotně jí vzhlédnu k očím, ,,Maddie nelhala, fakt jsi moc hezká." A ví to, o tom není pochyb. Není náhodou, že má tak nedabyle pohozené vlasy, které naoko neúmyslně směřují k jejímu výstřihu. To se takhle oblékla pro mě? Má se čím chlubit, to má. Vždyť i úsměv má nádherný, takovéhle přivítání si nechám líbit.
Uh, proč jen mám slabost pro blondýnky.
,,No jaký jsi ty gentleman. K tomu ještě hezčí a svalnatější než na té fotce, cos Maddie poslal."
Následuju její kroky s úsměvem tak širokým, až mě i po pouhých pár vteřinách tváře bolí do nepříčetnosti, pomíjím jaksi známý, přesto cizí pach. Ani nevím, co mi lichotí víc - že se Maddie mojí fotkou chlubila, nebo že ve mně blondýnka nachází zalíbení. 
Jedno je jasné. V tomhle bytě rozhodně nejsem naposledy. 
I když výraz mé bývalé spolužačky tvrdí něco úplně jiného. ,,Ahoj, Maddie," culím se vědomím, že všechna slova jasně slyšela. Kdybych se teď na místě otočil a odešel, snad by se ani nezlobila. 
To bych si ale nedovolil. Vždyť zábava teprv začíná.
,,Ahoj, Theo," ani upřímně usmát se jí nedaří. Ale no... povol s tou žárlivostí a otrávením. Sotva jsem něco řekl. ,,No, Daphne už znáš, tohle je Oliver," pokyne k chlapci, co se po vyslovení svého jména jako na povel postaví. 
To jeho pach mě tak dráždí. Proč?
,,Oliver," natáhne ke mně ruku nuceně. Je víc než jasné, že kdyby mohl, hned by odešel, nesnese moji přítomnost a to mě sotva viděl. ,,Oliver Austin," dodá i s přijmením.
Tak moment, moment... cože?
Austin?
,,Hmm..." No jasně. To je ten pach. Tak tohle je ten Rogerův trhlý mladší bráška? Jak jsem mohl hned nepoznat pach nadpřirozena, konkrétně vlkodlaka. Ví snad o mně? Má jméno Theodore Raeken spojeno s tváří přítele, společníka svého staršího bratra? ,,Rád tě poznávám. Olivere," sevřu jeho ruku, snaže se mu z očí přečíst jeho postoj ke mně. 
,,I já tebe," jeho sevření je pevné, snad i lehce vzteklé. No jasně, tuhle lež bych prokouknul i bez poslouchání tvého srdce. Tak o koho ti jde? O Maddie, Daphne nebo Rogera?
,,Prosím, sedni si," pobídne mě vlídný pro mě nový hlas, bez váhání zaujmu místo přímo vedle ní. Maddie se i zamračí, snad že jsem nevyužil příležitosti tisknout se k jejímu stehnu, místo toho se skoro tisknu k její plavovlasé spolubydlící. Věděl jsem, že nebude těžké ji rozpálit, ale... stačilo tak málo... ,,Jen tak brzo vás do toho pokoje nepustím, chci blíž poznat toho muže, který Maddie půjčil bundu a přišla díky němu domů celá roztopená." Až tak?
,,Daphne, notak!" Maddie se snaží bránit. Všechna snaha marná, pochybuju, že by to nebyla pravda... jen by mě to samotného nenapdalo. Vyvstává otázka, opravdu si mě pozvala k sobě kvůli projektu do psychologie? Nezamýšlí spíš něco fyzického?
,,Půjčil bundu," otočím se k Daphne, žárlivost brunetky stačí cítit, ,,vypadá to, že spíš dal. Ale tak, já nezmrznu, mně je pořád horko." Dobře, nestačí Maddie jen cítit, letmo se po ní ohlédnu. Červená se jako rajče, teď musí být horko i jí. No, pak že půjčovat bundu, žádné takové. Jen ať se červená. Můj široký úsměv jejím směrem v ní ten ostych snad ještě pobouzí. 
,,Dneska si ji klidně můžeš vzít," nebrání se otravě ve svých slovech, taky věnuje spolubydlící ne úplně potěšený pohled. Ach, Maddie...
,,Zajímavé..." nedá jí to, konečně si mě prohlédne. Zalíbení ve vzduchu mě těší, aspoň trochu rozhání tu žárlivost z dalších dvou přítomných, které ani jednoho snad má přítomnost netěší.
Jako by mi to vadilo. Užívám si obdiv.
,,Ne že tu zachvilku Maddie bude mít celý tvůj šatník."
Neudržím to, tahle narážka, jež mně samotnému už stačila proběhnout hlavou, je ta pomyslná poslední kapka, co otevře má ústa a nechá všechen zadržovaný smích vyplout ven. Proč s každám není takováhle dobrá řeč, to bych se lidskému kontaktu tolik nevyhýbal. ,,Musíme ji naučit nosit vhodné oblečení, když jde ven. Ještě bude beze mě a zmrzne."
Že Daphne je jediná, kdo mou radost a pobavení sdílí, mě zaprvé ani nepřekvapuje, zadruhé ani netrápí. ,,To teda. Pořád se klepe, někdy nastaví termostat na tak vysokou teplotu, že je to tu jak v sauně."
A potom jsou tu moji spolubydlící, kteří mě mrazem vyhání z postele. Nejednou na mě vysypali led, pod peřinu mi hodili sníh. To se i Benji činí, své pobavení omlouvá tím, že mi tím jenom pomáhá vstát. Zmetek. Sice ho mám rád, ale... jestli si myslí, že mě takhle donutí spát v triku, šeredně se pletou. ,,U nás by to nezvládla. Když je zima, je zima v celém baráku, že musíme i spát v mikinách." Oni musí. Já se radši budu drkotat zimou, než spát bez trika. 
,,Uvědomujete si, vy dva, že tu sedím?"
Ach, jak libý to hlásek. ,,A já už se bál, že se mnou nemluvíš," nahlédnu na hostitelku přes Daphne, předloktím se zapřu o stehno. Věřím, že mi ještě něco poví, ať už úsměvnou poznámku nebo výčitky. Vždyť kvůli ní jsem tady. 
Abych si vychutnal, jak žárlí. 
No, a dokonce už se i usmívá. A to stačilo tři vteřiny nevěnovat pozornost dívce těsně po mé levici. ,,Nabídnu ti něco?"
Ta už je snad zvyklá, že se potkáváme jenom v baru. ,,Uvědomuješ si, že nejsi v práci?" zasměju se vřele. ,,Nic, díky."
Uh, kam jen se poděla ta žárlivost. Maddie, notak! ,,Haha. Kdyby něco, tak řekni." A přece jen jí úsměv sluší víc.
,,Slyšela jsem, že tam jste se poznali," Daphne se nedává dlouho prosit, ,,je to tak?"