Neptej se

IV.

,,Capital Highway!"
,,Co to meleš? Capital Highway je úplně na druhou stranu!"
,,Prý ho naposledy viděli na Capital Highway!"
,,To je blbost! Varuju vás, nejezděte tam, tam určitě není!" křičím do vysílačky zběsile, sotva při rychlém probíhání ulicemi Portlandu stíhám dýchat a ještě se tu s nimi mám hádat. Nevím, který kretén nahlásil, že byl divoký vlk naposledy spatřen v opačné části města, avšak mé smysly se nikdy nepletou.
Cítím to. Cítím jeho pach.
Kluci mě možná mají za blázna, protože místo ve vozidle zkoumám ulice pouze v teniskách, když jsem to ale minule byl já, kdo vlka našel, nechali mě v tom a už mi mou taktiku neberou. Vědí, proč mě přijali, stačili si všimnout, že nejenže mám k vlkům jiný vztah, ale zároveň s nimi soucítím víc než s lidmi, párkrát už nadhodili, jestli nakonec nejsem vlkodlak.
A já nelžu, když tvrdím, že k vlkodlakovi mám daleko.
Za ty roky, co pracuju ve vlčím útulku, jsem na sobě přesto zaznamenal určité změny. Každé kousnutí od vlka, každé škrábnutí, všechno mi jen do těla dodává víc vlčí DNA. Vlčí smysly se mi tak možná ještě zbystřily, avšak na úkor jiných mých výjimečných vlastností.
Zranění jejich přičiněním se nebojí tak rychle, jako zranění způsobena rukou lidskou, vlkodlačí, či snad mou vlastní.
Když mě kousne vlk a jeho sliny se v ráně smísí s mou krví, zranění nezmizí do minuty jako když by mi ublížil kdokoliv jiný. Trvá to den, dva, někdy dýl. Spíš mě štve ta bolest. Nechápu, jak takhle lidé můžou normálně žít. Život smrtelníka je složitý, často jsem i rád, že jsem přece jen konec svého dětství a pubertu prožil v dobrodružném, nadpřirozenem duchu.
Proto si hon na nebezpečného vlka shánějícího se po své smečce nadměrně užívám.
Zabíhám do uliček jen podle pocitu, mířím, kam mě to táhne; zděšené tváře svědčí, že se táhnu správně. Puberťáci telefony zřejmě natáčí, maminky drží své děti zpátky, ostatní se po sobě zděšeně dívají. ,,Promiňte," přiběhnu k jedné vystrašené ženě s dcerkou tisknoucí se k její noze, ,,můžu se zeptat, co se tu stalo?"
,,To jste to neviděl?" otočí se po mně. ,,Vlk! Normálně tady proběhnul vlk!"
A mám tě. 
Bez díku znovu naberu na rychlosti směrem, kterým se všichni dívají, předpokládám, že právě tam se vydalo nebezpečné zvíře. Je zázrak a zároveň obrovské štěstí, že nikomu neublížil. Dokud nezaútočí, máme naději, nemusíme vytahovat donucovací prostředky. Klukům jsem domlouval, slíbili mi, že pokud to nebude nutné, budou jednat v souladu se zvířetem. ,,Hoši, mám ho," oznámím kolegům přes vysílačku, ,,mířím přes Canyon Road, někde tu bude. Opakuju, otočte to na Canyon Road, směrem do centra."
,,Seš si jistý?"
,,Mazejte na Canyon Road!" a dál se věnuju běhu. Rozhlížím se dokola, odhodlaně utíkám za křikem a... jemným vrčením. Je blízko. 
Prosím, nepokaz to...
Z uličky napravo mezitím stačilo vyběhnout dalších pět lidí, dva dokonce volají pomoc. Jestli si myslí, že takhle nějak pomáhají, tak jsou mimo, jenom tím vlka víc rozzuří.
Nepletu se. Opravdu se krčí v rohu, obklopen vyděšeným davem plným adrenalinu. ,,Ustupte!" vykřiknu a s rukou napřaženou se rozeběhnu ke zvířeti. Následná bolest mě však přesvědčí, že bych se i v takovýchto chvílích měl dívat na cestu. Dav leknutím zadrží dech, jak tělo mladého muže nabere auto a přeletí přes kapotu na druhou stranu silnice. Jsem si jistý, že jsem slyšel křupnutí, bolest v hrudníku by tomu odpovídala. Aby mi nebylo líto, že už od osmi let vnímám bolest slaběji než ostatní, z plechu dopadnu ramenem na pod sněhem ukrytý obrubník chodníku. Zabručím si pro sebe, jak se bolest snažím potlačit. Často slabé chvilky nemám, nikdy se nesnažím úplně projevovat své city, ale i když bych se teď víc než rád opřel támhle o zeď paneláku a nevnímal svět, právě teď si to nemůžu dovolit. V nebezpečí nejsou jen přihlížející lidé, nejhorší osud hrozí právě vlkovi.
Auto možná zastaví, já se však s paží přes žebra vyhrabu na nohy a druhou rukou dávám lidem najevo, aby zůstali v klidu, aby hlavně nedělali žádné prudké pohyby a nestrachovali se ani o mě ani o agresivního tvora. ,,Jsem v pohodě," snažím se dav držet dál, vidím, že už ke mně chtějí přiběhnout se starostmi, ,,nic mi není, fakt, jsem v pohodě. Nehýbejte se." 
,,Pane, nestalo se Vám-"
,,Zůstaňte kde jste!" zkřiknu muže, jenž právě vystoupil z onoho překážejícího auta. A sakra. Polda. 
,,Pane, záchytka už je na cestě, radši ustupte, určitě jste zraněný-"
,,Já jsem ze záchytky. Nic mi není, nechte mě dělat svoji práci. Nikomu neublíží, když nebude mít důvod. Hlavně nestřílejte. A uhněte." Nehodlám se mu dál věnovat, místo toho si rukou napravím rameno, až stejně jako předtím moje teď už znovusrostlá žebra křupne, avšak já pouze bolestně vydechnu, nemám čas trpět. ,,Nikdo ani hnout," pravím rázně, rukou s napraveným ramenem opět ukazuju za sebe, aby se dav zbytečně nepřibližoval a celkově se zdržel prudkých pohybů, druhou paží si ještě rychle promnu spravená žebra. Přestože dál rozdávám individuální příkazy, například aby dva mladíci schovali ty telefony, protože tohle není show, stačil jsem s vlkem navázat oční kontakt a vzdát se ho by mohlo mít katastrofální následky. ,,Uklidni se," snažím se vlka zbavit nepříčetného vrčení a cenění zubů. Chápu, proč se ho lidé bojí, kdybych nevěděl, co vím, taky bych asi tasil pistol. Nejspíš v celém městě není nikdo, kdo by se se takhle odhodlaně postavil divokému zvířeti tváří v tvář. Jasně, taky mám strach, ale ne o sebe. Já vím, co dělat. Postupným přibližováním zmenším vzdálenost mezi námi na pouhý metr, i ten záhy smažu, když si k vlkovi dřepnu a natáhnu k němu ruku doteď ovíjející mé vnitřní zranění. ,,Neboj se, neublížím ti." Nerozumí mi, z tónu mého hlasu a mých pomalých, nezáludných pohybů však snadno pozná, že přicházím v dobrém. Stačí jediná věc, aby mi věřil úplně, jenže tu si dovolit nemůžu... musím to vymyslet jinak. Bez ní to nejde. Pro lidi si promnu tvář, celou si ji schovám do dlaní, avšak pouze rukama tvořím bariéru od pohledu na nadpřirozeno. Jediný vlk přes pootevřené dlaně vidí mé žluté oči, mé ostré tesáky, skrz něž na něj slabě zavrčím. 
A nedůvěra je ta tam.
Vlk ke mně s úctou přistoupí, dokonce se mi svým způsobem ukloní. Nejen že ze mě ucítil vlka, jak jsem se ještě před půl hodinou válel po zemi s Liamem, ale ukázal jsem mu svou druhou stránku, tu, kterou s ním mám společnou. Nejsem první vlkodlak, se kterým má tu čest. ,,No, tak je hodný," s úsměvem mu prohrábnu srst. Třese se zimou, chudák, jak tlapkami rozráží sníh na zmrzlých dlaždicích. Už aby tu byli Alex a Benji s dodávkou.
,,Tak, vážení, rozejděte se," hlásá strážník za mými zády. Tohle je nějaký jiný ale. Vlk se ke mně zrovna lísá, mám šanci se tak ohlédnout; no jo, vůbec jsem si nevšimnul, že přijelo další policejní auto. Každý jeden ze čtyř strážníků drží v ruce nějaký násilný prostředek - zbraň, taser, pušku na šipkami... no zkusí si na tohohle vlka jen šáhnout, idioti.
Moment, vážně jim teď řekl, ať se rozejdou? To je debil, to snad ani není možné. Teď budu muset vlka nějak zaměstnat. ,,Hele, máš hlad?" z kapsy vytáhnu suchar, vlk ho bez meškání zhltne přímo z mojí ruky. Ten musí hladovět už dny. Vřele ho podrbu za oušky, má energie však zpomalí. ,,No to snad..." pozorně si prohlédnu jeho ucho. Místo smutku kvůli zranění se však ještě víc usměju: ,,Já to věděl." Vlků s takto zdeformovaným levým uchem už v útulku pár máme, pozorováním jsem zjistil, že všichni byli jedna smečka a my jsme je znovu dali dohromady. Tenhle chudák je jen hledal. A teď bude konečně zase s nimi.
No sláva. Už jsem myslel že se jich nedočkám. ,,Dělejte, otevřete dodávku," poručím Alexovi a Benjimu, sotva vyskočí z auta. Radši se zdržují jakýchkoliv komentářů a rychle konají, vědí, že s těmito bytostmi není radno si zahrávat. ,,Ták," lehce se zvednu, svým pohledem znovu přísně protínám ten vlkův. Nesmím se teď podívat jinam, vyděsilo by ho to. ,,Nikdo ani hnout," zvýším hlas a jak jednou rukou dávám okolí najevo, aby se drželi dál, prsty ruky druhé vábím vlka za sebou; couvám směrem k zaparkované dodávce, ,,a dívejte se jinam, hlavně nenavazujte oční kontakt. A ani slovo, nikdo z vás, další hlasy by ho jen zmátly." Napětí ve vzduchu už tak stačilo vyprchat, lidé pochopili, že když se chovají v rámci mezí, nemají se čeho bát. Vlk nevnímá nikoho kromě mě, soustředí se jen a pouze na mě; mé pohyby, můj pohled, vibrace mého hlasu. Nejsem nepřítel.
Narozdíl od toho kreténa, který si zapomněl vypnout blesk u foťáku.
Hlasité cvaknutí vyleká jak mě zabraného do vedení, tak už klidného vlka; v tom se znovu probudí to zvíře. Má strach, myslí si, že mu fotograf chce ublížit. A dav zvědavců s očima nalepenýma na tmavé srsti nepomáhá. ,,Ne, ne, pojď sem!" skočím zpět před vlka, doufaje, že je ještě čas, že nezaútočí... 
A taky nezaútočí.
Bolestí stačí jen zakvílet a bezvládně padne na bok. 
Do očí se mi nahrnou slzy. ,,Ne, ne, ne..." padnu na kolena, šipku rychle vytáhnu ven s nadějí, že se zvíře stačí probrat. Látka už však proudí jeho tělem. ,,Který kretén!" zařvu na policisty přede mnou, zorničky mi spadnou na strážce zákona s puškou v ruce. ,,To nemůžete myslet vážně! Máme snad dohodu!"
,,Theo," Benji mě chytne za paži a drží mě zpátky, když vstanu; ví, že dokážu být agresivní, nechce, abych na strážníka vlítnul.
,,Máme dohodu, že dokud nikomu neublíží, necháte to na nás!"
,,Pane, vlk se chystal zaútočit-"
,,Měl jsem to pod kontrolou! Byl jenom vyděšený, byl zmatený, v neznámém prostředí, nikomu by neublížil!"
,,Pane, měli bychom Vás vzít do nemocnice, vaše rameno-"
,,Do háje s ramenem, uvědomujete si vůbec, co jste právě způsobili? Když se probere, bude na tom ještě hůř! Bude chtít zaútočit nejen na nás lidi, ale i na ostatní vlky, budeme ho muset dát do kotce! Nebyl nebezpečný, jenom hledal svoji smečku! Svoji rodinu!"
,,Theo, pojď, nech to plavat..."
,,Jaké nech to plavat?!" vyškubnu se jeho sevření a otočím se na ně na oba. Tady mi něco nehraje. Jsou až moc nervózní. ,,Ne... to nemyslíte vážně, že ne?"
,,Jenom spí, bude v pohodě."
Nevěřím svým očím. ,,To vy dva jste jim řekli, ať ho uspí."
Jejich mlčení je pro mě víc než jasným důkazem.
Nevěřícně zatřesu hlavou, mé uchechtnutí pramení z čisté ironie. ,,Řekněte mi, že to není pravda."
,,Někdy to nejde jinak."
,,Ale teď to šlo jinak! Vždycky to jde jinak! To jste fakt tak zabednění?!"
,,Přestaň se tvářit, že ti na nich nějak zvlášť záleží. Je to jenom práce."
,,Ten vlk není o nic míň živé stvoření než ty, než ty, než všichni, co tu stojí! Neublížil by bezdůvodně, narozdíl od vás dvou totiž přemýšlí!"
,,Jenom spí, děláš, jako by mu to ublížilo."
Kdybychom tu neměli diváky, asi bych jim na místě rozdrásal hrdla. ,,Nechápu, že ze všech lidí tady zrovna vy máte tu drzost starat se o vlky," sehnu se ke střelenému zvířeti se snahou ho zvednout, abych ho mohl odnést. 
,,Pane, asi byste ho teď neměl tahat, mohl byste si ještě víc ublížit."
,,Nekecejte mi do toho, jak mám dělat svoji práci," odseknu policistovi otráveně.
,,Ještě víc?" nechápe Alex. ,,Jak jako ještě víc?"
,,Theo?"
Nechám vlka na zemi a vytočeně vstanu zpátky k nim: ,,Přeletěl jsem přes auto."
,,Cože?!"
,,Jsi v pohodě?"
,,Nešahejte na mě! Už vám nevěřím ani slovo, ani jednomu! Tohle jste pěkně posrali. Máme jim pomáhat a chránit je!"
,,Jsi zraněný?"
,,Jste idioti, fakt že jo," otočím se zpátky k vlkovi. Ti lidi už mě fakt štvou. ,,Na co tu pořád čekáte? Běžte si po svých! Tenhle vám už neublíží!" nervy mám na drát. Ugh, tak rád bych někomu vrazil pěstí, zkopal do krve. Zasloužili by si to, všichni. Hlavně ten fotograf. Má štěstí, že si nepamatuju jeho tvář.
,,Vem si na zbytek dne volno," zastaví mě Alex.
,,Postaráme se o něho, neměj strach," přidá se k němu Benji.
,,No to víte že jo. Žádný takový, nevěřím vám ani nos mezi očima."
,,To není žádost," Alex ztratí i tu trošku empatie, co vůči mně choval, ,,to je rozkaz. Pro dnešek máš padla, klidně i pro zítřek."
,,Na tohle nemáš právo."
,,Mám. Pořád jsi pode mnou. Je to ve smlouvě."
,,Vážně chceš teď řešit blbou smlouvu? Tady jde o toho vlka!"
,,Zvládneš to do nemocnice sám?" Benji přeruší tuhle hádku. ,,Nebo tě tam máme hodit?"
,,Už jsem řekl. Nic mi není."
,,Fajn," Alex z kapsy vytáhne deset dolarů, které mi po cestě k vlkovi vnutí do ruky, ,,tak nám běž koupit kafe."
,,Ty..."
,,Theo," Benji se mě snaží zklidnit, abych sevřené pěsti povolil a nechal tak vzteku volný průběh. Ohlédne se po Alexovi, počká, až je i s vlkem v rukách dostatečně daleko, než se nakloní blíž a pošeptá mi: ,,Až se vzbudí, můžeš ho mít na starost. Domluvím Alexovi, uvidíš."
,,Ty si myslíš, že přeháním, ale nemáš tušení, do čeho jste nás právě namočili. Tohle nebude jen tak."
,,Já vím... hele, o dva bloky dál je fakt dobrá kavárna. Chvílku tam poseď, uklidni se, všechno dobře dopadne." 
,,Vy lidi jste tak strašně naivní," odseknu vytočeně a s pěstmi opět sevřenými rozbiju dav a rozejdu se pryč, neodpustím si zvednutý prostředníček na Alexův účet. Tuhle část Portlandu ani neznám, nevím kam mě nohy táhnou. Snad na nějaké zapadlé místo, kde si můžu vybít svůj vztek.
Ti neřádi. Ti zmetci. Ti grázlové. Co si o sobě vůbec myslí? Nebýt toho debilního fotografa s bleskem, nebýt té uspávací šipky, všechno by dopadlo dobře, mohl jsem teď s vlkem sedět v dodávce a klidnit ho, aby agrese ještě víc pominula. Bude mít radost, až se setká se svou smečkou, jen těžko se však bude dostávat z té zrady.
Super. Kde to sakra jsem.
Dostal jsem se do temné, úzké postranní uličky. Zdi jsou posprejované, dost to tu smrdí... není divu, že po lidské přítomnosti se tu zem slehla. Neměl bych teď být sám, ale já musím. Neudržel bych se, ani před lidma. Ta lítost, ten vztek, co cítím... mohl jsem udělat víc. 
Je to moje vina. 
Radši než bych si nechal narůst drápy, sevřu pěst silněji a natočím se ke stěně, abych do ní mohl udeřit.