Neptej se

XLIV.

Proběhne úprava

Nesnáším sny.
Teda, ani ne tak je samotné, jako stav přicházející hned po procitnutí do bdělosti.
Drtivá většina z nich nikdy neústí v nic dobrého. Budím se celý orosený a vlastně ani ne tak rád, že jsem noční můře uniknul, protože mě pronásleduje i mimo snění. Realita je krutá, no je ještě krutější, když ji nerozeznám od výmyslů pramenících z nejzazších koutů mé zvrácené mysli. Čím víc se své největší hrůzy snažím udržet v nepropustné kleci, nabývám přesvědčení, že ony samy vlastně mají od nejstřeženějšího vězení klíč. Stopy po fyzických ranách pěstí možná vyblednou, no už několikrát se mě členové mého nejužšího kruhu ptali na původ mého výrazu, na pěsti psychické. Mám pocit, že po nich mi víčka těžknou ještě víc a pod očima nosím mnohem těžší vaky.
No a pak je tu druhá sorta spánkových obrazů a filmů. A to ty, ze kterých se naopak probudit nechci. Můj život v nich dostává nezasloužený spád, usmívám se od ucha k uchu, dokonce... cítím. Nejen čerstvou trávu pod nohama, nejen vánek ve vlasech a na nahém těle, nejen šelest přírody. Ale cítím své nitro, jak ke mně volá. Probouzí se. Tak moc chce na povrch, ale než se mu to podaří, utne ho probuzení. Chci se do nich zoufale vrátit, jenže jakékoliv pokusy, jakmile zalehnu zpátky, vyústí v prohloubené vědomí. Nikdy se nevrátím do ráje. Nikdy ho nezažiju na vlastní kůži. Je až k smíchu, že paradoxně ty radostné sny, možné vzpomínky plné smíchu, potěšení a naděje, bolí a mrazí víc než ledová noční nemocnice, bosé nohy v prázdné chodbě a šepot mé milé sestry.
V poslední době je druhá skupina snů o to bolestivější, protože skutečně reflektují možné vzpomínky. Ale... pořád se něco kazí. V realitě, tedy. Z mé strany, ze strany druhé, podobným závěrům už se radši obracím zády. Každá kapka v téměř naplněné číši radosti vyprchá a nádoba nikdy nepřeteče, protože sebevíc se křehkého těla dotýkám, sebevíc vzdechů mi dráždí sluch, vždy se nakonec probudím. Uvědomím si krutou realitu a její následky. Fakt, že jsem se asi opravdu upsal ďáblu.
Tak proč by tomu mělo být jinak teď? Mám pocit, že kdybych se i ve skutečnosti zachoval jako v tomhle konkrétním snu, mohli bychom s brunetkou konečně překonat temné období neshod, útěků a opětovných návratů.
Protože cítím z peřin vůni květin? Ne, té se mi dostává často. Znamená míň než nic, co se cíle v nedohlednu týče.
Tak snad lehounké tělo, které mou tvář zasypává něhou?
No... to taky není taková novinka.
Ale teplo z něj, připomínající to z nahého těla?
Určitě jsem se už vzbudil?
Jako při smyslech, i když s pochybnostmi o stavu mého vědomí, se mírně zamračím a chci zívnout, promnout si oko, no po cestě do zdroje toho tepla narazím, rukou i rty, které utíkají do úsměvu. Prsty se automaticky usadím v jemných kučerkách. ,,Mmm..."
,,Dobré ráno, trdlo," vydechne mi přímo do ucha, až se jemné chloupky na něm postaví. 
A nejsou jediné. 
Protože... oči nechávám zavřené právě proto, že bych se totiž nerad z tohohle příjemného snu probudil. Přivinu si dívku k sobě ještě blíž, a to tak, že díky pažím okolo jejího těla ji posunu a schovám tvář v prohlubince mezi jejím krkem a klíční kostí. Užívám si svůj nezvykle klidný dech, to, že mám vůbec příležitost ho vnímat. 
Prakticky okamžitě je však přerušen jemným smíchem. Ten vnímám často a s mnohem větší radostí, obzvlášť s těmi nebeskými rty ve vlasech. ,,Jak se ti spalo?"
Snad ani nemůžu přiznat, jak... dokonale.
Taky ani neodpovím. Proč bych se hnal se slovy, když mám všechen čas světa? No jednou se jí ale do očí podívat musím - pokusím se o to. Rozespale, a přesto odpočatě. S hlasem, který ještě nestíhá spolupracovat. ,,Dobré ráno," usměju se ještě víc a na pár vteřin ji oberu o možnost dál vyzvídat.
,,To nejhezší," podaří se jí promluvit i do vřelého opětování citů, lásky a... dost možná i něčeho dalšího.
Nemám ji dostatečně blízko, proto místo vášně přidám na tlaku na její zátylek, abych ji cítil pořádně. No a když cítím... až s šokem si uvědomím, že se mi tenhle pohled naskýt poprvé.
 A taky mi dojde proč.
Tohle... skutečně nebyl jenom další mokrý sen.
Nemusím se ujišťovat dalším pohledem. Čelo opřu o to její se zavřenýma očima, bez strachu z jejího útěku. Ah, je to tak příjemné. ,,Tak...?"
Žádný strach. Žádné napětí, žádné vymýšlení lží. Jen pokojný dech doprovázený hlazením rostoucího strniště. ,,Tak..."
Nenapínej mě, prosím.  ,,Jak se cítíš?"
Mm příjemný pocit, že projednou její výraz nečtu špatně. ,,Úžasně. A ty?"
Její energie se na něho přímo lepí. Tohle jsem v očích ještě snad nikdy neměl. Že to způsobil sex? Ne. To ta nefalšovaná důvěra z její strany. ,,Neskutečně." Konečně. Kurva, konečně, konečně, konečně... konečně se nemusím chvět při přílišném útoku na tvé rty. 
,,Co by sis dal na snídani?"
A hlavně se nemusím absolutně kárat za úšklebek. Za své přirozené myšlenky a za jejich vyplutí. ,,Hmm..." převalím se s ní, otravnou přikrývku soukáním shodím na zem. Nevím, kdy to stihla, ale s kalhotkami rozhodně neusínala. Po včerejšku jí sluší ještě míň. ,,Tebe." Uvězním ji po svém. Ty víš, že můžeš odmítnout.
Ale proč bys to dělala?
Protože... tvůj bývalý přítel. Já vím. Až moc jsem na to zapomínal.
Bylo těžké se naučit nemyslet tím dole. A i když mi tam momentálně putuje snad všechna krev z těla, troška to přecejen otočila do mozku. Proto se odtáhnu, k vlastnímu překvapení, pohled v jejích očích. ,,Teda... jestli chceš."
Že to včera sama navrhla, nic neznamená. To víme. 
Ale veškeré pochybnosti smaže několika přikývnutími, až naléhavými. ,,Chci. Chci tě celého," projde mi biceps. Mám takové tušení, že jí moje tělo moc nevadí. ,,Prosím."
,,Jak si má paní přeje." Na nic čekat nemůžu. Od rtů mokrou cestičkou pokračuju až k uchu. Náušnice mi cinká o zuby, prsty zkoumají zákoutí jejího těla. Chci je znát nazpaměť.
,,Jak... jak to máš rád? Ukážeš mi?"
,,Ššš..." zarazím ji rychlou pusou na krk, pak se vrátím k uchu. Vydechnu do něj, chci cítit její husí kůži. ,,Teď máme na starost důležitější věci." Moje potěšení, naneštěstí, musí počkat. Budu rád, když si tě dám tvrdě za nějaký čas, nemůžu to čekat hned podruhé. Vím, jak na tebe. Jak si tě správně omotat kolem prstu, abys to sama žádala, abys mi sama pokládala mé prsty na tvou hlavu, do tvých vlasů, a nutila mě tě dusit. To všechno si můžu zatím jenom představovat. Už žádné průšvihy, proto ti musíme ukázat, že si to opravdu můžeš užít.
Ještě jsem to nedělal. Ale nemůže to být tak těžké, ne? To by bylo, abych neuspokojil ženu.
Já.
S tím její krk zasypávám polibky, jemnými, ale nakonec se činím hlavně jazyk. Mlaskám, olizuje ji úplně celou. Cítím, že už teď ze mě vlhne. Po těle jí dokonce vyraší husí kůže, s ní opakuje a zkoumá mé tělo. Aby jí nekazil požitek, o jejím výrazu se nepřesvědčím, pouze si ho představím. A sice, ano, nadhodil jsem, že moje potěšení počká, ale... když putuju níž, neodolá. Na mou nejoblíbenější část jejího těla se doslova přisaju. Bradavky ztvrdnou, no její dech zjemní. Je najednou vyšší, hlasitější a mění se ve vzdechy, s nimiž mě tahá za vlasy. Odtahuje mě a zároveň tiskne blíž. Tahá za ni zuby, okolí zulíbám, druhou rukou zase mačkám a žmolím. A pak naopak. Než bych je opustil úplně, přitisknu je k sobě a zabořím se do nich, líbnu je ze stran. Nemůžou si o mně přece myslet, že bych je zanedbával.
Když si jsem jistý, že už nic takového nehrozí, s očima na její zvednuté sánce ji zulíbám směrem níž a níž. Žádné oblečení nepřekáží, o to se postarám poměrně hbitě. Zastavím až s tváří v úrovni jejího klína. Rukama ji chytnu pod stehny, vlastně si ji víc rozevřu. S pohledem v jejích očích ji jednou, dlouze olíznu. Kontroluju, kde je nejcitlivější.
Stačí mi jediný její pohled. 
A mám ji v hrsti. 
Kdyby se mi to snažila vyvrátit, nenašla by argumenty. Protože přece to nebude tak jednoduché. Tak... plané. Jednou rukou ji pustím, prsty provokativně pohladím. ,,Líbí?"
Hodně zbytečná otázka. Dlaň jí spadne na rameno a putuje po celém jejím těle až na mou. ,,Uhm..." Pánev dokonce pozvedne. ,,Ale nemusíš..."
,,Ale já chci," přesvědčím nás oba, než se jí do klína skutečně zabořím. Jazyk se orientuje přímo skvěle, musím se pochválit. 
A pak nesmím zapomenout pochválit ji za ty ndherné vzdechy. 
,,Oh můj... uhm, mm... uh..." Směť citoslovcí přeruší zadunění jejího těla v matraci.
Nemám k ní jak vzhlednout, hlavu mi doslova pučí stehny, no poslech stačí - ten mě pohání dál. Chci, potřebuju, aby na mě myslela pořád - při každém kroku, každém nádechu, každém mrknutí. A aby mě cítila, i když už půjde spát.