Neptej se

XVIII.

,,Ještě jednou, Rogere. Není to můj problém."
,,Ještě jednou, Theo, nikdo ani netvrdí, že to tvůj problém je. Prostě potřebuju tvou pomoc, jako by-"
,,Jenomže ta tvoje pomoc se většinou netýká vzteklých fakanů."
,,Hej, pořád je to moje smečka. Takže drásat hrdla ti nevadí, ale vydržet jeden večer u mě v bytě a pomoct mi hlídat mladé, aby na úplněk nevyváděli, s tím máš tak strašný problém?"
,,Přesně tak. Proč zrovna já? Že s tebou chodím na lovce, je jedna věc, tohle jde mimo mě. Dokážu si se všemi poradit, ale stylem, jaký bys neschválil."
,,No zkusil bys na ně sáhnout. Notak, vždyť - vždyť pracuješ s dětmi!"
,,Tak moment, v tom je ale trochu rozdíl. Navíc to jsou malé děcka, které mě poslouchají na slovo, ale tady ta tvoje smečka? Kdo tam bude, hmm? Sam? Amanda?"
,,A Rich, Stacy a Sean."
,,No tak to zapomeň. To bude jak školka."
,,Hej, tomu nejmladšímu už je šestnáct."
,,No. Tos mě uklidnil." Neuklidnil. Neuklidní mě ani fakt, že už stojím u bytovky, vlastně stačí zazvonit.
,,Theo, prosím. Mají k tobě respekt, tobě-"
,,Drž hubu," utnu přítele na telefonu, když tón po stlačení zvonku značí, že už jen čekám na příjem na odpověď druhé strany. Doufám, že si dost schladím nervy, než vystoupám do třetího patra.
,,Ano?" pípání přeruší vlídný hlas dívky, kvůli které jsem se znovu táhnul půlkou města.
,,Můžeš hádat."
,,Hmm. No nevím, nevím... jestli mě sluch nezklamal, tak jste pan Raeken."
Snad jediný živoucí, k Vašim službám. Jako bys snad kdy čekala někoho jiného, ty. Sluníčko. ,,Uhodla. Pustíš mě?"
,,Tak... že jste to Vy," její slova se vytratí do bzučení, jak mi bývalá spolužačka na dálku povolí vstup a já nemrhám časem, vpadnu dovnitř, než by dveře ztratily svou volnost.
,,To si ze mě děláš prdel."
Ugh. ,,Co," odvrknu Rogerovi. Měl jsem rovnou zavěsit, takhle budu jenom ještě víc podrážděný a na Maddie si svůj vztek vybíjet nechci. Ta si to zaslouží ze všech nejmíň.
,,Vážně mě posíláš k čertu, jenom aby sis mohl zapíchat?"
Kdybys jen věděl. ,,S těmi čerty opatrně. Není to prdel."
,,Ty mě laskavě nepoučuj. Víš co není prdel? Já tě varuju, Raekene, nezačínej si s žádnou, nevíš, co-"
,,Ne, ne, drž hubu. Tvých pouček už stačilo, navíc do tohohle ti nic není, je to moje věc."
,,No do toho mi je teda hodně. Jsi na hlavu? Tohle nemůžeš, sakra, nevíš, do čeho ji taháš! Řekni mi, že s ní nechodíš."
Zatnu zuby. Nechodím. Ani nikdy nebudu. ,,Můžeš být klidný. Ona má zálusk na někoho jiného."
,,Aspoň že tak. Odkud já znám ten hlas... hej, hlavně nic neposer, jasný? Šel jsi s tím do toho. Co se stalo s tím tvým názorem na vztahy?"
To ona. To brunetka ve mně probudila pohřbené city. ,,Přestaň."
,,Nepřestanu. Dokud létáš po postelích, fajn. Ale opovaž se do toho nějakou nevinnou holku zatáhnout. Vystavil bys ji obrovskému nebezpečí, dozvěděli by se o ní lovci a byla by v prdeli, obzvlášť když by to byla tvoje holka. Najdou si jakoukoliv záminku, jak se k tobě dostat. Drž se zpátky. Jasný?"
Až uraženě zatřesu hlavou, jak hovor místo odpovědi ukončím, a s výdechem se na pár vteřin opřu o stěnu, vypnu zvuk, aby mě nemohl dál otravovat a narušovat klid. Nemá mi do toho co kecat, tohle je moje věc, nic mu do toho není.
I když má pravdu.
A přesto neudržím koutky dole, když se dveře otevřou, sotva o dřevěný povrch zaduním klouby prstů. ,,Račte vstoupit," nezdráhá se, úsměvem přímo září. Chyběla mi. Chyběl mi pohled na ni, a ne jen z fotek, které mám v mobilu. Tenhle pohled mi nic nenahradí.
,,Děkuji, slečno," překročím práh ochotně, boty na nohou dál nedržím, naopak nemám, čím bych pažím ulehčil. ,,Venku je docela kosa," rukama si třením zahřeju ruce, svaly potáhlé mrazem.
,,Tak to máš štěstí, že tu máš až dvě mikiny."
Vždyť proto jsem sem přišel tak nalehko. Doma už mi jich moc nezbývá, rád bych alespoň jednu přijal zpět do svého vlastnictví.
,,Ty poleno! Musíme jít znovu!"
,,Se neposer, je to tvoje vina."
Nepoznávám hlas, se kterým se kryje ten chlapce s kudrnatými vlasy, nevědomost mě však ani netíží, nakolik rozhořčení panuje v obýváku, zatímco já budu Maddie svou přítomností dodávat podporu u ní v pokoji.
I když, na nadávky Oliverovým směrem nejen od jeho bratra bych si dokázal zvyknout.
,,A u tohohle se učíš, jo?"
Těžko říct, jestli smíchem něco zakrývá. ,,Co se dá dělat," vede mě k sobě, cestou se však nevyhneme obýváku, pohled mi hned spočine na dvou chlapcích s ovladači v rukách, do pozadí hraje hudba z televize, kde obrazovka čeká, až dopijí pivo a stisknou hrát znovu. To si ale ještě počká, oba totiž víc zaujme příchozí přítěž, hned se přestanou věnovat pivu v ruce druhé. A zatímco jeden se drží, aby doslova nevyletěl, druhý nevidí problém, necítí to napětí, vztek, co jeho kamarádovi koluje žilami, navíc má dobrou náladu, možná alkoholický nápoj v jeho úsměvu trochu hraje roli, netuším. ,,Čau, ty asi nebudeš náš poslíček s pizzou, co?" zeptá se bez problémů blonďák, nerozeznám, jestli se jedná o sakrasmus nebo upřímnost, i když sám si určitě uvědomuje absurditu svých slov. A já nemám důvod se nezasmát, navíc klučina působí mile. Dost možná o mně od svého spoluhráče ještě neslyšel. To bych se divil. Vždyť už i Roger letmo zmínil, jak je jeho bratr na nervy kvůli nějakému týpkovi, co chodí za jeho spolubydlící, po které jede.
Smůla, hochu. Maddie tě nechce.
A k mému štěstí, ani mě ne.
,,To si asi ještě počkáš," odvětím neznámé tváři, jak pohledem shlédnu k té až moc dobře vryté v mé paměti. Ale on nereaguje, ani se na mě nepodívá. Drží se. Kvůli svému zájmu.
,,Škoda. Každopádně, já jsem Axel," postaví se, natahuje ke mně paži, kterou ochotně přijmu. Nač se hádat. Respektuje mě, o nic mu nejde. K překročení mezí má jeho chování daleko.
,,Theo," potřesu si s ním s úsměvem. Nedá mi to, potřebuju si spravit nervy po slovech staršího bratra stále sedícího chlapce, a tak k němu shlédnu. Austin jako Austin. ,,To prohrál, že sedí jak zařezaný?"
Axel mou vstřícnost uvítá smíchem, dokonce Olivera pleskne po lopatce, jak si sedne zpátky: ,,Tak nějak. A nedokáže si přiznat, že to kvůli němu už tou úrovní jdeme popáté."
,,Drž hubu, Axle," odvrkne, pohled konečně věnuje svému nepříteli, ,,a ty se nestarej." Ale no, Oli. Chráním ti prdel, ani o tom nevíš. Projev trošku úcty.
A přestaň si myslet na Maddie.
,,Ježiš, odkdy neznáš srandu?" Axel stojí při mně. Cha. A to stačil úsměv a žádná hrubá slova. Lidé se tak snadno manipulují, až mi to přijde trapné.
A Oliverova snaha udržet rozčilení na uzdě?
Roztomilé.
,,Theo, nabídnu ti něco?" Maddie připomene svou přítomnost.
Až mě mrzí můj úšklebek, hlavně před ní, ale když já si nemůžu pomoct. Tohle bych mohl dělat celý den. ,,Uhm, vodu? Ta by byla fajn."
,,Zatím si klidně sedni, jestli chceš."
,,Dobrý," mou pozornost opět zaujmou dva kluci, ,,já počkám."
,,V pohodě, nám to nevadí, že, Oli?"
,,Vždyť postojí, to ho nezabije," nesouhlasí se svým hostem. Aww.
,,Ty jsi mi teda hostitel," ohradí se po něm blonďák, jen co Maddie boj dopředu vzdá a radši odejde do kuchyně, nehodlá se do debaty zapojovat. Kdyby jen věděla, kde ta nenávist pramení. Že to ona je důvodem napětí ve vzduchu, té závisti, přes kterou bych stěží zvládal dýchat, kdyby mě nenaplňovala coby Oliverova slabota. Je slaboch. Obyčejný chudák.
,,On? Nejlepší," přikynu nové tváři, s pažemi na prsou se nechám unést jejich hráčskými výkony. Na to, jak vášnivý hráč prý Oliver je... i Benji by ho porazil. S přehledem. Dost možná i na jejich Playstationu, i když trojice pečovatelů o vlky trénuje na Xboxu. ,,Pořád je lepší hostitel než hráč."
,,Chceš si to snad zkusit?" vyletí na mě, nervy mu drží poslední tenká nitka. A jeho kamarád na celé situaci nepřidává, když se musí chytnout za nos a odvrátit pohled, aby mu nepřitížil svým smíchem jasně potvrzujícím mou výhru. Možná ne hry, ale situace. A na tom tady opravdu záleží.
Nikdy mě nepředčí svými argumenty. To já jsem tady Alfa. I když mám blíž k barvě jasné oblohy než čerstvé krve.
,,To se chceš ještě víc ztrapnit?" neponižuju jej o nic míň, než bych si dovolil u jeho bratra, na kterého tady mám ten skutečný vztek. Má pravdu, fajn. Ale nemusí mi to strkat jak malému klukovi.
,,Mě neporazíš, Raekene. V ničem." Svým pohledem mě jasně přesvědčuje, jak vážně svá slova myslí. Jenomže kde jsi byl, Oli, huh? Kdes byl, když se probrala z nejhorší noční můry ve svém životě, když potřebovala uklidnit? Řekni mi, jsi to ty, koho doteku se nezdráhá? Kdo po ní nevyžaduje vysvětlení? S kým je jí víc než dobře a cítí neskonalé bezpečí?
Nebo jsi snad středem jejího zájmu?
Nemyslím si. Takže zařaď zpátečku. I tvůj bratr radši tráví čas se mnou.
Vyhrál jsem, Olivere. Vyhrál jsem dřív, než nějaký boj vůbec začal.
Nemáš na mě. A nikdy na mě mít nebudeš.
,,Ou, silné slova," ani jeho kamarád nedokáže popřít nevyrovnanost sil a schopností, a to čistě na první pohled.
A to mé koutky prohloubí do nadsazeného úšklebku: ,,Tady někdo měl vtipnou kaši. Nebo už v sobě máš nějaké to pivo?" Ví ten tvůj kámoš, že s tebou nic neudělá ani jedna plechovka, ani dvacet?
Ať už ano nebo ne, na něj očividně působí. Na celé situaci se výrazně velice baví.
Jak bych mu to ale mohl zazlívat.
,,Nezapomínej, v čím bytě vlastně jsi."
,,Pravda. Asi bych neměl Maddie nechat čekat."
Ústa blonďáka značí jasné písmeno o, v údivu přes uchechtnutí vypustí pouhé: ,,Woah." Hádám, že není zvyklý, aby Oliverovi někdo shodil ego.
Jenomže už bylo načase.
,,Tak, můžeme," ta, o které je tu vlastně řeč a spor, se přižene s hrnkem kávy v jedné ruce, druhou dlaň jí chladí sklenice vody pro svou návštěvu. Oliver už si dál vůči mně skákat nedokáže, přece by neporušil slib, co Maddie dal.
A naivně si myslí, že mu to opravdu nějak pomůže.
,,Rád jsem tě potkal, Axle," upřímně oslovím blonďáka, Oliverovi věnuju jen výraz víc než jasně značící mou náladu z vyhraného boje, to už mě však nohy táhnou za jedinou dívčí společností.
A mám ji jen a jen pro sebe.
Je to možné, abych v jejím pokoji už strávil víc času než její kudrnatý spolubydlící?
Minimálně na posteli. Určitě.
Ne. Tady mám povoleno ležet jen já.
,,Člověk s ní chce trávit čas, ona ne, že se musí učit, ale dojde za ní ten... ten... uh!"
Tak už si to přiznej, Oli. Nesaháš mi ani po kotníky.
,,Kdo to vlastně je? Její kamarád? Nebo nedejbože přítel, a proto máš takové nervy?"
,,Doufám, že nebyl moc nepříjemný," líbezný dívčí hlas přeruší dva chlapecké, které se mi stejně rozplývají kvůli hudbě a zvukovým efektům té jejich videohry.
,,Ale tak..." odpovídám stroze, vnímat obě strany není nejjednodušší, ,,znáš ho. Na Olivera, dobrý."
Stačí chvilka její nepozornosti, jak položí nádoby na stůl a následně se usadí, abych se naplno ponořil do debaty svou přátel.
,,Kamarád. Nic víc. Říkám ti, většího kreténa jsem v životě nepotkal. Vždycky sem přijde a chová se, jako by mu to tady celé patřilo. Dement."
,,Hmm. Vždyť když je jenom její kámoš, co se tak čertíš? Když se bojíš konkurence, pozvi tu svoji Maddie konečně ven, nebuď zbabělec."
,,To není tak- hej! Dávej pozor, kvůli tobě mě zabili."
,,...do kůže."
Trhnu hlavou, jak přestanu vnímat obývák. Sakra, co říkala? Bavili jsme se o Oliverovi, určitě něco s ním ještě. ,,Nedělej si s ním starosti. Vůbec."
,,Co to není? Tak jednoduché, jsi chtěl říct? Naopak, jenom se bojíš, že tě holka jako ona pošle do háje."
Hluboký výdech, s jakým skloní hlavu k poznámkám, mi rozbuší srdce. Vydedukoval jsem rozhovor špatně? Snad si teď nemyslí, že ji neposlouchám... ne že bych ji teda poslouchal.
,,Pleteš se. Určitě mám šanci."
Ona sama se teď nemá přímo ke slovům, využiju proto příležitosti a nahnu se jí přes rameno, rukama se opíraje o její židli, div se palci neotírám o její záda, a i když je to to poslední, co bych teď měl dělat, nedokážu si pomoct, ale využiju jejího pohledu úplně na druhou stranu od mé nepřítomné tváře.
,,Jakože za pokus nic nedáš, jo, já tě podporuju, Maddie je fakt krásná, milá, z toho, co jsem se s ní bavil, i chytrá. Ale, Olivere, nic proti tobě, jakože fakt se vší úctou, viděl jsi toho týpka? Toho vysokého, svalnatého, zarostlého chlapa, co s ní teď sedí v pokoji?"
Tak. A tím bych to shrnul.
A to tady klučina netuší, že jsme k sobě s Maddie tak přilnuli psychicky, fyzická stránka v našem přátelství nehraje roli. Ba naopak, celé jej komplikuje. Jedno Oliverovi odepřít nemůžu, chápu, proč po ní jde. Je nádherná. Ale vidí celou její krásu? Vidí, jak chytrá doopravdy je? Protože já ano. A chci, aby to věděla. Že její rodiče možná hrdost nevyjadřují, ale... jeden chlap, na kterého názoru záleží minimálně, no podpoře maximálně, jinak by tu teď nebyl, je na ni hrdý. Opravdu. Jako na vlastní sestru, jako na nejlepší kamarádku, jako na... dívku, kterou si nikdy nezasloužím. ,,Páni," vydechnu údivem.
,,Hmm?"
,,Je toho dost." Úplně jsem zapomněl, čemu všemu jsem se tak šikovně v životě vyhnul. Když nepočítám pár kurzů, kterými jsem byl nucen z formálnosti a pro klid na duši mých kolegů projít.
Teď jsou mými jedinými poznámkami ty od Rogera a knihy, ať už ty o mytologii nebo návod k lovu, co se schovává za pouhou fikci.
,,No a? Co s ním? Chceš tím něco říct, Axle? Huh?"
,,No..."
,,Tohle je tak polovina. Ani ne."
Nevěřícně zakroutím hlavou. Nedivím se jí, že se těší, až tomu bude konec. ,,Můžu?" natáhnu se pro jeden papír, vlastně jen další zástěrku.
,,Jasně," přikývne brunetka doslova pode mnou, načež papír opravdu uchopím a usadím se s ním na postel, konečně plně schopný vnímat pouze debatu o nás dvou pod záštitou čtení jejích poznámek.
Ale musím říct, z tohohle by se i mně učilo jedna báseň.
,,...jenom to, že jestli on projeví zájem, můžeš dát Madds pápá."
Líbí se mi, že tenhle kluk není slepý, jeho přehnanost vyústí skrz má ústa, radši si je promnu, abych projev pobavení potlačil.
K mojí smůle, slečně psycholožce nic neunikne.
,,Nic, promiň," omluvím se jí za vyrušení jejího klidu pro vrývání si beztak nepodstatných informací do paměti a radši se nahnu pro vodu, abych sklenicí zakryl ten široký úsměv. A Maddie se neptá, naopak, s úsměvem nad mou hravostí potřese hlavou, sama hmátne po svém nápoji, narozdíl ode mě se zahřeje. Jo, taky by bodlo.
,,Absolutně ne. Jestli se tak opravdu stane, smůla, bude boj."
Bere mi opravdu hodně síly, abych v sobě vodu udržel, a tak k sobě jen přitisknu víčka, abych nevyprsknul jako ten rozumnější z hráčů.
,,Boj? Ty? S ním? Bože... ti jednu uvalí a jsi mrtvý."
,,Přestaň mě laskavě podceňovat." To není podceňování. To je fakt. ,,Já se jí tak lehce nevzdám. A už se soustřeď na hru, jestli kvůli tobě prohrajeme, příště platíš kolo."
Škoda. Zrovna to bylo tak zajímavé.
Jsem rád, že aspoň někdo z té jeho party dokáže racionálně přemýšlet. Jsem si stoprocentně jistý, že s debatou neskončili, minimálně moje jméno padne v přítomnosti dalších. No co se dá dělat, klukovi potřeba přistřihnout křídla, sám Roger to tvrdí. Že má ego až v oblacích, obzvlášť v období úplňku, no jakmile padne řeč na případnou pomoc na reálně záchranu našeho... jejich druhu, zdráhá se jak malý kluk. Jakože co je mi do toho, nikdy jsem ho neřešil, Sam se k nám přidává častěji a častěji, nutně ho nepotřebujeme.
Ale to jeho ego... to by si Maddie naběhla.
Ugh. Maddie.
Přišel jsem za ní. Notak. Myšlenky u Maddie, myšlenky u...
No. To jsem si pomohl.
Olivere, možná jsi neskutečný čurák, ale... sakra, tak moc ti závidím.
Kdybys nebyl líný strašpytel? Co ti brání?
Můžeš ji pozvat ven se záminkou něčeho víc. Zatímco já? Tvůj bratr by mi pěkně dal.
Přesně tak. Ne tobě. Tobě by dost možná i pogratulovat.
Mně.
,,To mi chceš říct, že si jakože všechno tohle pamatuješ. Všechno."
,,Samozřejmě."
To já byl vždy na ty praktické věci. Díky letům pod rukama Hrůzných doktorů mi spolužáci mé schopnosti v biologii a chemii mnohdy záviděli, stejně tak bych dokázal z fleku popsat jakoukoliv nadpřirozenou bytost, povyprávět legendu, historické události, kde Doktoři zasáhli, jsem měl v malíčku.
No. A potom přišla angličtina, španělština, matematika a všechno, na co jsem kvůli svému životu sotva měl čas.
Možná dokážu vykuchat zvíře a popsat každý jeho orgán, ale padne otázka, kdo napsal to, o čem je tamto dílo, a já radši opouštím debatu.
,,Takže kdybych se tě na něco z toho zeptal, na cokoliv, tak budeš vědět."
Její přikývnutí přímo srší sebevědomím, jakého se mi od ní tolik nedostává. Snad proto nemám v plánu otálet. ,,S chutí do toho."
No však počkej. ,,Tak třeba..." Hmm, tak co by... no vida. Jméno. Ta se pletou všem, to vědět nebude. ,,Uh, tady je nějaké jméno, to mi nikdy nešlo. Kdo to... počkej, tak takhle. Kdo to byl, uhm... Burgess? Čte se to takhle?"
,,Přesně tak, Burgess. Byl první, kdo se pokusil na vědeckých základech předvídat budoucnost a zločinnost v životě odsouzených."
No fakt. Slovo od slova. ,,To znamená co?" chci ji doběhnout, přesto však má otázka pramení spíše z upřímné zvědavosti.
,,Když byl nějaký zločinec usvědčený ze zločinu, například vrah z vraždy, snažil se zjistit, jestli je nějaká pravděpodobnost, že to udělá znovu."
Je. A veliká.
Když někoho zabiješ náhodou, nechtěně, neseš si následky spíš psychické. To by byl tvůj případ, Maddie, jakékoliv duše čisté jako ta tvá. Jenomže lidé jako já... milujeme ten pocit. My jsme nezabili. Zavraždili jsme. Naplňuje nás ta bezmoc, bezmezná kontrola nad osudem a tím pádem celým životem druhého. Každý jeho další nádech záleží jen a pouze na nás. Stačí je slyšet škemrat, uh, kéž by to nikdy neskončilo. Kéž by mi čerstvá krev hanobila nehty častěji, víc mi hřála kůži, zatímco tělo chládne. Srdce už nikdy netloukne. Plíce už nikdy nenaberou vzduch.
V té chvíli nejde jinak než se usmát.
Jak vám můžeme připadat zvrácení? Možná kdybyste si to zkusili... ten pocit kontroly, moci, ach, ta slast. Není nic lepšího než moc. Peníze? Bohatství? Nač to všechno, když se i přes veškeré štěstí musím klanět, padat před někým na kolena.
Ne. To mně by všichni měli vzdávat hold.
A kdyby lidé jen tušili... kdyby ti, co je míjím na ulici, jen tušili, s kým mají tu čest...
S radostí by přede mnou padli.
Dobrovolně. Ze strachu.
A to je přesně ten pocit, který nic nenahradí. Nic. Ani když jsem s Maddie, když jsem ji držel okolo pasu a tisknul si její tělo ke svému, uh, ta touha políbit ji byla tak silná...
A přesto jsem se ovládnul.
Ale hoďte mi lovce a nic mě nezastaví. Nic a nikdo.
Ta myšlenka mě jako jedna z mála drží při zemi, od toho smazat i tu krátkou vzdálenost.
Kdyby věděla, kdo... co doopravdy jsem...
,,A jaká je teda ta šance?"
,,Velká."
No právě. ,,Tak proč prostě rovnou nedostanou doživotí?"
Pokrčí rameny: ,,Tak, to záleží na závažnosti činu, zákonech různých států. Je těžké jim porozumět."
Jim.
Škatulkování ve mně vyvolá povzdech, se kterým zatřesu hlavou a shlédnu zpátky k papíru. Zákony, nezákony, já bych se z lochu nedostal.
Teda... legálně.
Jenomže já se tam nemám ani jak dostat. Všechny mé smrtelné přestupky kryje nevědomí nadpřirozena. Mé zuby a drápy přisuzují divému zvířeti.
A já neprotestuju. Já jím totiž jsem.
A přesto spravedlnosti utíkám. Nikdy mě nedostanou.
Hmm... spravedlnosti? Ne, naopak, já dávám té jejich slavné spravedlnosti zadostiučinění.
A nikdo to nezmění. Takový já prostě jsem. Mám to v sobě.
Už když jsem byl dítě, bylo jasné, že se z toho nedostanu.
A přesto můj otec pokračoval.
Až dokud jsem ho nezastavil. Tentokrát však nadobro.
No, a jsme znovu u toho. Já jsem vlastně do naší rodiny vnesl spravedlnost.
Tak za tuhle myšlenku se normálně profackuj.
Kdyby Tara neumřela...
Ne. Kdyby Tara neumřela, spělo by to k záhubě, dokud by se naši nerozdělili. Komu by připadla bezcitná přítěž? Snažila by se mě matka uchlácholit, dopřávala by mi mateřskou lásku, kterou již léta zanedbávala, jen co by mě pustili ze sezení s dětským psychiatrem? Nebo by ze mě naopak pod rukou otce vyrostl voják, schránka bez odmluv, neboť se vzdorem by se mi tělo poselo modřinami? Byl by schopný tak daleko vůbec zajít? Nebo si jen vybíjel vztek na mužích u piva, zatímco na svého syna by ruku doopravdy nevztáhnul? Tak teda po kom mi v žilách koluje ten neutišitelný vztek? Je to celé jen následek mé poruchy? Mého traumatu? Zdálo se, že mě peklo udělá lepším, že se přece jen přidám na dobrou stranu, přitom mi přivodilo noční můry, děsivá, až moc živá zjevení a silnější podrážděnost. Kdo ví. Změnilo by se to, kdybych býval zůstal v Beacon Hills? Přimluvil by se za mě Liam u Scotta, jak tvrdil? Přijali by mě? Všichni? Změnili by mě? Jednou provždy?
Dost možná... bych byl jen dalším zklamáním.
Zradil bych jejich důvěru i proti své vůli, i přes případné výčitky, lítost. Jenže já to nezadržím.
A přesně proto musím u Maddie zařadit zpátečku. Je jako Scott. Nevinná, nikomu by v životě neublížila, no do života se jí připletl bývalý spolužák, který pod šarmantní stránkou skrývá psychickou nevyrovnanost, chladnokrevný vrah, sociopat bez pocitu viny. Lhář. A ona mi důvěřuje. Tak slepě přehlíží veškeré signály, náznaky mých nedostatků, chybějících částí, a já... já ji nemůžu přirazit ke schodišti svými drápy, už ne.
Nemůžu podlehnout své touze.
Jenomže pohled na ni... klidní mě, zároveň všechno bouří. Dech nemění svou periodu, dokud se najednou nezadrhne nebo naopak nezrychlí stejně jako srdce, jež mi tluče v hrudi. Mám ji rád. Uh, chci ji, tak moc ji chci... a přesně to je signál, abych ji nikdy nezískal.
Sebevíc se mi Rogerova slova příčí, má pravdu. Nedopadlo by to dobře.
Jenom kamarádi. Přátelé. Nejlepší přátelé, pokud se jedná o mě.
Ale žádný sex.
Žádné společné probouzení.
Žádná pusa.
Nikdy.
,,Takhle se učíš?" rýpnu do ní, když si hodnou chvíli vůbec nevšímá mého vědomí jejího pohledu upřeného ven z okna, nikoliv pod sebe, do učiva.
A stačí těch pár slov, aby se na mě otočila s úsměvem, po kterém rozvažuju všechno, nad čím jsem se rozhodnul, s čím poslední dny bojuju víc než o přežití. Je tak nádherná. ,,Jo... je to fajn. Dát si takovou menší pauzu mezi vším tím cpaním vědomostí do hlavy, podívat se na ulici, na lidi, pozorovat jejich tváře, čím si prochází. Taková menší psychologie v praxi."
Bez chemosignálů. I bez chemosignálů dokáže rozeznat pocity, a to vzdálených lidí na ulici, z pouhého výrazu v tváři vydedukuje, čím si daný člověk prochází... páni. Je tak chytrá. Tolik toho v životě dosáhne.
Lichotkám se vyhnu stejně jako delšímu očnímu kontaktu, na rozptýlení se rozhlédnu po místnosti, snad najdu něco, jak jinak navázat debatu. ,,Uhm... co ta knížka? Co jsme kupovali spolu."
,,Pořád nic," pohled jí padne k zemi, ,,ale... už se chystám, v nejbližší době."
,,Očekávám recenzi. I kdyby jenom na první stránku."
,,Samozřejmě. Můžu s tebou kdyžtak popřípadě zasdílet nějakou oblíbenou pasáž."
,,To zní fajn."
Koutky úst značí polichocení, jakého jsem se ani nesnažil docílit. Ale můžu jinak? Nechci jí zle, chci, aby se v mé přítomnosti cítila dobře, uvolněně, jak je to jen možné.
,,Theo?"
,,Hmm?"
,,Děkuju. Že tu se mnou jsi."
Tak to... jsem nečekal. O to víc mě její slova potěší. ,,Za to nemusíš děkovat." Doposud jsem takováto slova neslyšel nahlas. Od nikoho. Připadalo mi to jako samozřejmost, jako možná i trochu povinnost, která se mi ovšem zamlouvá.
,,Ale ano... pomáhá mi to odbourat stres."
,,Určitě? Aby to nedopadlo tak, že tady sedím a melu a ... rozptyluju tě tak moc, že se nic nenaučíš."
,,Ne, opravdu. Cítím se uvolněnější."
A to jsem skoro nic neudělal. Opravdu stačí tak málo? ,,To jsem moc rád." Jsem vděčný za pocit bezpečí, jaký jí jediné dávám, jaký dost možná nedopřeju nikomu jinému. A proto o ni nechci přijít.
Je to můj pohled, co jí dodává pocit klidu? To proto od nich nerada trhá zrak? Tak proč teda já nechci uhnout od těch jejích? Co na ní je, čeho jsem si dřív nevšimnul? Tolikrát jsem si ji stačil prohlédnout, když mi nevěnovala pohled, a přesto nalézám stále nové a nové příležitosti. Jen k jejím rtům se shlédnout neodvážím. Nemůže si domýšlet něco víc. Nemůže přijít na pravdu. Ale sakra, kdyby byla jen o pár centimetrů blíž, snad bych se i nahnul a, dle jejích slov, zariskoval. Slova věrného přítele se mě však dotkla spíš, proto právě k těm se přikláním, a než by mě přemohla ta možná už týdny potlačovaná touha, vyhoupnu se výš na postel a položím se na břicho, abych mohl dál pročítat poznámky. Takhle je to lepší, její pohled se mi možná vpaluje do kůže, já však nemusím čelit tomu ohromnému pokušení. Fajn, Theo, soustřeď se. Ne na ni. Na cokoliv jiného než na ni. Hmm... vždyť to ani nepřečtu. ,,To jsou slova. Deri... počkej," přitáhnu si papír blíž k očím, ,,de-li-krence. Ne, to je v. Delikvence."
No nesměj se. Já to slovo slyším poprvé.
Nebo snad ne?
,,Ano, delikvence. Je obsahem i rozsahem širším pojmem než kriminalita. Kromě té totiž v sobě zahrnuje i činy jinak trestné, které spáchaly osoby mladší čtrnácti let nebo osoby trestně nezodpovědné za nepříčetnost, například teda nějak duševně zaostalí."
Už v polovině jejího výkladu mě její tvář zaujala víc než papír, nepochybuju o přesnosti jejích slov.