Neptej se

XXVII.

Proběhne úprava

Jsem netvor, protože si rád značkuju dobyté území? Jsem necita, protože rád zanechávám vzpomínky, které si nejen já mohu tímto způsobem později připomínat? 
Je krk až tak špatná úchylka?
Je až tak závažný čin dotknout se jej, přičemž srdce nabírá nezastavitelné rychlosti?
Roger mě za mou nebojácnost odsuzuje. Samem mi tato choutka není vytýkána o nic méně.
Těžko říct, jakou reakcí by mě obdařila mladá studentka, kdyby se pod vlivem mých jemných doteků probrala z tolik potřebného spánku. 
Jenže já vím, že ji jen tak něco nevzbudí. 
Ještě jsem ale nezjistil hranice. 
Je vyčerpaná, já vím, spánek potřebuje víc než cokoliv jiného... 
Vždyť já ji taky nemám v plánu budit.
Ale když její dech na mé ruce... pohání mě. Ani se nestydím to přiznat, sakra, takhle hezká holka a já se mám držet zpátky? Samozřejmě že mi v mysli vyskakují návrhy, několikrát denně. Ať už skončí to trápení s učením a já můžu konečně touhu vyjádřit naplno. Teď mi nezbývá než ji trochu podráždit, než... jí dopřát trochu jiné sny. Takové, na jaké buď nebyla zvyklá, nebo se to jen bojí přiznat.
Se mnou ji hold čeká pár změn. 
Můj dech se odráží, lechtá mě zpět, spolu s tím jejím rozráží noční ticho. Každý pohyb slyšet jest, každé zamrvení, snad i mrknutí. S mým nadpřirozeným sluchem k tomu není proto údivu, že odhrnutí jejích vlasů z krku pryč dráždí mé ušní bubínky, sic nepatrně. Skloním se níž, vlastně tolik, že nezbývá prostor k úniku. Co se má stát, stane se. 
A já poslouchám. 
Zavřená víčka dopomáhají fantazii, jemná kůže najednou nemusí být pouze ta na krku. 
Sotva jsem se jí dotknul. To nemohla cítit. 
A přece já ji cítím dost. Jenže ne dostatečně. 
Nedává mi navybranou, jestliže mě hodlá dál držet v celibátu, musí si uvědomit jisté potřeby, jakými narozdíl od jejího křehkého těla má mužnost disponuje. 
Ani se o tom nedozví.
Slyším ta tichá mlasknutí, neunikne mi jediné. S vzrůstajícím vzrušením klesám a zároveň stoupám, kam mi látka dovolí. Měla by si ze mě brát příklad a spát bez trika, takhle zbytečně upírá. Kdyby mi aspoň dovolila ji vidět... co je na tom? To není pouhá zdrženlivost. Polibkům se nebrání, možná... se jí i líbí. Miluje jemnost. Já bych přece nikdy nebyl hrubý. 

,,Ne! Prosím, ne- AH!"

A přece mě zarazí svědomí. 
Ne však to vůči ženě. Nýbrž to vůči živým a mrtvým, té tenké hranici, kterou tak rád ruším.
Najednou necítím jemnou husí kůži nebohé dívky. Ústa mám zalita krví, cítím tu kovovou pachuť tak silně, že se s leknutím odtáhnu strachy, že jsem to zase jednou přehnal.
Ne. Maddie je v pořádku. 
Zhluboka vydechnu, před očima nic než krev. To samé na jazyku. 
Tohle kdyby Maddie věděla. 
Nikdy se to nedozví. 
Ležet tělo na tělo mi najednou překáží, není to fér vůči ní. Kdyby se probudila, zastihla by mě šokovaného, otázkám bych se nevyhnul. To nedopustím. Musím si pročistit hlavu. Při té příležitosti ze stolu seberu špinavý talíř a sklenici; už bych s nimi býval zamířil do kuchyně, blikající kontrolka mého telefonu únik odloží. Volnou rukou se ujmu onoho tajemství, během pár vteřin rozluštím záhadu. Ani tohle se neobejde bez polknutí, bez ohlédnutí se po nevinné spící. Přece jsem jim říkal, že budu spát tady. Něco se musí dít. ,,Ano?" promluvím už za zavřenými dveřmi, aby dialog kolegů nikoho nerušil. 
,,Četl jsi to?" odpoví blonďák na druhé straně.
A kvůli tomuhle mi nedáš spát. ,,Jako co?" dojdu do kuchyně, jen letmo sjedu pohledem kudrnatého trapáka. Holými zády, jaké na mě cení od vrnící mikrovlnky, se mi v žádném případě nemůže rovnat, pořád nechápu, jak se může domnívat, že by si Maddie kdy do postele radši přizvala jej. Otočí se mým směrem, nemusím používat chemosignály, abych si uvědomil nesympatie linoucí se vzduchem. Oboustranné, podotýkám. 
,,Další vražda. Několikanásobná."
No do prdele. ,,A? Proč by mi po tom něco mělo být?" Prosím, že to není ten případ, který si myslím, že to je...
,,Našli je v lese. Byli doškrábaní a... jeden měl ukousnutou část krku."
Frustrovaně položím nádobí na linku. Skvělý. Úžasný. Theodore, tos zase jednou něco posral. Taky to nezadržíš. ,,Takže co? Zas nám dýchají poldové na krk?"
,,Theo, já se jim ale nedivím. Co když je vážně v lesech nějaký další vlk?"
Ještě ty začíněj, sakra. ,,Sám moc dobře víš, že tohle by jediný vlk neudělal. Navíc, pročítal jsem to, ty otisky spíš než čelist vlka připomínají lidský skus."
,,Takže chceš přesvědčit policisty, že tomu chlapovi prokousnul krk člověk?"
,,Neřekl jsem člověk."
,,Tak co?"
,,Vlkodlak třeba."
No jo, Oli. Já slyšel to poskočení tvého srdce. 
Přesně tak. Znám tvé tajemství, ty kudrnatý čuráku.
Samozřejmě, ještě založ ruce, čum na mě jak debil, zatínej sánku. Jak je libo. Ty tušíš, že vím. Znám tvého bratra. To k podezření stačí.
,,Přestaň to zlehčovat."
,,Já nic nezlehčuju, jenom ti říkám, že je pravděpodobnější, že ty chlapy zabil vlkodlak než vlk."
,,Jasně. Už se těším, až takhle budeme argumentovat na policii."
,,Bene, a co mám asi tak dělat? Mám se jít snad doznat já? Že jsem je zabil já? Že v lese zabíjím celou dobu?" Na to nemají důkazy.
,,Nic takového neříkám-"
,,V tom případě mi promiň, ale tohle jde mimo mě. Není to náš problém. Ať si to laskavě vyřeší autority samy."
,,Ale, Theo-"
Ne. Tohle řešit nebudu. Zítra, možná, v práci a s vámi, no proteď? Stalo se, ale tak to někdy prostě je. Ten chlap si to zasloužil. Neměl se mi stavět. 
,,Nechceš si sem dát přechodný pobyt, hm? Nebo... co kdybys mi začal platit část nájmu?"
Ještě ty mě ser, ty vole. Dost. Olivere, já přísahám, jsem takovýhle kousek od toho ti jednu vrazit, kdyby jen to. ,,Já spím tady, Maddie bude spávat u mě. Není co řešit," na zalití nervů vytáhnu čistou sklenici a přistoupím k umyvadlu. Jestli nás teda do té doby nezavřou.
,,Nemám pocit, že by ona spávala tam," stejně tak on přeruší možnost na oční kontakt, radši se věnuje pípajícímu spotřebiči, ,,to jenom ty tu pořád překážíš."
,,Protože má za chvilku zkoušky. Jsem tu jako její podpora, nepotřebuju, aby byla ve stresu ještě z toho, že spí od školy dál a nestíhá. Dělám to pro ni." A už by sis toho konečně mohl všimnout, idiote.
Položení ohřátého jídla na linku doprovodí uchechtnutí. Ten fakt netuší, s jakým ohněm si zahrává. ,,Jasně. Samozřejmě, ty totiž všechno děláš jenom pro ni. To cpi, víš komu. Kdyby tomu tak bylo, dal bys jí pokoj."
Já mu snad vážně jednu střihnu. Ty nechtěj, abych po tobě vážně skočil. ,,Ovšem. Všichni totiž víme, že ty by ses o ni postaral stokrát líp."
,,Možná. Já ti to divadýlko, hraní si na dobráka, nevěřím."
Tak divadýlko. ,,Je zbytečné tě přesvědčovat, že si na něho hrát nemusím?" ohlédnu se po něm přes rameno.
Z lednice vytáhne plechovku piva. No tak, to mu přece vážně nemůže chutnat. ,,Uhodls. Necítím z tebe nic dobré."
,,A naoplátku já necítím nic než čistou závist." Čuráku.
Otočí se na mě, přivře oči. Copak? Hoří ti závity? ,,Závist? Ale kdeže. Starost."
,,Aha, takže starost," zastavím vodu, se sklenkou v ruce se k sokovi otočím a opřu se o pult, ,,dobře.  Kdyby to vážně byla starost, přál bys jí to. Maddie je šťastná. A to je to jediné, co ti do nás je."
,,Znáš ji vůbec? Její oblíbená barva? Jídlo? Hudba? Film? Seriál? Místo? Hm? Víš o ní vůbec něco? Nebo ti jde jenom o to jedno?"
Žlutá. The Lumineers. Na vlásku. Ty závistivý parchante. Ale to ti dokazovat nemusím. A že jsme spolu ještě nespali, po tom ti už vůbec nic není. ,,Já vím to podstatné."
,,Aha. Například?"
,,Například vím, jak ji uklidnit, když je na pokraji sil. Vím, co jí říct, aby se nemohla přestat usmívat. Vím, jak jí pomoct, aby se cítila silnější. Vím, co udělat, aby odešla od učení, lehla a dopřála si dostatek spánku. Vím, co potřebuje. To je důležitější než to, co chce."
A teď ti sklaplo. Vidíš, Oli? To je přesně ono. Nemáš na mě. Dobře, možná znáš její oblíbené jídlo, to mi doposud neutkvělo v paměti. Ale kolikrát jsi s ní řešil její rodinu? Kolikrát tě uklidňovala kvůli vlastním starostem? Kolikrát ti dala pocit otevřené náruče a byla tvým bezpečným místem? A o to víc, kolikrát jsi ty byl jejím? Kolikrát ses jí vlastně mohl dotknout? Jsi jenom ubožák. Čtyři roky jsi nebyl schopný udělat jediný krok. Naser si. Madelyn je moje. A Oliverova padlá sánka, neschopnost nalézt slova jsou toho přímým důkazem. ,,Víš co... naser si. Fakt. Nikdy tu nebudeš tak úplně vítaný."
Ach, ten pocit vítězství prohlubující mé tváře v nepodmíněný úšklebek. ,,To ani nikdo nežádá. Maddie mě tu chce, s tím nic neuděláš."
,,Maddie dobře ví, co-" 
Zamračím se nad jeho náhlým ztrnutím, otočím se stejným směrem jako on. A vzápětí pochopím. 
Letmých pohledů mezi Oliverem a chodbě k pokojům není mnoho, už jsem se stačil odlepit od linky, vodu nechav vodou. Kroky mě táhnou ke dveřím na samotném konci; stanu ve svém dnešním útočišti. 
,,A víš, co dělat v těchhle případech, hm?" Oliver povýšeně okomentuje psychický teror té, kterou bychom oba nejradši měli výhradně sami pro sebe. Aby mi dokázal, jak moc mnou skutečně opovrhuje a že se mi to pouze nezdá, se založenými pažemi se opře o rám dveří, nechává mě vstřebat prvotní setkání s tolik známou situací, ovšem z pozice pomoci, nikoliv pomoci potřebného. 
Zatínat zuby nikterak nepomůže, a přece ještě bezradně zafuním. Nevím. Přesně uhodil hřebíček na hlavičku. Nevím, co dělat, když sebou dívka na posteli bezradně šije, jak jí ulevit od jasné noční můry. Od zrychleného dechu, od potem oroseného čela. 
Od stále více intenzivních vzlyků.
Benji mě z podobných stavů dostal několikrát, když jsem se z nich teda nevykřičel sám, jednou se to podařilo i Maddie. Já jsem se o druhé nikdy takhle nestaral, nikdy... co mám dělat? Jak ji mám uklidnit? Jak ji mám dostatz noční můry?
Tak jako ona mě. Musím ji vzbudit. 
To zabere. Musí. 
,,Maddie, ššš..." usednu za ní a opatrně ji převalím na záda, teď se nad ni můžu trochu sklonit, pohladím ji po líčku. Nevím, co dál, aniž bych použil přehnané hrubosti. Nemám nejmenší ponětí. 
,,Prosím... dost... to bolí..." vydechne přes pláč, tváře se mi nedaří setřít do sucha. Přestanu se jí dotýkat s nadějí, že jí ulevím, ale... marně.
,,Poradil bych ti, ale... vždyť ty ji přece znáš nejlíp, víš, co potřebuje. Hodně štěstí." A s nepřímým výsměchem odejde. 
V poslední vteřině ho ještě zastihnu pohledem, doslova zavrčím. Ty čuráku, ty kreténe, ty... ty... ,,Ty kurvo..." Tohle je snad něco jiného, do prdele! Tady jde o Maddie! A já nevím, nevím, co mám dělat, sakra! ,,Maddie, no tak, vzbuď se... no tak..." lehce jí zatřesu. Mám strach, abych jí neublížil, ale jestli budu úplně jemný, nevzbudí se a... k čertu se vším! Proč si jí nemůžu prostě nevšímat!
,,Theo... prosím... pomoc, prosím..."
O čem se jí sakra zdá? ,,Jsem tady," znovu ji pohladím po tváři, zdráhám se o něco méně, ,,je to jenom sen..."
Ne. Takhle to nejde.
,,Maddie!"
Nebohé tělo se nepřestane třást, ani když sebou trhne, pozici však změní neprodleně. Z nepříjemného lehu vystřelí do sedu, sotva mine mou hlavu. A já neváhám, i kdyby mě trefila, to je teď to poslední. Schovám ji před světem, uvězním ji ve svých pažích s vírou, že pláč co nevidět pomine. Cítím její strach, celá se klepe, mám o ni strach. Tohle není jenom tak. ,,Byl to jenom sen," hladím ji po zádech. ,,Jsem tady."
,,Přišel si pro mě..."
Kdo?
,,On je tady..."
Huh?
,,Jsou zamčené dveře? Nestojí nikdo na ulici?" pohlcena panikou se ode mě snaží odtáhnout. Ne, neuteče. Nepustím ji. 
,,Jsme tu sami. Nikdo si pro tebe nepřišel." 
Jenomže vyplašená chudinka nevěří, ve snaze svého bodyguarda přesvědčit kroutí hlavou: ,,Ty to nechápeš... Theo. On mě zabije. Už to jednou téměř udělal. Neopouštěj mě, prosím..."
O čem to sakra mluvíš? Do čeho ses zapletla? Byl to jenom sen, zdálo se ti... o nějaké mafii, hádám. Ale to bude dobrý. Vážně, nikdo to není, nikdo... proč by ti někdo chtěl ublížit? Proč, Maddie? Uh, kéž by se sobeckost vydrala napovrch. Potřebuju odpovědi. ,,Nikdy," políbím ji do vlasů, na zádech je rozháněje do několika souvislých pramenů. 
Nikdy. 
Vážně jsem to řekl? Mohl bych... ji nikdy neopustit?
Na tom nezáleží. Chtěla to slyšet, pohladil jsem její sluch.
Ne. Její reakce mě usvědčí ve zbytečnosti jakékoliv snahy. ,,Bojím se, že kvůli mně ublíží tobě."
Mé pohyby zpomalí. Zvláštní. Přitom já se třesu kvůli pravému opaku. Jestli na tebe přijdou lovci... bojím se, čeho jsou schopní. Zabili i děti. Jak moc by mučili tebe? Nebo jsi snad sama lovkyně a vedeš mě do záhuby? ,,O mě se neboj," navrátím se k původnímu tempu, nepuštím ji v žádném případě.
A já konečně sbírám ovoce za svou trpělivost. Konečně, konečně se ke mně přivine zpátky, poměrně pevně. Nářky však trvají. 
,,Co pro tebe můžu udělat?"
,,Jenom mě nepouštěj, prosím."
,,Nikam nejdu." Lehké houpání  a klidný přístup zpomalí srdeční tep, což upřímně uklidní i ten můj. Určitě dopomáhají i kroužky, v jakých jí po zádech jezdím prsty, když už je však dostatečně klidná, oberu její tělo o část svého tepla a obohatím o dotek její zatopenou tvář. Místo svalů zatopím povzdbudivým úsměvem, který ale pohužel přes opuchlé a ještě skelné oči není schopna vidět. Nepohladím její oko, od toh omusím upustit i kvůli panující tmě, zato jí pohladím spodní ret, a to palcem, klouby se vrhnou na líčko, na nelibé a především neustávající množství slz. Nevidí, ale cítí. A vidět ani nepotřebuje, potřebuje cítit. Vyhovím jejím potřebám, kdyby předtím její tělo sužovala fyzická bolest, už by v podobě černých cév utíkala do nadpřirozeného těla s prahem bolesti několikanásobně vyšším. Nejochotněji mi pusu neopětuje, ale poznám, že jsem kápnul na to kouzlo, jakým ji postavit nohama zpět na zem co nejrychleji a nejefektivněji. 
No, Olíku. Chtěl bych tě vidět. 
Ne přitisklého na mé přítelkyni, na to zapomeň i ve snech, i když tam určitě noc co noc vzdychá tvé jméno. Chtěl bych tě vidět ji lépe uklidnit. Zkus si na den být v mé pozici, v pozici sociopata, který den co den objevuje nová úskalí a je nucen projevovat, o čem doposud pouze četl v knihách.
Není to prdel. Fakt že ne. 
,,Přineseš mi, p-prosím, vodu?"
Nemusíš říkat dvakrát. ,,Hned jsem zpátky," zanechám ještě jeden jemný otisk svých rtů na jejím rameni a na pár vteřin ji vydám napospas samotě. Sklenice s vodou přece už čeká na linku, jenom ji vezmu a...
A vyhnu se tomu kreténovi, který si  až příliš spokojeně užívá své jídlo. Čurák vyjebaný. ,,No co, Rómeo?"
Přísahám, nespěchat za Maddie, jedna mu letí. I dvě. ,,Drž hubu, kreténe."
,,Woah. Nějaký ostrý."
Stačí pohled. Na víc naštěstí ani nemám čas. Kdyby věděl, jak blízký si jsem s jeho bratrem, kdyby tušil, kolik životů mám na svědomí, kdyby... vážně by Maddie nechal se trápit? Kdybych to nezvládnul? Nebo jenom čekal, až si bude moct zahrát na hrdinu? Mívá Maddie snad takové epizody šasto? 
,,Dobrou noc."
Já mu ten nos vážně jednou zlomím.
Aby ti tak zaskočilo za ten tvůj úšklebek, debile.
Prostředník si pro něj nechám na později, vztekem poháněn se objevím jako záchrana vyplašené. Po poctivém zavření dveří po její klid na duši se vrátím na matraci, sklenici jí v žádném případě neupírám, druhá dlaň na lopatce. Přesně tohle potřebovala, ruce se jí sice třesou, i tak si schladí hrdlo a poloí sklenici na stůl, prsty si promne oči, než je zaryje do mě. ,,Lepší?" opatrně ji pohladím po stehně. Netuším, o čem se jí zdálo, nechci ji ještě já nějakým způsobem trápit.
Křičela moje jméno, znamená to... ubližoval jsem jí snad?
,,Lepší," jemně přikývne, ,,děkuju."
Já to potřebuju vědět. ,,Chceš... mi říct, o čem se ti zdálo?"
Až zbrkle zatřese hlavou v nesouhlasu: ,,Ne... ne. Nechci o tom mluvit, nechci si to připomínat, promiň. Jenom... jenm mě to vrátilo do minulosti."