Neptej se

XII.

,,Liame! Kam běžíš, pojď sem!"
Ne. Jako by mě ani neslyšel. Neustále předbíhá, rozbíhá se s nadějí, že ze sebe shodím veškerou látku a přidám se k němu, společně na zlomky vteřin rozpustíme stíny vysokých stromů sotva sahajících na vyšlapanou lesní cestu, po níž kráčíme, marně se otáčí a čeká. Vždy jen zklamaně zakvílí a vrátí se k mému boku, vtíravě se mi lísá k prstům, jen ať jsem mu podobou blíž, přestože v barvě havrana.
Nedá si pokoj. A nedá.
Ono občas vůbec neuškodí prostě zpomalit, pořádně se rozhlédnout, nasát přírodu, vůni lesa. Uklidňuje to. Hodně.
,,Člověk při tom rušném městském životě přichází o hodně."
Tak, ono když neznáš nic než dřinu, na odpočinek si neuděláš čas... ,,Nemůžeš se pořád tolik přepínat. Jenom škola, práce, spánek, to není ani zdravé."
,,Máš pravdu," přikývne.
Takže ještě jednou, jak že mě k tomuhle vlastně přiměla? Nechápu, že má náladu se tu se mnou a Liamem plahočit, mohla by přece být tak produktivní. Anebo když už, ze všech možných odpočinků, ona si vybere tohle. Já žít její hektický život, volna trávím jen a pouze v posteli.
Jestli ve svojí nebo v cizí, o tom by se dalo polemizovat.
,,Kéžby to šlo jinak, ale už jen pár měsíců a vyškrtnu z toho aspoň tu školu."
,,Ne že místo toho strčíš ještě víc práce. Tvoje tělo by tě nejradši profackovalo."
,,No... nemám navýběr." Blbost. Vždycky to jde jinak. Ale fajn, až to s tebou sekne, nezapomeň. Já ti to říkal. ,,Budu muset. Jestli chci ordinaci, co se dá dělat, i když ujisťuju tě, že ten bar nepopsatelně nesnáším a kdyby to šlo jinak, neváhám."
Když myslíš. Ale ten bar není jediné místo na světě, víš? Ani tady v Portlandu. Kdybys hodně chtěla, určitě by se něco našlo. Minimílně někde, kde budeš mít pořádnou uniformu. To ti to za to fakt stojí? Vždyť ty si na tu práci jenom stěžuješ. Fajn, jasný, je to jenom dočasně, ale stejně... proč dělat něco, k čemu mám tak silný odpor? ,,Na jak dlouho to tak ještě vidíš?"
,,Pár let určitě. Něco našetřeného už mám, ale pořád mi hodně chybí."
No. A potom jsem tu já, který má na kontě statisíce díky prodeji rodného domu a v životě to nevyužiju, k tomu každý měsíc mi zbyde víc jak polovina výplaty. Svět je šílený. ,,Pár let? Holka, ty odpadneš." Aby tě to neomrzelo, než si doopravdy našetříš.
A tím tvým úsměvem mě fakt neoblbneš. ,,Pravděpodobně, ale stojí mi to za to, jestli mám pomáhat lidem do konce života. Proto to dělám."
Jako bych slyšel Scotta. Pomáhat lidem? Cizím, nebezpečným lidem? ,,Proč? To ti to za to stojí?"
Přikývne: ,,Když vidím, jak jsou někteří lidé smutní, bezmocní, potřebují pomoc... já nevím, prostě mám pocit, že je to moje poslání."
Ze všech možných poslání, ty si vymyslíš takovou kravinu. Lidé nestojí za pomoc. Ta tvoje naivita až bolí. ,,Smutní, bezmocní, fajn, ale co ten zbytek? Ti nebezpeční? Proč bys jim měla pomáhat?"
No ne, nekrč rameny. Neříkej mi, že nevíš. ,,Oni za to nemůžou, dobře, představují hrozbu, ale nevybrali si to. Odbornou pomoc si nezaslouží o nic míň."
A ti jako já? Ti, co si násilí vybrali dobrovolně? Taky nejsme o nic míň hodni vřelého přístupu?
Přitom já jsem se i zapřísáhnul, po tom, co jsem opustil Beacon Hillskou nemocnici po vyhrané bitvě, jsem si slíbil, že budu dobrý a opravdu nikomu nějak vážně neublížím, pokud to nebude bezmezně nutné. Zase, jsem realista, nejsem jako Scott, takže je mi jasné, že úplně bych v sobě toho násilníka nepotlačil.
S rostoucí samotou jsem však svému slibu dostával nejvíce, přestože právě v tomto období o sobě sociopat ve mně dával najevo běsněji než kdy dřív. Kdybych jen netrávil dny a noci sám v autě, někomu bych ubížil. Přitom byla to právě samota, co mi rozbušila srdce tak, že jen rána pěstí by jej dokázala zklidnit.
To až když jsem mě Alex a Benji přijali mezi sebe, začal jsem věřit, že opravdu jsem schopný žít normální život, že mi snad osud přece jen dal druhou šanci.
No a potom se objevil Roger.
,,A to se, já nevím, nebudeš bát být s takovým sociopatem v jedné místnosti?" Nebo se procházet prázdným lesem? ,,Nebudeš prostě čekat, až na tebe skočí?"
,,Ne každý chce zabíjet. Někteří žijí běžný život jako my dva." Tak teď se musím hodně držet, abych nevyprsknul smíchy. Prosím, jak je libo. Běžný život, samozřejmě. Možná tak ve dne. Před zraky nicnetušících chudáků. ,,Bát se skutečně nebudu. To by jim ani nedělalo dobře, něco takového jako strach v této práci projevit nesmím." Zvláštní. Myslel jsem, že nás máš nastudované jako knihu. Přitom ti úplně uniká...