Neptej se

III.

Proč?
Tímto slůvkem se už léta proklínam snad po čemkoliv, co vypustím z úst. Po každém mém činu. Každé ráno, když se probudím se zjištěním, že stále žiju. Při každé vzpomínce.
Při každé vzpomínce na ni.
Při každém pomyšlení na tohle proklaté město. 
Proč já? Proč zrovna mně příroda přisoudila titul sociopata? Nemám se čím pyšnit, k tomu na bedrech nesu tíhu všech svých činů a hříchů. 
Prsty podvědomě sevřu volant pevněji při pohledu na ceduli hlásající název města, jehož hranici jsem právě překročil. Hlasitě polknu. Cítím se tu jako trestanec, jako by snad na sloupech s elektřinou stejně jako na nástěnce policejní stanice měl viset papír s mou tváří varující všechny nevinné občany, upozorňovat na mou nebezpečnost a nutnost mého zadržení. Ohlížím se po matných tvářích postav na chodníku, není-li mi některá z nich povědomá. Nevím, třeba bych i nabral odvahu a zastavil svou modrou dodávku u obrubníku, abych se mohl dotyčného zeptat, co všechno se stačilo změnit. 
Prober se, Theo, stojíš o to vůbec? Stojíš o ně? Oni by o tebe ani drápem nezavadili, nikdo z nich.
,,Kurva!" zbrkle dupnu na brzdu, kola včas zastaví, než stihnou narazit do puberťáků přecházejících přes silnici. Že jsou mladí, je neomlouvá, mají dávat pozor; kdyby se něco stalo, pykal bych já, nehledě na to, že mi tam doslova vpadli a přechod je odsud tak patnáct metrů. Navíc kdyby mě Stilinski nebo Parrish chytli na záchytce... nejspíš bych s podmínkou nevyváznul.
,,Ježiš, dávej bacha, ne?"
Myslí si, že je přes zavřená okna neslyším. Kdyby však tušili, s kým mají tu čest.
,,Dělej, vole, než se nasere a fakt tě srazí."
Všimli si mého výrazu, nejspíš i podle mého vzhledu a věku chápou, že opravdu nemám problém někomu dát přes hubu.
Spratci. V životě děti mít nebudu.
,,Aby se neposral, může být rád, že ten jeho šrot ještě jezdí."
,,Neasi, může mi políbit prdel, kretén."
Takže kretén, ano?
A dost. Nebudu kurva ve Scottově smečce, nebudu kurva ani pro nikoho jiného.
,,Takže kretén, jo?" vylezu z auta přímo vytočeně, nejeden z kluků si právě nadělal do kalhot. ,,Tak já ti něco řeknu, ty smrade," bez milosti chytnu od pohledu patnáctiletého chlapce za triko a mrštím jím o plot domu, u něhož mám tu čest právě stát, ostatní tvrďáci jen valí očima, ,,příště se ty a tvoji kamarádíčci nechovejte jako idioti bez sebemenšího pudu sebezáchovy. Kdybych tě přejel, kdybych tě srazil, víš co by se dělo dál? Šel bych za mříže. Ano, já bych šel sedět jenom proto, že vy neumíte používat oči. Takže propříště," zatřesu jím výhružně, strachem mu zorničky málem zmizely, ,,čumte před sebe a ne do těch vašich mobilů, protože příště byste mohli narazit na někoho, kdo už se nebude držet jako já. Rozumíš?"
,,A-a-a-ano..."
,,Rozumíte?!" otočím se na ostatní.
,,A-a-ano, pane," vykoktají všichni. 
Hodím kluka k jeho kamarádům, ani mrknout nestačím a všichni utíkají pryč. Zvláštní. Dřív by mi tenhle pocit působil potěšení... přitom teď jako bych i trochu litoval. Nemusel jsem na ně být až tak... starý Theo.
Já se omlouvám, ale když mám nervy v kýblu, stačí, aby na mě někdo jen promluvil lehce nerudným tónem a já se neznám.
Provinile se poškrábu na zátylku, pomalu otáče se zpátky ke svému stále nastartovanému autu. Rozdám lilie a jedu zpátky, už teď mám Beacon Hills na tenhle rok dost. ,,Áchjo," povzdechnu si pro sebe, avšak ztrnu na místě. Notak, Theo, snad z něho nemáš strach. ,,Zrovna, když si člověk myslí, že pro dnešek bylo socializování se dost," založím paže na prsou s tím zlomyslným úšklebkem, který oni všichni víc než dobře znají, starší pán přede mnou nevyjímaje. Že jsem za ty roky lehce vyměknul, nemusí nikdo vědět, nepotřebuju, aby vůči mně kdokoliv ztratil ani ten minimální respekt.
Respekt ve smyslu posereš to a budeš další na mém seznamu hříchů.
,,Theodore Raeken. Tebe bych tu nečekal."
,,Nepřišel jsem si pro tu vaši pravou Alfu, jestli máte strach."
,,Ano, protože tobě věřit je rozhodně zaručené. Ale přece jen jsi mohl ty chlapce nechat jít."
,,Vletěli mi pod auto!"
,,Uklidni se, viděl jsem to. Jenom mě překvapuje, že ses vůbec nezměnil."
Ach, kdybyste jen věděl, jak moc se mýlíte.
,,Abych byl přesný... překvapuje mě, že chceš, aby tě okolí vnímalo stále stejně."
,,Zato Vy jste se opravdu nezměnil. Pořád musíte být ten nejmoudřejší, i když jste úplně mimo."
,,Ach, Theo... kdybys jen zahodil tuhle šarádu, věř mi, svět by hned byl o tolik krásnější."
,,Neprosil jsem se Vás o radu. Nejsem Scott, všechno zvládnu sám, nemusím se chodit ujišťovat za druidem."
,,Litoval bys, kdybys nebyl chiméra. Proklínal by ses, že tvé oči barvou korespondují obloze. Ne však kvůli množství krvi na tvých rukách... to tvá samota by ti nedala spát."
Mé pevné sevření znatelně poleví. Au. Tohle bolelo. 
,,Kdyby šerif či snad jeho syn stáli na mém místě, rozhodně by ses místo vlídných slov a pochopení dočkal výčitek, že patříš za mříže, že jsi měl zůstat v pekle, kdyby tě viděli držet toho chlapce, nejspíš už bys seděl v chládku."
,,A Vy mi to neřeknete?" nechápu, kam svými slovy míří.
,,Nejsem naivní ani hlupák, uvědomuji si, že tvé trestné činy by se jen těžko vysvětlovaly před soudem... navíc šerif si nedovolí proti tobě zasáhnout, protože ví o Donovanovi, navíc pořád ti nevěří, rozhodně by nerad riskoval drápy v hrdle."
,,Zato Vy jako byste strach ani neznal," vyčtu mu, kroky mířím k autu. Na takovéhle vybavování nemám energii, celou noc jsem nespal, hodiny jsem seděl za volantem.
,,Protože ti věřím."
Jeho slova mě oberou o všechem akt, o veškeré přetvařování, o všechna slova. Je při smyslech?
,,Liam se mi svěřil, že jsi ho přímo několikrát zachránil, a přestože Stiles nebo Malia by to mohli vidět jako slabost, další pokus dostat se do úzkého kruhu důvěry, Liam by přísahal, že tě peklo změnilo. Nemám pravdu?"
Odvrátím pohled pryč. Myšlenky na Taru mě nahání po nocích, ještě mám čas na strach a utrpení. „Neříkejte jim, že jsem tu byl."
,,Vím, proč tu dnes jsi, a za to tě nesmírně cením."
Nejistě k němu opět vzhlédnu. ,,Víte?"
,,Ano. Toto datum si totiž velice dobře pamatuje i smečka. Ty o tom nevíš, každý večer v tento den jdou všichni uctít její památku. Netuší, že bys snad ty jevil zájem, od onoho nešťastného útoku v nemocnici tě neměli šanci spatřit či vyhledat, když se o to z nudy pokoušeli."
Přesně tak. Žádné sociální sítě, žádné veřejné fotky s mým jménem připojeným, žádné zmínky - jako bych neexistoval. To mi však teď vrtá hlavou nejmíň. ,,Ale... ale proč? Vždyť... nevěří mi. Pořád mě mají za vraha, jak říkáte."
,,To sice ano," rozejde se dál, když mě však mine, vypustí do vzduchu pouhé: ,,Ale přestože jí to celé začalo, ona za nic nemůže. To jsou lilie?" kývne ke mně do auta a s přívětivým úsměvem na tváři, odejde. 
Všechna jeho slova mi cirkulují hlavou, ne a ne se zbavit všeho, co podotknul. 
Má pravdu. Až moc velkou pravdu.
A já mám tolik otázek.
,,Deatone, počkejte!" otočím se za ním, chci... potřebuju... já sám nevím. Avšak už na tom ani nezáleží.
Je pryč. Zmizel.
S nervy ještě víc rozdrásanými, než když mi ti zmetci nadávali do kreténů, usednu zpátky za volant a vypnu motor. Prsty si prohrábnu vlasy, zhluboka vydechnu, opřu hlavu o sedadlo. Já nevím, možná? Jsem osamělý, ale... že bych opravdu o smečku stál?
Ne, Deaton se mi jen snažil dostat do hlavy, tohle ne. 
Otočím klíčkem a chytnu volant oběma rukama... zahnalo by bytí součástí smečky ten nesnesitelný, neustálý pocit samoty? Nejen Scottovy smečky, ale jakékoliv smečky? Nějaké party? Pomohlo by snad Scottovo odpuštění a uznání? Alex a Benjamin přece jen nezaplňují tu prázdnotu úplně a Tara už mi nikdy neodpustí... potřebuju snad něčí ruku, abych se konečně cítil šťastný?
Co to kecáš, Theo. Jako bys odpověď už dávno neznal sám.
Štěstí tobě zkrátka není souzeno.