Neptej se

LII.

Proběhne úprava

Nezáviděl jsem těm, kteří se těšili na návrat domů, pro které to byla hlavní myšlenka týdne, nebo snad i měsíce, díky které čas ubíhal rychleji. Pozastavoval jsem se nad nimi s klepáním na čelo. A vzhledem k tomu, že Maddie je ze stejného města, o to víc mě těší, že tenhle pocit sdílíme.
Stačilo spatřit ceduli hlásající název a i přes zavřená skla se do auta začala prodírat nepříjemná dusnota. Taková, která lapá po krku, svírá ho a brání polknutí, mluvě, nádechu.
Možná moje dětské onemocnění nezpůsobily geny, ale tohle proklaté město.
Beacon Hills.
Když jsem se sem po osmi letech vrátil s Doktory, přišel jsem s vizí, jakou mi ani nemuseli podsouvat tři psychopati v maskách. Chtěl jsem si podmanit celý svět, no nejlepším začátkem bylo právě Beacon Hills. Nejlepší testovací subjekt. I kdybych měl celou oblast nakonec srovnat se zemí, plameny ohně by se odrážely v mých duhovkách a soupeřily by o místo s neutišitelnou radostí. Kdyby mě půl roku nato Liam nevytáhnul z pekla a Přízrační jezdci by uspěli, snad bych se i smířil s nekonečnými muky. Od té doby se sem vracím jednou za rok, přesně na výročí dne, který můj život dočista změnil a tři definitivně zničil, jeden jediný den. A i po návratu do Portlandu mému tělu trvá se vzpamatovat z probuzené traumy, z přítomné minulosti. Teď už to zvládám do týdne, no první rok jsem byl mimo měsíc. Zrovna když se mým dotěrným spolubydlícím povedlo se mi dostat pod kůži, zašil jsem ji ocelovým lanem a pro jistotu nasadil brnění.
Ten den ještě nenastal. Myslel jsem, že mi budou dopřány ještě dva měsíce psychické přípravy. Osud si mě však vybral za fackovacího panáka, a přestože na výročí ještě nemusím ani myslet, nedokážu si představit navštívit město bez zastávky u své rodiny, jak si Maddie přála, ať už s ní nebo bez ní. I přes nevinný původ mé návštěvy kvůli chladu na paži instinktivně sahám po inhalátoru.
Před očima se mi mihne ulice, kterou bych zvolil před patnácti lety. Ale i kdyby, těžko říct, jestli bych vůbec zastavil před správným domem. Od doby, co mi peníze za něj jakožto dědictví přistály na účtě, jsem o něj sotva zavadil myšlenkami, pokud nešlo o konkrétní vzpomínky v jeho interiéru, těch je taky drtivá většina. Který blázen by chtěl v takovém domě bydlet? „Tady to už vůbec neznám." Těžko říct, jestli hřbet její ruky hladím pro uklidnění její nebo své. Druhý případ moc nefunguje. Jediným rozptýlením je mi právě pohled ven, chytám se čehokoliv, abych se udržel v přítomnosti.
„Buď rád. Bydlí tu jenom egoističní zbohatlíci," zašeptá, hlavu mi opře o rameno. Konečně si přestala hrát s vlasy. Tolik jsem se natrápil, abych ji přesvědčil si je nežehlit. Matka jí nemůže nic. Zkusí si namítat. Jsou to jenom vlasy.
„Znáš tu všechny?"
„Úplně všechny. Bohužel," uchechtne se.
Dám jí pusu do vlasů, hlavu tam pak nechám odpočívat. Dokonce na chvilku zavřu oči, přestanu sledovat les, který ve mně podobně jako zbytek města nebudí jedinou příjemnou emoci. Poslední chvilky, kdy náš malý svět zůstává opravdu jen náš. „Dva dny. A rok na ně zase nemusíš ani myslet."
„Já vím. Děkuju, že to pro mě děláš," políbí mě na krk. „Miluju tě."
„Miluju tě," zopakuju s pusou na jejím čele. Volnou dlaň jí položím na líčko, pohledy za jeden. „Jsme v tom spolu. Jasný? Na nic nejsi sama."
K jejímu typickému úsměvu má daleko, já však i tuhle snahu přijímám. „Jsme v tom spolu."
Pramen vlasů jí strčím za ucho. Tak moc se mi nechce opouštět zadní sedačky honosného auta, i přes prvotní odpor, jaký ve mně myšlenka soukromého řidiče vyvolávala. „Mysli na pečení vánočního cukroví s Benjim, až se vrátíme do Portlandu."
„A na Alfu s Liamem, jak si hrají ve sněhu," přivine se ke mně blíž. Pravděpodobně kvůli zvuku otevírající se brány. Už to na nás dýchá.
„A na deskovku s Daph."
Prsty mi sevře pevněji. „A Alexe, který ti vyhrožuje, že ti strhne plat."
Přesně tak. Na tyhle lidi mysli. To je tvoje rodina. „Čekají tam na tebe Anne a Harry. Na těch jediných záleží. Nikdo ti za takové trápení nestojí." Tak moc si nechci připouštět k tělu ty nejhorší možné scénáře. Přesvědčuju sám sebe, že Maddie přeháněla nebo je zkrátka tak ohromím, že se nám nakonec ani nebude chtít odjíždět. Je to až moc naivní přání?
„To jisté platí pro tebe, dobře? Na nich jediných záleží. A oba tě zbožňují."
Zpomalující auto je jasný signál. Zatnu zuby, lehce se vyprsím. Musím. Na nejistotu budu mít celou noc. „Pche. Neznáš mě snad? Dokážu si získat kohokoliv."
Ano, Madd, směj se, prosím. Nepřestávej plnit atmosféru radostí. I mně se hned dýchá líp. „Samozřejmě. O tom nepochybuju."
Pan Reid, řidič, zastaví úplně. Než by nás však vypustil, otočí se na nás. Vlastně jsem si s ním jen potřásl rukou, zbytek cesty se táhl v tichu. Je snad nervózní i on? „Budu vám držet palce. Nemusíte se ničeho bát. Pan Lambert je sice tvrdý a na pohled chladný muž, ale stačí být zdvořilý a zapůsobíte na něho dobře."
„Vidíš? Mám to dokonce potvrzené profesionálem," usměju se na Maddie a s pohledem na řidiče koutky spadnou jen mírně, v hlase vážnost a nejistota. Na otce mě tolik nepřipravovala. „A ženská polovička."
Stačí mi výraz. Až tak zlé to je? „Neberte si nic osobně."
Všechen vzduch z plic vypustím ven. „To jsem čekal mnohem horší," uchechtnu se, Maddie pohladím po koleni. S mírným úklonem se zadívám na dům před námi a jediné, na co se soustředím, aby mé těžké polknutí nebylo až tak slyšet. Do čeho jsem se to, sakra, dostal? „Vezmem zrovna i tašky?"
„Uhm." Nejistota se vrátila jako lusknutím prstu. Samotě a vřelosti je konec. Přichází pro mě něco nepoznaného. „Děkujeme moc, pane Reide." Odtáhne se ode mě, dlaň však pustit odmítá.
„Nemáte zač. Ještě se uvidíme. Bude to dobré, slečno Lambertová. Uvidíte."
Zbytečnější slova říct nemohl. Tímhle se jí snažím zmást mysl už přes týden. „Se mnou se klidně hádej," vyskočím ven z auta, „ale pane Riedovi na to nemůžeš říct nic." Zavřu za sebou dveře a místo k těm jejím dojdu ke kufru pro naše tašky. Mně by bohatě stačil zubní kartáček, ale oblek vypůjčený od Rogera a pohodlné věci na zbytek času zabraly spoustu místa. Tak rád bych v něm už jel. Černá košile mi stahuje paže a v černých riflích se potím.
„Pomůžu ti s něčím?"
„Hmm..." Náš společný kufr však doplňuje taška, s dary, které snad mé přijetí usnadní, oboje chytnu do jedné ruky. Druhou si ku svému klidu ukradne nervózní brunetka. No snad si opravdu nemyslela, že bude něco brát. „Ještě to zvládám."
Chyběly mi tvoje ďolíčky ve tváři. Kéž by vůbec nemizely. „Za Vaši galantnost dostanete po večeři odměnu, pane."
Uchechtnu se, lehce zoufale. V Beacon Hills asi těžko, Maddie. Na to nebudem mít sílu ani jeden. „Možná tak masáž zad. Úplně mi ztuhly trapézy," shlédnu k ní smutně, výška můj pohled podrývá. Už jsme tak blízko a přece zpomalím, právě teď. Užívám si poslední litry čerstvého vzduchu. Jak doslova, tak obrazně.
Ohrne spodní ret, našimi pažemi jemně houpe. Jako dvě děti. A nemohlo by mi to vyhovovat víc. „Tak teda masáž. A nekonečné množství pusinek. A spánek v mojí náruči."
Tohle se mi začíná zamlouvat. „Zasloužím si být já ten držený?" Představa hezká, ale něco uvnitř mi říká, že sebehůř na tom budu, z tvého stavu mě bude mrazit víc. Ale třeba přeháním. Snad.
„Zasloužíš si všechno na světě," políbí mi hřbet dlaně. Ještě se ale nenatahuje po zvonku, místo toho mi poupraví límeček. Podle mě určitě pokrčený nebyl. „Víc než to," nadechne se zhluboka. „A proto ti dávám poslední šanci utéct."
Její gesto mi připomene pohodlí na cestě, kvůli kterému jsem si rozepnul vrchní knoflíky košile, a dopnu je až ke krku. „V Beacon Hills. To bych musel být pořádně padlý na hlavu." Dlaně otřu do stehen. Proč jsem reálně nervózní? Musí na mě doléhat město, určitě. Nalhávám si, že cítím tu stejnou úzkost. „Kdo myslíš, že otevře?"
Povzdechne si. To mi upřímně stačí. „Doufám, že Anne. Případně otec. Ale jak znám matku, chce si do mě rýpnout od rána a nenechá si ujít příležitost udělat to v relativním soukromí."
Aspoň budeme mít to nejhorší rychle za sebou. „Takže jako první beru tu kytici," rozevřu tašku, ze které mi kytice kvůli bezpečí z větší části trčí, a vytáhnu právě hmotný dar pro tchýni. Snad ji obměkčím. Ještě jednou si v mezičase, než mě Maddie dlouho a něžně pro uklidnění nás obou políbí, prohlédnu dům. V tomhle jsi vyrůstala? Ten luxus ke mně mluví skoro tolik co skutečnost, uvědomění, kde že to vlastně stojím. V téhle chvíli náš vztah přesahuje pohodlí nás obou. Už je to fakt vážné.
Teď už se teprve k rozchodu mít nebudu.
Je na čase přemýšlet nad způsobem, jak jí říct pravdu. Zvládla tu o mých rodičích. Třeba zvládne i nadpřirozeno. Ne?
Možná bych ten krok teď podstoupil i radši než... tohle. Tuhle šarádu.
Než abych čelil do očí blondýnce v červených šatech, jejíž podpatky a sebevědomý krok ke mně doléhaly i přes zavřené dveře. Zlaté doplňky a opálená pokožka teprve stáhnou černé rifle na mých stehnech, límeček můj krk stáhne a zabrání hlubokému nádechu. Těžko říct, jestli za její vrásky může věk nebo výraz, jakým nás oba obdaruje. Nepřišla dceru přivítat s nadšením, přítele s milou zvědavostí. „Madelyn."
„Mami."
Určitě si rozmýšlí, jestli pár vůbec pozve dovnitř. Nezlobil bych se, kdyby zvolila negativní možnost. K naší smůle si však odpije z šampaňského a o kus ustoupí. „Pojďte dál."
Nabídce přikývnu a vezmu dovnitř kufr, musel jsem kvůli tomu pustit jemnou, ledovou dlaň. Když už ale stojím uvnitř, nehodlám se odstrašit. Smrti se směju do tváře. Sebevědomí mi nesebere jen tak někdo, i když si uvědomuju, jak moc nerad řeším problémy lidského života. „Dobrý večer, paní Lambertová," natáhnu k ní ruku, „moc mě těší. Theo."
Nevím, kde se ve mně vzala ta naivita, že bych v ní snad vzbudil úsměv. Dostane se mi naprostého opaku. Nejenže nadzvedne obočí, ale k mé ruce padne až znechuceným pohledem. „Theo?"
Doslova jsem řekl dvě věty. Co se ti nelíbí? „Uhm..." znejistím, podívám se po Maddie. Ruku stáhnu. „Možná tak nevypadám, ale ano, Theo. Theodore. Raeken."
Dobře, tahle zaujatost je už plánovaná dopředu. Odsoudila by kohokoliv by jí druhorozená přivedla. Jinak by určitě tak nevalila oči a afektovaně se nechytla za srdce. Zrak přenese na Maddie. „Raeken?" Anebo příjmení díky zběhlosti v místních drbech poznává.
Maddie se k ní okamžitě narovná, dokonce... ani nesrovná zuté boty. To u své pořádkumilovné přítelkyně vidím snad poprvé. „Ano. Theodore Raeken. Můj přítel. Ostatní jsou v obýváku?" začne si sundávat i kabát. Souhlasím, že čím dřív zmizíme z téhle situace, tím líp.
Blondýna mě sice stihne probodnout pohledem, jako bych drahý koberec zašpinil bahnem, ale dcera si získá její pozornost. „Ano – Madelyn, toto hádám nemůžeš myslet vážně. Jak jsi to oblečená? Nenaučila jsem tě nic? A nemohla ses na letišti trochu opravit? Máš na víčku otlačenou řasenku a ty vlasy... zítra se tě na paškál před plesem beru já, takto nikam nepůjdeš. Katastrofa. Oba vypadáte, jako byste přišli na sraz přátel z vysoké," mrmle dál, i když se nám otočí zády a odejde.
Já za ní však zůstanu němě stát. Obrala mě o slova. Respektive – řekl bych jí toho víc než dost, ale jde o první dojem. Teda, druhý. První už nezachráním, i když jsem k jeho zkáze nepřispěl doslova nijak. „Promiň," pohladím Madd po paži. Opravdu jsem věřil, že na mé přijmení už povědomí veřejnosti pozapomnělo.
S lítostí ve tváři potřese hlavou. „Ne, ty promiň. Tak strašně mě to mrzí," vzhlédne ke mně. Bojuje se slzami, vidím to na ní. „Nemá právo na tebe být hnusná. Pokusím se... něco..."
„Nepokoušej se o nic," květinu odložím. Tvář jí překryju oběma dlaněmi, každé líčko hladím palcem. Je moc pozdě na to odejít? Stejně tu nechceme být ani jeden a očividně ani tady o nás tak nestojí. „Nezáleží na tom. Anne a Harry, pamatuješ? Pojď, nadechni se se mnou." Mně hluboký nádech a výdech taky jenom prospěje. Nebýt na jejím pozemku a nespát pod její střechou, po mých slovech, která jsem teď kousnul do jazyku, by odcházela s tím jejím perfektním makeupem úplně rozmazaným. Stejně vypadá staře a zapškle, v tom řasenka fakt nezabrání.
„Slib mi, že kdyby to na tebe bylo moc, řekneš mi to. Zvedneme se a půjdeme do mého pokoje, dobře?"
Radši bych šel zrovna na letiště. Myslel jsem si, že by byl takový slib zbytečný, vždyť – co by mě mohlo tak rozhodit? Zapomněl jsem na auru tohohle příšerného města. „Slibuju. Pod podmínkou, že to samé platí i u tebe."
Přikývne. Stačilo slovo, kterému se běžně tak bráním, a vypadá o poznání líp. „Platí."
Jedna pusa navíc nás nijak zvlášť nezdrží. „Ukážeš mi, kam můžu dát ten kufr? Ať tu nepřekáží." Aspoň budu mít chvilku na sebrání sil pro úsměv.
Dobře, ani dvě pusy navíc. „Můžeš ho nechat tady. Někdo se o něho postará."
„Někdo?" chopím se tašky a kytici pro Laurene tu sice nechám ležet, ale než si ji kvůli daru pro otce přehodím přes rameno, vytáhnu druhou kytici s nadějí, že Anne mou naději na obstojný večer navrátí. Nic se jí nestalo doteď, vydrží, i když se rozhlédnu dokola. Jestli jsem honosnost cítil zvenku, pro pocit, co mám teď, slova nenacházím. „Kdy přesně jsi mi plánovala říct, že tvoje rodina je až takhle bohatá? Pořád jsem se nevzpamatoval z toho řidiče." Její způsob života ničemu nenaznačoval, ani vzdáleně.
„Pan Ried je s námi celé roky. Vozil mě ještě do školky. Bereme ho jako rodinného známého... kterému platíme." Vůbec se jí nemluví lehce. „A já z bohatství své rodiny nijak neprofituju. Už ne, teda."
Na základce jsem to asi tak nevnímal. Nebo si tě opravdu pamatuju tak málo. Tehdy mezi námi nebyl takový rozdíl. Dál se rozhlížím, je to způsob, jakým se rozptylovat od vážnějších věcí. Nikde nevidím jediné smítko prachu. Fotek na stěně není moc, no všechny jsou zarámované, osoby v nich napózované s úsměvem křečovitým nebo žádným. Asi... dává o něco větší smysl reakce její matky. Jak skutečně reagovala Anne, když jsi jí o mně poprvé řekla? „Vaši asi od tebe čekali někoho... z vaší vrstvy." Ten výraz mi v puse zanechá nepříjemnou pachuť.
„Nepřemýšlej nad tím, dobře? Prostě... buď sám sebou."
S hlubokým výdechem její ruku sevřu o něco víc. To se ti tak snadno řekne. Zatím to dopadlo tak, že mi tvoje matka ani nepodala ruku.
Maddie přesně ví, kam jít, no já bych se tu už teď ztratil. Jako bychom ani neprocházeli rodinným domem, ale luxusním pronajatým pozemkem. Ze stěn jde psychická zima, nikde žádná vřelá, rodinná dekorace, známka, že by tu dlouhodobě přebývala šťastná rodina. První teplo se k nám dostane, když vstoupíme do honosné společenské místnosti. Ne však z hořícího krbu. To tiché pištění mladší blondýnky, která okamžitě vyskočí na nohy a vyběhne svou sestřičku pevně obejmout a vypusinkovat. „Už jsem se na tebe tak těšila!"
„I já na tebe, moc."
Nestačím zjistit, koho všeho jsme v místnosti doplnili. Mé zorné pole vyplní muž, se kterým jsem zatím mluvil pouze přes Skype. Díky jeho napřažené ruce mi spadne kámen ze srdce. Sevřu ji víc než rád. „Tak... se konečně potkáváme," zasměje se. „Harry."
„Theo. Na tom hovoru jsi vypadal menší," přidám se k němu se zvukem radosti. Nic jiného než ignorovat nejstarší mi asi ke štěstí nezbývá.
Nakloní se ke mně, se záměrem mě poplácat po rameni. „A ty obnaženější." Maddyin švagr opravdu ví, jak jednomu pomoct ke klidu. „Jsem rád, že ses obléknu."
Beru si k srdci radu pana Rieda a zároveň to, co jsem já sám říkal Maddie. Soustředím se na ty, na kterých záleží. Ignoruju dokonce i kočku v klíně mračící se modelky, která na mě zasyčí. Vsadil bych se, že ani ne kvůli mé vlčí stránce. Určitě sdílí názory a ideály namyšlené paničky.
Když se sestry doobjímají, přijde má chvíle. „Rád tě zase vidím," předám kytici. Aspoň jednu úspěšně. „Moc ti to sluší."
„Ta je nádherná, Theo," přivoní si, „děkuju moc. I já tě ráda vidím, fešáku," přivine si mě do náruče podobně jako sestru. Jenom já jsem teď ten, kdo se musí ohýbat. Moc jsme si na promoci sedli. Jsem rád, že za půl roku nestačila změnit názor. Poslední zastávka před druhým pokusem o nejlepší první dojem.
Jak je možné, že jsem si představoval večeři, ale úplně jsem vypustil tady to seznamování a vítání? Přes Anne a Harryho na hlavu domácnosti nedohlédnu, no to především proto, že sedí v křesle, v ruce sklenička s, předpokládám a doufám, whisky. Obrázek si můžu udělat, až když mě Maddie chytne za ruku a dovede mě k němu. „Ahoj, Maddie," postaví se, no ani od otce se má milá vřelého gesta nedočká. Není divu, že se ke mně tak ráda lísá. Nahrazuje si emočně deprimované dětství.
I přes absenci úsměvu a vlastně čehokoliv, z čeho bych mohl vyčítat a domýšlet, z něj mám mnohem lepší pocit než z jeho ženské, nepříjemné polovičky. I tak se však hodlám držet ponaučení, jaké jsem díky ní získal. Tohle je pro mě nový svět a já postupně zjišťuju, jak markantní rozdíly jsou. „Dobrý večer, pane Lamberte, rád Vás poznávám. Theodore Raeken," u něho už si s podáním ruky věřím, proto ji taky natáhnu. Právník, musí si zachovat formálnost. O to víc si musím dát pozor na každé své slovo, na každý pohyb. Neuhýbám očima od těch jeho, relativně prázdných. Jediné, co z nich a zbytku tváře dokážu vyčíst, je vyčerpání, jaké mu život nadělil. Pevná maska, za kterou nepouští ani vlastní rodinu.
To všechno se však po mých slovech zlomí. Nerozumím, proč tak zaujatě přebíhá z jednoho mého oka do druhého, jako by v nich snad něco zpoznával. Jako by na sotva badatelnou vteřinu myšlenkami skočil někam úplně jinam, a když se vrátí, věnuje mi na rozdíl od své vlastní dcery úsměv. „Těší mě, Theo. Děkuju, že jsi přišel a vítej u nás. Ciť se jako doma."
Huh?
Vážně mi řekl zkrácenou verzí jména po tom, co jsem u jeho ženy tak pohořel? Mám chuť přivřít víčka, no nehodlám ztratit momentum. Asi jsem fakt nelhal a umím udělat dobrý dojem. „Děkuju. Vlastně, abych nezapomněl," z tašky vytáhnu poslední předmět, můžu ji teď nechat odpočívat na zemi vedle křesla. Odlehčení mé peněženky předám. „Maddie říkala, že máte rád whisky."
Se zvědavostí dar přijme a... dokonce zalapá po dechu. V duchu si tleskám. „To je Papa... páni. Jedna z nejlepších whisky na světě, ochutnal jsem ji jen jednou, u známého před dvaceti lety. Děkuji. Velmi si toho vážím."
Maddie se ke mně přivine a já ji chytnu za pas, hladím, aby v rodném domě necítila takový chlad. Najednou zapomenu na všechny možné katastrofální scénáře a nevidím nic, co by mohlo tenhle večer zkazit. „Snad Vám bude i stejně chutnat i po dvaceti letech."
„Určitě ano. Vlastně – máme s Harrym každý rok tradici. Před večeří na chvilku zmizíme ke mně do kanceláře a dáme si skleničku. Budu rád, když se k nám přidáš."
To... jde překvapivě až moc hladce. „Toho si moc vážím, pane." Maddie dám pusu do vlasů, pohled hodím po Anne. Moje touha po přijetí se kryje s jediným – ona a matka v jedné místnosti, bez mužských svědků a zábran. „Dáš mi na ni pozor?"
„Samozřejmě."
Maddie se sama k Anne rozejde, no nejdřív se se mnou i na tu chvilku rozloučí pohlazením po líčku a rychlou pusou.
„Tak pojďme," zavelí William. Určitě tohle není jenom sen? „Nebojte, vrátím vám je v celku."
Absolutně netuším, co mám čekat. Snažím se z Williama vyčíst co nejvíc, snad se můj smysl pro dedukci s přibývajícími společnými minutami zlepší. Není úplně otevřená kniha, na rozdíl od kočky, na kterou se po cestě ven z místnosti ještě zamračím, a domu chladnějšího než pohled, který letmo zaznamenám v okně, než mokrá brunetka zmizí. Okamžitě odvrátím pohled s pokusem se nenechat rozhodit, jako bych se snad obával, že starý Lambert dokáže slyšet můj tep. Stěny toho teda moc nenabízejí. Luxus už se mi stihnul zarýt pod kůži bez potřeby cítit zášť nebo snad lítost pro rozdílné podmínky mého dětství. Maddie tak žila a o moc líp než já na tom není. Prsty přejedu po obraze, který míjíme, krk neustále vykrucuju. Připadám si jako na placené prohlídce. A ta nekončí ani po vstupu do Lambertovy pracovny, která se od zbytku domu liší. Aspoň to vypadá, že se tu někdo pohybuje, to zaprvé, no hlavně je skromnější a obecně tmavší kvůli nábytku z tmavého a smaragdových stěn. Ze skříňky vyndá tři skleničky, mně a Harrymu zatím pokyneme, ať si sedneme na pohovku. Vést se upřímně nechám, hranice a normu chování stále jen zkoumám. A zkoumám stejně tak i Williama. Abych si na něj vzpomněl, musel bych bádat v paměti. Nepochybuju, že jsem se s ním minul, když jsme s mámou byli vyzvedávat otce ze záchytky. Ale co jeho paměť? Buďto snadno zapomíná, v což upřímně doufám, nebo je jen lepší herec než jeho žena. Kdo jiný než přední právník a pravá ruka šerifa malého města by měl vědět o utonulé mladistvé. Pohřešovaném puberťákovi. Autonehodě s dvojitým zabitím jako výsledek. Až moc věcí mi teče hlavou jako voda nebo jako whiskey, kterou už právník otevřel. Vzpomínky na dětství mi sevřely hrdlo, při pohledu na alkohol se mi sevřelo hrdlo. „Mně s dovolením jenom trochu. Alkohol jde úplně mimo mě. Astma." Ještě že mám tu donekonečna nevypotřebovatelnou výmluvu.
„V pořádku, nechci ti uškodit." Trošku na dno si však neodpustí. Asi abych ochutnal nebo aby neporušil sociální konvence, netuším. „Na zdraví."
„Na zdraví," zopakuje Harry a posléze i já. Na tekutinu v mé ruce se v mysli zamračím, no čichnu si, jako bych se snad skutečně pokoušel rozpoznat, co mi prodavač popisoval. Nedaří se, ani když do sebe tu trošku obrátím. Na to pálení nejsem zvyklý, tvrdé u nás zásadně klopí Alex a příležitostně se přidá Benji, proto si pusu překryju pěstí, protože si dvakrát odkašlu. Fuj.
„Víte, mít dvě dcery v tomto zlém světě... bojím se o ně. Jsou silné a nezávislé, ale spí se mí lépe, když vím, že je po jejich boku schopný chlap. Má otázka je proto jednoduchá. Ochráníte je?"
„Za každou cenu," přikývne Harry, i když na vítěze pěstního souboje bych ho úplně netipoval.
Ani já nemám nad čím váhat. Harry mi jen vytrhnul slova z úst. „Před čímkoliv."
William se spokojeně vyprsí, záda opře o opěradlo. „V tom případě... musím říct, že mají výborný vkus."
„Ne takový jako my. Krásnější duše, aby člověk pohledal."
„Přesně," souhlasí se mnou skoro vrstevník. „Prohlásit, že Vaše dcery jsou úžasné, není dostatečně dobré. Jsou dobrosrdečné, štědré a pokorné. Mámě štěstí, že si vybraly právě nás."
Lambertův úsměv nezná konce. „Doufám, že tak, jak o nich říkáte mně, to říkáte i jim."
„A dokonce tak často, že už to nezpochybňuje," usadím se pohodlněji. „Věřím, že kdyby si tím nebyla jistá, ještě tu nesedím."
Ukazovákem si přejde na kůži pod nosem, jako by si hladil knír, který však nemá. „Vadilo by ti, kdybych Harryho poslal za našimi drahými polovičkami a ty sis tu poseděl ještě o pár minutek dýl?"
A sakra. Co mě čeká? „Mám se bát?"
No moc se nesměj. „Kdeže. Je svátek. Nemám v plánu tě grilovat. Harry, řekneš jim, že se za chvíli vrátíme?"
S přikývnutím vstane. „Zajisté. Děkuji za whiskey, pane Lamberte. Theo, vidíme se," poplácá mě na rameni a když mu zasalutuju, odejde.
Konečně odložím skleničku. Úsměv vyměním za zvědavost. Obavy si připouštět odmítám. A neubírám se k nim ani po jeho odkašlání, po tom dlouhém tichu, které na několik chvil nechá zavládnout. „Nezdržím tě dlouho, Theo." Postaví se a i s pohárkem dojde ke stolu, začne si dolívat. Aspoň tady jsem zabodoval. „Není tajemstvím, že jsem v jistých věcech poměrně staromódní. Toho sis už asi všimnul. Nepochybně analyzuješ mě stejně jako já tebe. Vidím to." Sakra. Jak to pozná? Proto si mě- „A než se začneš ohrazovat, nic ti nevyčítám. Naopak. Ukazuje to inteligenci, potřebu být několik kroků napřed před ostatními, všeobecně... pořádný charakter. To mám rád. Vím totiž, že si o své odpovědi nelhal a Maddie ochráníš, protože budeš nebezpečí cítit na sto honů."
Tohle... jsem nečekal. Především protože mě přečetl úplně přesně. Trochu mě děsí narazit na takovou metu. „Jednu věc Vám můžu zaručit, pane. Jen zřídka slibuju, protože ve chvíli, kdy svůj slib dám, neporuším ho ani přes svoji mrtvolu. A že budu Vaši dceru za každou cenu chránit, to jsem jí a především sobě slíbil už dávno."
„Muž svého slova. Výborně." Odpije si. „Ale každopádně – jsem staromódní, a to znamená, že pro svoje dcery žádám víc než jen ochranná křídla." A jsme doma. „Maddie je silná, ale křehká. Nemusím ti ji popisovat, konec konců, znáš ji, dokonce z jiných úhlů než já." Z těch nejlepších úhlů. „Dokážeš mi slíbit, že se o ni postaráš? Emocionálně a finančně? Tak jako, podle mého názoru, chlap má?"
Pousměju se, možná trošku lišácky. Zbožňuju, když mě lidi zpochybňují. Nejdu mu prozrazovat, co neví nikdo, od Rogera, přes Bena a Alexe, až po Maddie, a to skutečný stav mého účtu. K těm penězům se váže krev, a zrovna taková, která mi takhle zpětně není dvakrát příjemná. To však nemění nic na tom, že je mám. „Věřte mi, kdyby nebyla tak tvrdohlavá a netrvala na tom, že všeho potřebuje dosáhnout sama, už dávno mohla mít, co chce. Ale, říkám si, fajn, ať se soustředí na svoje cíle, ale na mně ať nechá všechno ostatní." Je fajn, že abych někoho získal na svoji stranu, tentokrát nemusím lhát.
„Správný muž. Vítej v rodině."
Wow. To bylo... až moc jednoduché. Kde je háček? „Je mi ctí, pane."
„No, pokud nemáš něco na srdci ty, můžeme se vrátit a zasytit žaludky."
„To upřímně rád slyším. V letadle člověku vyhládne."
„Věřím." Vede mě zpátky do obýváku, no žádná další hlubší debata už se nekoná.
Ani Maddie mě slovy nevítá. Dokonce mi ani neskočí do náruče, jak jsem u ní zvyklý. Tohle nebude únavou. Příčinu hledám v její tváři. V slzách na krajíčku. Sotva si jejího stavu všimnu, dojdu až k sedačce a dřepnu si před ni, abych mohl chytnout její ruce. Tady je ten háček. Ani se nemusím ptát. „Nestojí ti za to, Maddie. Za dva dny budeme pryč. Za chvilku si půjdeme lehnout, co nevidět, tam na tebe nikdo a nic nebude moct."
Teď teprv mě začne pevně stískat, doslova se mi okolo krku hodí. Pár minut. Hrstka zkurvených minut a celé měsíce ujišťování a budování sebevědomí jako by se ani nestaly.
„No konečně. Můžeme jít?" nadhodí strůjce stavu Maddie, jako by ji snad slzy její dcery ani v nejmenším netrápily. Maddie měla pravdu.
„Ano, Laurene," souhlasí její manžel, čímž jen potvrzuje svou pasivitu. Na co se teda tak stará do mě, proklepává si mě a dává mi kázání, když ve chvíli, kdy by se opravdu hodilo zasáhnout, mlčí a dělá, že nevidí?
„Jsem v pořádku," zašeptá mi do ucha. To víš komu tvrď. Já tě znám. „Jak moc chceš utéct?"
„Říkal jsem ti, že si dokážu získat kohokoliv. Přivítal mě do rodiny."
„Vážně?" zeptá se, jak vstane.
A já jí přikývnu, s povzbudivým úsměvem sevřu její ruku. „Vážně. O mě se bát nemusíš." A abych ji aspoň myšlenkami vrátil do Portlandu, na dobu a místo, kde je všechno sluníčkové i přes deštivé počasí, jí dám pusu.
Jsem rád, že mě od sebe neodtlačuje. „Dobře," vydechne, za ruku mě začne vést za ostatními. Do jídelny. U honosného stolu na mě zbylo místo vedle Maddie po svém boku a Williama za jedním vrchem stolu. Mnohem víc než sedací pořádek mě zarazí to ohromné množství příborů, skoro těžce polknu. Asi jsem měl Benjiho apel na přípravu brát vážněji. Ani za stolem mou ruku nepouští, díky tomu cítím, jak moc klepe nohou.
William mezi námi vrstevní rozdíl ještě podtrhne, když si na kolena položí ubrousek. To fakt někdo dělá? Viděl jsem to jenom ve filmech. „Všechny vás tu vítám a děkuji, že jsme se i tento rok mohli sejít u jednoho stolu. Pokud to nikoho neurazí, rád bych začal tradici a řekl, za co jsem vděčný."
Huh?
A já jsem doufal, že jenom moje máma a Benjiho rodina jsou tak mimo. To teď mám v rychlosti vymýšlet? Kéž bych aspoň mohl počkat, než placené služebnictvo přinese všechny talíře. Nemělo by mě to překvapovat, no pořád jsem se tak nějak připravoval na to, že jako nový člen stolu budu jako první krájet krocana. Kolik lidí se mezi stěnami ještě skrývá a něco připravuje nebo uklízí? Vždyť je to úplně psycho.
Tak moc jsem se zamyslel, že skoro ani nezaznamenám, že mě starý Lambert vybídne, abych pokračoval. Co, co tak... za co já jsem vděčný? Vyzdvihnu vztah s Maddie, políbím ji na hřbet ruky, celou dobu plný sebevědomý jako vždy. Snad to bude stačit.
Očividně stačí. Maddie přebírá žezlo s dojetím, kromě mě zmíní ještě vzdělání a přátele. Laurene je ještě stručnější než já. Aspoň William, když kromě úspěchů zmínil i rodinu a její zdraví, zněl, jakože to myslí vážně. Slova jeho ženy smrdí donucením.
Harry nezaostává za věkově bližším párem a na nic neklade takový důraz jako na svou manželku. Úplně při těch slovech září. No a poslední, Anne... k mému překvapení působí nervózně. Je to tímhle domem? Rodinou sešlostí? Cítí stejnou sklíčenost jako mladší sestra? „Jsem vděčná za všechna privilegia, která mi život nadělil. Za svou práci, zdraví, za svou rodinu, za úžasného manžela, který by mi snesl i modré z nebe, a především..." odmlčí se, „za to malé miminko, které mi roste v bříšku."
A nervozita je rázem vysvětlena.
Maddie spadne čelist. Tolikrát na Anne v tomhle ohledu myslela, zmiňovala, jak úpěnlivě se snaží, i když Harryho bych od pohledu za věčně nadrženého nepovažoval, no když konečně po měsících lítosti slyší ty dobré zprávy, vystřelí na nohy a sestřičku s výskotem vyobjímá. Nejde mi se nepousmát nad tím pohledem. „O můj bože, Anne... gratuluju!"
Anne se nad její reakcí směje, no nevine si ji k sobě o nic míň, i když opatrně. Je to zvláštní. Vůbec nic bych na ní nepoznal. „Děkuju, květinko."
„Jak dlouho to už víte?!" vyzvídá plná nadšení. Vždyť když ji pustí, dokonce na místě poskakuje.
„Ne dlouho," odpoví budoucí táta. Anne nedočkavě za břicho chytne. „Malé má osm týdnů."
K mému překvapení má i William úsměv od ucha k uchu. „Takže já budu děda. Páni, to... tohle jsem nečekal. Gratuluji vám. Oběma. Už teď se na to malé těším."
Nemohl bych být negativní, ani kdybych chtěl. Energie místnosti mě zcela ovládla. „Obrovská gratulace," vstanu a s úsměvem aspoň Harrymu, na kterého spíš dosáhnu, potřesu rukou. „To malé bude mít ty nejlepší rodiče." V téhle rodině to nebude zas tak náročné předsevzetí.
„Děkujeme, Theo."
„Když se dozvíš pohlaví, chci to vědět hned, jasný?! Abych věděla, jaké oblečení a hračky kupovat!"
„Samozřejmě."
Jsem si jistý, že by netrvalo dlouho a Maddie by se rozvášnila o tom, jak moc se o svou neteř nebo synovce bude starat, rozmazlovat. To by se však nesměla vyjádřit poslední němá tvář. Podle výrazu v její tváři bych tipoval, že jí na talíři přinesli smradlavé odpadky. „Ano. Gratuluji. Gratuluji, že jsi právě ukončila svoji kariéru." Potřese hlavou, odpije si z červeného vína. Vážně alkoholem zapíjí špatné zprávy? Který rodič reaguje takhle? „Kariéru, kterou jsem ti vybudovala."
Sotva jsem dosednul, hned bych nejradši zase stoupnul a jednu jí fláknul, ať se kurva probere. Dobře, neříkám, my s Maddie jsme podobnou situaci jen pár dní zpátky řešili, ale přesto to byla situace úplně odlišná. No slyšet tohle od rodiče? Koušu se do jazyka, abych něco neřekl.
Maddie tak silná není. Nestačí jí si sednout zpátky vedle mě, ani svírat ruce, které jí překryju svými, v pěst. „Mami, to nemůžeš myslet-"
„Ty mlč!" ukáže na ni prstem. „Nedokážeš si ani představit, jaké to je být úspěšná a mít život zruinovaný děckem. Já ano. Annelise, měli jste počkat, aspoň šest let, tvá kariéra je na výsluní. Chceš to všechno zahodit? Hm?"
Anne se ze slov své matky chvěje. A já se jí ani nedivím. „Rodina je pro mě na prvním místě. Je ideální čas-"
„Ne, je ten nejhorší čas!"
„Laurene!"
„Při vší úctě, paní Lambertová, tohle je mezi mnou a Anne. Důkladně jsme to zvážili."
„Harolde, s tebou nemluvím."
Ne, já to nevydržím. Stejně mě nerespektuje, proč bych měl já ji? U Williama bych byl opatrnější. „A neměla byste tak mluvit ani s Anne. Harry má pravdu, jestli je to někoho rozhodnutí, tak jen a pouze nich dvou, a když Anne říká, že kariéra je na druhém místě, tak-"
„Tak co?!" zalapá po dechu. Dramaticky. „Tato záležitost se tě netýká! Nemáš absolutně žádné právo se k ní vyjadřovat!"
„Ale to ani ty!" Maddie vrásky její matky nezastraší. „Máš se těšit, že budeš babička! Tohle je jeden z nejdůležitějších momentů jejich života a tys jim ho zkazila!"
„A dost!" rozsekne hádku hlava rodiny. „Nebudeme tu po sobě vřískat. Vykomunikujete si to po večeři, v soukromí." Dobře, nevyřešil nic. Jenom odložil a ještě tak, aby toho nemusel být součástí. A mě tenhle člověk bude zpochybňovat, jestli jsem dost chlap pro jeho dceru. Očividně podle vzoru, jaký měla celý život, je dost chlap kdokoliv. I Daph. Divím se, že s tím, jak ji tenhle zklamal, není na holky.
„Fajn," odfrkne Laurene.
Vydechnu všechen vzduch v plicích. Víc se opřu do židle, posadím se o něco pohodlněji, aby mi těmi nervy neztuhly končetiny. Tohle je ten pocit, řešit problémy normálního života? Předhoďte mě lovcům.
„Dobrou chuť," začne s přáním William a všichni ho následují. Napjatá atmosféra přetrvává, no jako by to ze zvyku ignorovali a každý se chopili příboru. Chci se pohledem poradit u Maddie, no když si všimnu, že na jejím talíři leží něco jiného než na mém, zbystřím ze zcela jiného důvodu. Zatímco mě čeká... ani nevím, co to vlastně je? Nějaká houba s nastrouhaným sýrem a červenou omáčkou? Naopak porci Maddie rozpoznám bez problému, i když s nesouhlasem. Má... salát. Prostě salát s houbami, a ještě k tmu tolik, že to přece nemůže zasytit ani ji. Ani Laurene ani těhotnou Anne. Hned dává větší smysl, proč mi tak trvalo jí porce zvětšit, aspoň co se množství živin týče. Zkusím ten svůj luxusní zázrak nakrojit a ochutnat, s vírou, že třeba Maddie si pochutná víc. A tak nemožné to není. Co bych teď dal za šťavnatý steak. Vím, že před matkou si nedovolí, ale sotva se vrátíme do Portlandu, pozvu ji na vícechodovou večeři.
„No..." začne William, zrovna když jsem si na to nepříjemné ticho začal zvykat. Nic se v něm nemohlo pokazit. Slova už tu moc mají. „Maddie, Theo, jaká byla cesta?"
Nestačím se zamyslet nad vhodným slovníkem, aby Lambertovi vyhovoval. Maddie mě předběhne, na rozdíl ode mě bez jakéhokoliv náznaku pokusu o dobrý dojem. „V pohodě. Letadlo nespadlo, takže..."
„Prosím," povzdechne si její otec, „zdrž se toho tónu. Dlouho jsem tě neviděl. Chci vědět, jak se ti v Los Angeles daří." Ah, samozřejmě. Stejný styl lži, jakou používám já. „Co práce?"
„No..." tón opravdu zmírní, „dlouho tam už nevydržím. Rok a padám."
Původním dotazem určitě mířil spíš na mě, snaží se mě rozmluvit. Zpochybňuju cokoliv, co můžu říct nahlas. Vždyť jsem si myslel, že ani neví o její práci. Musím se zdržet detailů, a to jakýchkoliv. Na debatu o její práci nenavážu, nepotřebuju být sprostý. „Za sebe můžu říct, že příště, a už jsem to říkal i Maddie, to vezmeme autem. Jednak ty neustálé obavy, že letadlo bude mít zpoždění, že letiště bude ucpané... asi mi stačilo," uchechtnu se.
Po posledním soustu si Lambert otře koutky ubrouskem. „Rozumím. Hm, Theo, když už ses ujal slova... řekneš nám o sobě pár věcí?"
To fungovalo asi až moc dobře. Aby se to neobrátilo proti mně. „No..." uchechtnu se nervózně a odložím vidličku, „co byste rád slyšel?"
Naproti tomu William rozhodí rukama úplně pokojně. „Všechno."
Maddie mě pod stolem chytne za ruku, periferně vidím, jak mi pohledem dodává podporu. To je dobrý, sluníčko. Ještě na tenký led nestoupám, i tak ji sevřu zpátky. Ví o mně vůbec něco? Co bude moc? „Je mi čtyřiadvacet, rád, uhm... rád cvičím... pracuju v útulku pro vlky..."
Zvednuté obočí asi není úplně reakce, v jakou jsem doufal, no čekal jsem ji. „V útulku pro vlky? Jako veterinář?" Ani Laurene nezklame a kysele se uchechtne, než si opět dodá rudou kuráž.
Ještě že už jsem na tohle zvyklý. Rozhodně se nenechám zviklat. „Ne, jako chovatel. Ale jsme tam tři, takže všichni tak nějak děláme všechno."
Služebnictvo odnášející talíře, prázdné či poloplné, mu nepřekáží. Jeho oči čekají, kdy přiznám žert. „Aha. A plánuješ tam zůstat? Než si po studiu najdeš práci? Trh je teď vytížený, tomu rozumím."
„J jsem se svým životem spokojený, mám, co potřebuju a víc, než bych si přál. Ti vlci jsou můj život."
„Velmi si ho tam váží," vloží se do toho Maddie. Na jejich názoru na mně jí zaleží víc než na tom na ni. „Nikdo jiný to s nimi tak neumí."
„Chovatelství divé zvěře. Nevěděla jsem, že se dá takový obor studovat. A vlastně, odkdy je v Los Angeles tolik toulavých vlků, že museli založit útulek?" Ty by sis rýpla, i kdybych byl zkurvený právník.
„Právě díky nám toulaví vlci nejsou. Je to práce jako každá jiná."
„To určitě," odfrkne si hvězda.
„Mami, přestaň."
Lambert se jejích slov ale chytí. „Jakou školu jsi vystudoval? Jaký obor?"
„To je složitější." Čekal jsem to? Ne. Měl jsem to čekat? Ano. Rozhodí mě to? V žádném případě. „Když jsem byl ve čtvrťáku na střední, byl jsem ve složité životní situaci, kvůli které jsem musel ze školy úplně odejít."
„Oh." Obyčejným citoslovcem doplněným zábleskem v jeho očích dá jasně najevo, že ví. Parte Mary a Jonathana Raekenových a moje fotka na seznamu pohřešovaných osob v kolonce Nezletilí mu probliknou v mysli.
Jeho polovička však soucit necítí. „Chceš tím říct, že nemáš ani maturitu? Nemáš dokončenou střední školu? Tvoje nejvyšší ukončené vzdělání je... základní vzdělání?" Buďto zapomněla nebo je jí to jedno. Přikláním se k druhé možnosti.
Maddie ale na podobné útoky mým směrem zvyklá není. Vidím, jak uvnitř pění. „Ne každý má všechno naservírované na zlatém podnose. Někteří lidi si musí vybrat, co je pro ně v daném momentě důležitější. Nemáš tušení, čím si prošel."
„No prosím. Čím?"
Zatnu zuby. „V sedmnácti jsem se musel kompletně postavit na vlastní nohy. Od devíti jsem byl na všechno prakticky sám. To Vám jako vysvětlení snad stačí."
Williamovi očividně ano. Vždyť teď sám manželku utne rukou. „A dost. Řekl ti citlivou věc, nedluží nám celý příběh. Prioritní pro něj bylo přežití. Vzdělání mu nikam neuteče." Je tohle opravdu ten William Lambert, na kterého mě Maddie připravovala?
„Nechováš se fér," přidá se Anne. Vážím si toho, ale opravdu bych to zvládnul sám. Není skoro nic, co by mě vyvedlo z míry. „Nech ho na pokoji."
„Ano, pojďme se všichni spolčit proti Laurene, protože chce pro svoji dceru jenom to nejlepší."
„Ty chceš pro mě to nejlepší? Odkdy?"
„Naše rodinné večeře nakonec nebývaly tak strašné, že, bráško?"
„Odjakživa, moje zlatá. Měla jsi to v hrsti. Krásného, úspěšného mladého muže s velkými ambicemi a zářivou budoucností. Ale ne. Ty jsi to prostě musela zahodit a k tomu všemu snížit standardy."
„Jak jste se vy dva poznali?" hodí Harry do pléna téma úplně mimo. Navíc, pochybuju, že to už dávno neví od Anne.
Laurene ale teď útočila na Maddie, kterou jsem tak chytnul pod stolem, až se mi napnula košile. Těžko říct jestli spíš pro ni nebo pro mě. Jako by se mě konverzace netýkala. Stačilo málo, už jsem se nadechoval, abych ji bránil, no třeba se vyjádření k otázce přímo na mě pomůže. Jídlo pod nosem mi rázem smrdí. Neber si ji osobně, Theo. Chce jenom rýpat. Určitě ani toho jejího bývalého neschvalovala, ale teď hraje figuru. „No..." snažím se na něm držet pohled násilím, mnohem víc mě to táhne k postavě přímo v mezeře mezi ním a Anne, „šel jsem si k nim vyzvednout donášku. To je vlastně všechno. Ale ani jeden z nás neměl úplně dobrý den a docela jsme se chytli. A několik týdnů, asi, na to jsme se s kolegama... byla hodně dusná atmosféra, tak, že mě poslali na vzduch, pro kávu. Přišel jsem do kavárny, stojím tam a jak jsem se rozhlížel, viděl jsem tam sedět holku, co mi přišla neskutečně povědomá. Čím víc jsem se na ni díval, došlo mi, že to vlastně s ní jsem se tak poštěkal, a jak jsem byl vyčerpaný z toho hádání v práci, změknul jsem a šel se jí omluvit," otočím se na ni, konečně s úsměvem. „A seděl jsem tam s ní tak dlouho, že jsem ji nakonec doprovodil na byt."
Neshoda s matkou jako by se nestala. Její výraz odpovídá přezdívce. „A začali jsme se scházet pravidelně. Postupem času... to přátelství přerostlo v něco víc."
„Awwww. Jste roztomilí." A s tvými emocemi to těhotenství dobře háže.
„Náhody neexistují," souhlasí Harry.
Dokonce i Lambert přikývne. „Většina lidí by odkráčela pryč. Iniciativa se omluvit... cizince je obdivuhodná." Cha. Mám ho na své straně. A na Laurene nezáleží, takže můžu oficiálně prohlásit tenhle večer za úspěšný. Nic ho nemůže obrátit ve fiasko.
Stačil jsem se aspoň napít, tep zase na normální úrovni. „Můžete mi věřit, že by mě ani ve snu nenapadlo, že to povede k tomuhle, nebo že bych vůbec někdy mohl být takhle šťastný. Změnila mi pohled na svět." Jako bych žil ve tmě a ona přinesla východ slunce. S tou myšlenkou ji líbnu aspoň na tvář, než se opět chopím příboru. Tenhle chod už voní.
„I on mně. Konečně vím, jak vypadá reálná láska." I ona teď má konečně na talíři něco pořádného. Rád vidím maso na její vidličce. Za chvilku ji u sebeobrany nebudu muset šetřit.
Jenomže Laurene si uchechtnutí neodpustí. Příjemný vzduch se držel příliš dlouho. „Jsi ještě mladá. Jednou přijdeš na to, že láska není všechno."
Musím se kousnout do jazyka, abych sarkastickou poznámku nevyřknul nahlas. „Ale je to s ní snazší."
„Není. Láska dělá všechno těžší," sepne prsty. Uh, jen ne nesmyslný proslov. „Zatemňuje mysl. Ovlivňuje schopnost správně posoudit situaci. Vidět věci, na kterých záleží."
„Jaké? Hm?" Maddie se odmítá vzdát.
„Že jsi ve vztahu s člověkem, který nemá ambice. Který bude do konce života uklízet hovna. Že jsi zahodila dobrého muže, který byl mimo tvoji ligu a potom po letech... domů přivedla spodinu."
Spodina.
Řekla to. Fakt to řekla.
Zkurvená. Spodina.
Nadechnu se a vydechnu, připravené sousto odložím zpátky na talíř a pusu zavřu. Nedělej to. Uklidni se. „To, že se o Maddie dokážu postarat, že pro ni udělám cokoliv a že je upřímně šťastná, Vám nevoní? Hm?"
„Laurene, přestaň." Ani Lambertova slova, ani zacinkání příboru však rozvášněnou drbnu nezastaví.
„Nevoníš mi ty. Napochoduješ si sem, oblečený v riflích a košili místo slušného obleku, nemáš řádné způsoby, nemáš ani titul a ani obstojnou práci. Stahuješ ji ke dnu. Tím pádem stáhneš i naše rodinné jméno."
„Jsi tak povrchní. Myslíš, že Jacob byl dokonalý? Huh?"
Jacob. Proč mi to jméno něco říká?
„Byl. Byl dokonalý, Madelyn, pro tebe. Ale to bys nebyla ty, kdybys to nepokazila. Sprostá husa. Můžeš být ráda, že takový fešák vůbec zakopnul o takové ošklivé káčátko, jako jsi ty."
„Mami!" okřikne ji Anne. Maddie se na to až moc chvěje spodní ret.
A to už tak nenechám. Ovinu jí paži okolo ramen a přivinu si ji k sobě, jednak aby cítila své bezpečné místo, a druhak aby neviděla moji čím dál víc zamračenou tvář. „Vyprošuju si, abyste s Maddie takhle mluvila. Že jste její matka, Vám na to nedává vůbec žádné právo. Vytáčí Vás moje jméno, fajn, řekněte to na rovinu, viděl jsem ten pohled, jakým jste mě spálila, když jsem se představil. Ale tím to začíná i končí. Neznáte mě. To, co bylo před pěti lety, je minulost, navíc její minulost. Navíc taková, ze které jí očividně není příjemně. V tomhle nemáte absolutně žádné právo."
Aby měl někdo míň empatie než já, mi připadá až obdivuhodné. „Ty si něco vyprošuješ v mém domě?! Ano, je to moje dcera. Mám v tom slovo, mnohem větší než ty, ty jeden mizero. Jacobovi nesaháš ani po kotníky. Madelyn, pořád tě miluje, ještě není pozdě na to udělat dobré rozhodnutí."
„Už dost. Dost, dost, dost! Já o něm nechci slyšet! Nechci slyšet jeho jméno! Nechci, aby ho slyšel Theo! Nejsem s ním a nikdy znovu nebudu! Dej mi s ním pokoj! Dej pokoj Theovi! Aspoň jednou v životě prostě zavři pusu a neříkej nic!"
Afektovaně se chytne za hruď. „Jak to se mnou mluvíš, ty malá nevděčnice?! Williame, řekni jí něco!"
„Maddie-"
„Ne! Ty sis vybrala být matkou! Ty!"
Já křičet nebudu. Minimálně ne teď. Za chvilku mi na čele vyskočí žilka. A hádka u rodinného stolu jako taková, ještě k tomu v Beacon Hills, mému srdečnímu tepu nepomáhá už vůbec. Tak moc nechci přemýšlet nad rozhořčeným otcem. „Můžete být ráda, že se tady vůbec ukáže, měla byste výt ráda, jak úspěšnou, nádhernou, hodnou a úžasnou dceru máte, a Vy co? Proč ji tu teda tak moc potřebujete, když jediné, co od Vás slyší, tak výtky? Proč se kvůli Vám musí tak stresovat a hladovat, že to s ní pak sekne uprostřed obchodu? Proč vůbec stojíte o to, abyste ji měla pořád v životě, když se chováte, jako by Vás otravovalo, že je Vaše dcera? Měla byste být kurva vděčná," vinu si Maddie k sobě. „A pyšná."
„Prosím?! Víš co, Theodore, dokazuješ, že ti příjmení sedí právem. Nevychovaný soplák bez respektu."
„Prosím-"
„A máš odpověď, bráško. Nezapomněla. Jak na něco takového může někdo zapomenout."
„O mých rodičích ani. Slovo. Nechte mě hádat, rodiče toho Vašeho milovaného Jacoba jsou nějací vaši dobří kamarádi, co? Arogantní zazobanci. Náramně by se Vám to hodilo." Cokoliv, jen ať se odkloní od mé rodiny.
„Tohle už zachází do-" Ani teď William neuspěje.
„Jsou úspěšní! Vybudovali si život, cihličku po cihličce, tvrdou prací! Něco takového ty neznáš! Nikdo tě to nenaučil! Tvůj otec," zasměje se, „příliš zpitý, aby vydělával peníze. Žebral podporu z daní, které platíme my, poctiví lidé."